Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2787/2022

21 Cdo 2787/2022-620

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně Y. J. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Klárou Luhanovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady č. 2455/5, proti žalovanému Z. A. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Lehačkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 232/4, o 718 051,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2022, č. j. -529, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Prazeze dne 15. 6. 2022, č. j. -529, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení stěžejní (a jediné z hledisek rozhodných pro možnou přípustnost dovolání dovolatelem vytknuté) otázky, a to otázky možného rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy (srov. bod V. /A obsahu dovolání), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato právní otázka byla řešena jinak.

Nejvyšší soud již minulosti v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. ). Podle ustálené soudní praxe za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Uvedené pojetí je konformní i se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ). Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod publikačním č. 126/2000 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že za zneužití práva lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu).

Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.

V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (zda se právní jednání příčí dobrým mravům), zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. ).

Předně je nutno uvést, že odkaz dovolatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě na nález ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. , a nález ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , není případný, neboť se závěry, vyslovenými v těchto nálezech, je rozhodnutí odvolacího soudu (v obecné rovině) v souladu; ratio decidendi obou nálezů spočívá v myšlence, že v každém případě je zapotřebí vypořádat se s otázkou, zda požadavek žalobce (s ohledem na individuální okolnosti případu) není v rozporu s dobrými mravy či zjevným zneužitím práva, v rámci této úvahy se „umožňuje soudci rozhodovat praeter legem či výjimečně dokonce contra legem“, tomuto požadavku rozhodnutí odvolacího soudu plně (jak bude poukázáno dále) dostálo.

Žalovaný v dovolání pouze opakuje argumentaci, použitou v řízení před soudy nižších stupňů, s níž se odvolací soud vypořádal (srov. bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); jeho úvahy (s ohledem na soudy učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené.

Pakliže žalovaný poukazuje na investice, které (ve značném rozsahu) na rekonstrukci vydražené nemovitosti vynaložil, jde o pohledávku proti žalobkyni, kterou však (jak správně zjišťuje odvolací soud – srov. bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) žalovaný nikdy neuplatnil (ať již formou zápočtu či vzájemného návrhu) a není známo, že by cokoli žalovanému v tom (vyjma žalobkyní avizované námitky promlčení takového nároku) bránilo; nejde o „formalistický“ přístup odvolacího soudu (jak argumentuje žalovaný), neboť neuplatnění práva u soudu (v případě, kdy je oprávněný z práva přesvědčen, že mu právo svědčí), je postupem v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), který však (ani prostřednictvím akcentace dobrých mravů) ve většině případů právní ochrany požívat nemůže (srovnej např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 20/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2022, sp. zn. ). Pakliže žalovaného od uplatnění tohoto nároku odradila avizovaná námitka promlčení, ani tato skutečnost nic na předešlé úvaze nemění, protože právě v této situaci by se teprve otázka „dobromravnosti“ takové námitky zvažovala.

Přípustnost dovolání z výše uvedeného hlediska nezakládá ani námitka, že to byla žalobkyně, pro jejíž dluhy byla exekuce nařízena, neboť právě to je situace, se kterou musí obligační dlužník (s ohledem na úpravu realizace zástavního práva v exekučním řízení) počítat; navíc, v důsledku realizace zástavního práva došlo k úhradě osobních dluhů žalovaného z majetku žalobkyně právě na úkor úhrady dluhu žalobkyně, pro nějž byla exekuce nařízena; jinak řečeno, žalobkyně přišla o majetek, aniž by se to nějak výrazněji projevilo v rozsahu jejích pasiv. V této souvislosti opakovaná argumentace žalovaného, že byl „faktickým vlastníkem zástavy“, je s ohledem na skutková zjištění o účastnících kupních smluv a stavu zápisu v katastru nemovitostí ne příliš srozumitelná.

Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, uvedená pod bodem V. /B a bodem VI. obsahu dovolání, tedy zda je správné právní posouzení nároku žalobkyně podle ustanovení , , neboť tak, jak je otázka položena, představuje prostou polemiku s právním hodnocením odvolacím soudem; žalovaný tak pouze kritizuje právní posouzení odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Dovolatel zde též přehlíží, že úprava postavení zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku, provedená v ustanovení , , je odrazem soudobé judikaturní praxe (při absenci téže úpravy v předchozím zákoně č. , ), která tuto problematiku řešila a (regresní) nárok zástavního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku posuzovala podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve formě plnění za jiného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 28. 12. 2013, sp. zn. ); jiné právní hodnocení tak nemůže pro věc dovolatele přinést příznivější rozhodnutí a námitka tak sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 12. 2020, sp. zn. , nebo ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. ).

Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden i ve výroku o náhradě nákladů řízení; dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 12. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu