Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
228 C 97/2022
Okresní soud v Kladně rozhodl samosoudcem Richardem Galisem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 26 752,67 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 678,67 Kč
s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 678,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení
do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se co do
částky 20 074 Kč,
úroku z prodlení ve výši 681,69 Kč,
úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 266 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a
úroku ve výši 56 % ročně z částky 10 944,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení
zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 267 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 678,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 678,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se co do částky 20 074 Kč, úroku z prodlení ve výši 681,69 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 266 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 56 % ročně z částky 10 944,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu ve výši 267 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně“) uzavřela s žalovaným dne 9. 11. 2019 smlouvu číslo na základě které žalovanému poskytla zápůjčku 13 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem 12 974 Kč v 18 měsíčních splátkách. Ve smlouvě byl sjednán úrok v sazbě 56 % ročně. Před uzavřením smlouvy zkoumala právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného tak, že ověřila jeho platební morálku z úvěrových registrů BRKI, NRKI a SOLUS, kde žalovaný neměl žádný negativní záznam. Dále jej prověřila ve své interní databázi, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a databázi neplatných dokladů. Zkoumala též příjmy žalovaného, u nichž vyšla z informací poskytnutých žalovaným, které její vázaný zástupce ověřil oproti žalovaným předloženým dokumentům. Konkrétně šlo o pracovní smlouvu a výplatní pásky. Výdaje vyhodnotila právní předchůdkyně na základě statistických dat. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně odkázala mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, a ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, z nichž dovozuje, že postačuje posouzení příjmů a výdajů žalovaného na základě statistických dat a matematických modelů. Žalovaný dosud na dluh uhradil celkem 6 321,33 Kč. Splátky však nehradil řádně a včas. Žalobkyně proto nyní žádá jistinu 10 944,67 Kč, poplatek za poskytnutí a správu úvěru 8 708 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutu (v sazbě 0,1 % z dlužné částky denně, ke dni 1. 2. 2022) ve výši 6 500 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení s jednotlivými splátkami (ke dni 1. 2. 2022) 681,69 Kč a sankční poplatky za vymáhání dluhu 600 Kč. Pohledávka ze smlouvy byla dne 1. 2. 2022 postoupena na žalobkyni, což právní předchůdkyně žalovanému oznámila spolu s výzvou k zaplacení dluhu do 17. 3. 2022. Žalobkyně dále požaduje úrok ve výši 56 % ročně z částky 10 944,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 944,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaný uvedl, že v době uzavření smlouvy neměl peníze a potřeboval si půjčit. Poté ztratil práci a neměl na splátky. Požádal o uhrazení dluhu ve splátkách.
3. Soud zjistil následující skutečnosti.
4. Žalovaný a společnost právnická osoba podepsali dne 9. 11. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo kterou se právní předchůdkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr 13 000 Kč a žalovaný se zavázal jej vrátit a zaplatit úrok 6 500 Kč a poplatek 6 474 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru, garanci celkové ceny, péči o zákazníka a garanci neuplatnění pohledávky v případě smrti žalovaného v 18 měsíčních splátkách po 1 443 Kč. Ve smlouvě byl sjednán pevný úrok platný po celou dobu trvání smlouvy ve výši 56 % ročně. Žalovaný zvolil hotovostní režim, při němž mu byl úvěr vyplacen při podpisu smlouvy v hotovosti.
5. Žalovaný před uzavřením této smlouvy vyplnil a podepsal zákaznickou kartu, ve které uvedl, že žádá o zápůjčku 20 000 Kč, bydlí v nájmu, je rozvedený, nemá žádné vyživovací povinnosti a pracuje na plný úvazek. Má čistý měsíční příjem 17 020 Kč, měsíční splátky na úvěru u právní předchůdkyně 2 400 Kč a odhadované měsíční výdaje 3 000 Kč. Žalovaný předložil pracovní smlouvu na dobu neurčitou a dvě výplatní pásky, na základě kterých byly údaje o žalovaném ověřeny zástupcem právní předchůdkyně jméno příjmení. Ze zákaznické karty neplyne, že by žalovaný byl prověřen v registrech BRKI, NRKI a příjmení, interních registrech právní předchůdkyně či v insolvenčním rejstříku.
6. Listina označená jako„ centrální evidence exekucí“ uvádí, že proti žalovanému byla v době podepsání smlouvy vedena jedna exekuce. Informace poskytla žalobkyni právnická osoba – právnická osoba Dotaz na tuto společnosti byl vložen a zpracován dne 10. 8. 2022.
7. Dopisem ze dne 1. 2. 2022 právní předchůdkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky z výše uvedené smlouvy o zápůjčce na žalobkyni. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ze smlouvy do 17. 3. 2022. Oba dopisy byly žalovanému odeslány v jedné zásilce dne 11. 2. 2022 (viz potvrzení podání).
8. Soud pro nadbytečnost neprovedl důkaz žalobkyní předloženými soudními rozhodnutími, neboť nebyla navržena k prokázání žádných skutečností (a ani z nich pro tuto věc žádná skutková zjištění vyplynout nemohou), nýbrž toliko podporují právní argumentaci žalobkyně. Smyslem dokazování je zjištění skutkového stavu, a nikoliv výklad právních předpisů, který spadá do právního posouzení věci. Nadbytečným soud shledal i důkaz výpovědí jméno příjmení (včetně výpisu z živnostenského rejstříku dokládajícího, že se jedná o vázaného zástupce právní předchůdkyně), neboť by mohl svědčit maximálně k okolnostem sepsání smlouvy a zákaznické karty a podkladům předloženým žalovaným k jeho příjmům (jak i sama žalobkyně svůj důkazní návrh odůvodnila). Hlavním důvodem, pro nějž soud dospěl k závěru o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, však bylo nedostatečné prověření jeho výdajů (viz dále), k čemuž by vázaný zástupce nemohl nic vypovědět. Ostatně podle zákaznické karty žalovaný žádné listiny dokládající jeho výdaje nepředložil (opak žalobkyně ani netvrdí).
9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
14. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
15. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
16. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že právní předchůdkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaný vystupoval jako spotřebitel (§ 419 občanského zákoníku). Právní předchůdkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.
17. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020 – 103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).
18. Soud má za to, že právní předchůdkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné.
19. Proti tomu, jak právní předchůdkyně zkoumala příjmy žalovaného, v zásadě nelze mít námitky, neboť se nespokojila jen s jeho prohlášením, ale pravdivost si ověřila i z pracovní smlouvy a výplatních pásek.
20. U výdajů však právní předchůdkyně nekriticky vyšla pouze z údajů, které jí žalovaný tvrdil v zákaznické kartě, aniž by je měla jakkoliv objektivně podloženy, což není dostatečné (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, jehož závěry lze uplatnit i pro nynější zákon o spotřebitelském úvěru). Sdělení žalovaného jsou navíc již na první pohled nevěrohodná. Žalovaný tvrdil, že má výdaje pouze ve výši 3 000 Kč (kromě splátek na další úvěr ve výši 2 400 Kč), aniž by jakkoliv konkretizoval, na co jsou a umožnil tak alespoň rámcově posoudit jejich věrohodnost (tedy zda jsou uváděné výdaje uvěřitelné). Dále se jeví jako těžko uvěřitelné, že by na nájemné (žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu), další náklady spojené s užíváním bytu (tj. na veškeré energie – teplo, plyn, elektřina, voda; na odpady a různé další poplatky) a ostatní běžné náklady (jídlo, cestování do práce atp.) žalovaný vydával měsíčně pouze částku 3 000 Kč. Ta je očividně podhodnocená. Informace poskytnuté žalovaným ohledně jeho výdajů tak nelze považovat za dostatečné a ani spolehlivé a bylo na místě, aby si je právní předchůdkyně dále prověřila (vyžádala od žalovaného jejich konkretizaci a dále např. doklady o platbách inkasa, cestovného do práce a nájemného, či výpisy z účtů, které zachycují i výdaje a nejen příjmy), což neučinila. Samotné využití statistických dat pro stanovení výdajů nepostačuje (viz již cit. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 201/2018).
21. Soud dodává, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, na nějž žalobkyně odkazovala, není případné. V cit. věci totiž věřitelka (banka) nevycházela pouze ze statistických dat, ale měla k dispozici i údaje vyplývající z vedení běžného účtu spotřebitele. Nepřípadné je i další citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1522/2020, neboť v něm byla skutečnost, že povinná (spotřebitelka) v době poskytnutí úvěru disponovala dostatečnými prostředky k pravidelné a řádné úhradě poskytnuté zápůjčky, mezi účastníky v nalézacím řízení nesporná (viz bod 10 usnesení), a oprávněná (věřitelka) kromě toho nad rámec prověření ve veřejných rejstřících měla zkušenosti se splácením jiné zápůjčky oprávněnou (viz bod 1 usnesení). V projednávané věci právní předchůdkyně neučinila ani jedno z toho (k neprověření žalovaného v rejstřících viz dále).
22. Vyhodnocení příjmů a výdajů žalovaného přitom představuje spojené nádoby, neboť i relativně vysoké příjmy mohou být„ dorovnány“ vysokými výdaji. Jinými slovy, i kdyby bylo s jistotou doloženo, že žalovaný má vysoké příjmy, bez spolehlivých znalostí výdajů z toho nelze – bez důvodných pochybností (§ 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru) – učinit závěr o úvěruschopnosti žalovaného.
23. Soud dále nemá za prokázané, že by právní předchůdkyně prověřila žalovaného před uzavřením smlouvy v centrální evidenci exekucí. Předložený výpis byl totiž pořízen až později dne 10. 8. 2022, a navíc se nejedná o oficiální výpis vydaný Exekutorskou komorou, a proto jej nelze pokládat za věrohodný. Žalobkyně ani neprokázala, že by právní předchůdkyně žalovaného prověřila v registrech BRKI, NRKI a SOLUS, svých interních registrech či insolvenčním rejstříku, neboť to z provedených důkazů (zejména zákaznické karty) nevyplývá a jiné důkazy k tomu žalobkyně neoznačila (důkaz výpovědí vázaného zástupce se týkal prověření příjmů žalovaného).
24. Soud na jednání žalobkyni poučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že nemá ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalovaného její tvrzení za dostatečná a prokázaná, avšak žalobkyně žádná další tvrzení neuvedla a důkazy neoznačila. Své břemeno tvrzení a důkazní tedy neunesla (§ 101 odst. 1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Nelze tedy než uzavřít, že nedostála povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít právní předchůdkyně bez důvodných pochybností za to, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož právní předchůdkyně spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s tímto ustanovením i přesto poskytla, je smlouva o úvěru absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, včetně ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, nákladech spojených s prodlením žalovaného a splatnosti.
25. Právní předchůdkyně nicméně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 13 000 Kč, z nichž žalovaný doposud vrátil jen 6 321,33 Kč. Rozdíl ve výši 6 678,67 Kč proto představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) na straně žalovaného, které byl povinen podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit právní předchůdkyni v době přiměřené jeho možnostem. Pohledávka na zaplacení této částky za žalovaným byla v souladu s § 1879 občanského zákoníku posléze postoupena na žalobkyni (k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně postačuje řádné oznámení postoupení žalovanému, viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).
26. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně výzvou odeslanou dne 11. 2. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky do 17. 3. 2022. Žalovaný se proti této lhůtě nijak nebránil (nevznikl tedy„ spor“ ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) a v řízení ani nevyšlo najevo, že by byla nepřiměřená jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Počínaje následujícím dnem je tak žalovaný v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
27. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 6 678,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 678,67 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř. Žádosti žalovaného o zaplacení dluhu ve splátkách soud nevyhověl, neboť žalovaný nijak nespecifikoval okolnosti odůvodňující tento postup, natož aby je doložil.
28. Ve zbývající části, tj. zejména co do kapitalizovaných i nekapitalizovaných úroků, úroků z prodlení, které žalobkyni nenáleží, smluvní pokuty a poplatků, soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.
29. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posouzení procesního úspěchu stran soud musel přihlédnout i k příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalovaný ve věci z procesního hlediska z větší části uspěl, měl by proto právo na poměrnou část náhrady účelně vynaložených nákladů proti méně úspěšné žalobkyni. Žádné takové náklady mu však nevznikly, žádný z účastníků tak nemá právo na jejich náhradu. Účast žalovaného na jednání soud nepovažuje za účelně vynaložený náklad, neboť ani nevyslovil žádný procesní postoj k žalobě (pouze přiznal, že si půjčku vzal) a k částečnému zamítnutí došlo z důvodů, které sám nenamítal.
30. Čtvrtým výrokem soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 267 Kč, který byl doměřen poté, co nedošlo k vydání elektronického platebního rozkazu podle položky 2 bodu 2 ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. O uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek soud rozhodl v rozhodnutí, jímž se řízení končí v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 větou první tohoto zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 93 Co 56/2013, publ. pod č. 48/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Lhůta k plnění se opírá o § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kladně. Žalovaný však právo odvolání nemá, neboť se jej po vyhlášení rozsudku vzdal.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh.