Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4330/2017

-302

USNESENÍ

obce

Staré Město

, se sídlem ve Starém Městě, Jamnická 46, IČO: 00576948, zastoupené Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Josefa Václava Sládka 35, proti žalované

LEKOS, spol. s r. o.

, se sídlem v Ostravě, Muglinov, Betonářská 788/1, IČO: 43965458, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2017, č. j. -238, takto:

I.

Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Pavla

Nastise, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21.

Odůvodnění:

Podle věty první , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 části první – dále jen „ “), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. -160, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí chodníku na pozemku zapsaného na LV pro obec S. a katastrální území S., vedeného u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrálního pracoviště F. (dále jen „předmětný chodník“) – (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 5. 2017, č. j. -238, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětného chodníku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud vycházel ze zjevně nesprávných skutkových zjištění, která nemají oporu ve skutečném stavu ani v provedeném dokazování. Nijak se nevyjádřil k tvrzení žalobkyně, že způsob vypořádání mezi účastníky vyplývá přímo ze zákona o pozemních komunikacích, kdy je chodník podle tohoto zákona buďto věcí samostatnou, nebo součástí místní komunikace, podle je vlastníkem místních komunikací obec a ustanovení pak řeší situace, kdy je místní komunikace zřízena na cizím pozemku. Zpochybňuje odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , a , poukazuje naopak na nález Ústavního soudu sp. zn. , když má za to, že nebyl odvolacím soudem dostatečně zjištěn skutkový stav, odvolací soud totiž odmítl navržený znalecký posudek a namísto toho „pouze bez bližšího rozboru konstatoval jednotlivé vrstvy jako údajně mezi stranami nesporné“; z toho vyplývá i nesprávné právní posouzení. Jeho úvaha opomíjí fakt, že po celou dobu řízení byla otázka, zda se jedná o samostatnou věc, považována za vyřešenou, dokazování se soustředilo výlučně na otázku vlastnického práva. Odvolací soud ani nevyložil, co by ještě musel předmětný chodník splňovat, aby byl samostatnou věcí. Žalobkyně odkazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož je třeba na místní komunikace v zásadě pohlížet na samostatné předměty právních vztahů. V daném případě nejde jen o vyšlapanou stezku případně vysypanou štěrkem, předmětný chodník byl naopak vybudován stavebními postupy v několika vrstvách, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se znatelně lišil od jiných běžně budovaných chodníků. Soud pak nemá dostatečné znalosti k posouzení stavebního provedení předmětného chodníku, proto měl ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. nechat vyhotovit znalecký posudek. Namítá, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí není náležitě odůvodněno a soudy adekvátním způsobem nereagovaly na její návrhy, argumenty a námitky. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že její žalobě vyhoví.

Žalovaná ve vyjádření zdůrazňuje, že z žádného rozhodnutí dovolacího soudu nevyplývá, že místní komunikace musí být vždy považována za samostatnou věc; což nezpochybňuje ani rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. . Co se týče údajného způsobu vypořádání vzájemných vztahů, poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , týkající se problematiky historických místních komunikací. Jádrem problému je, zda předmětný chodník je či není stavbou ve smyslu občanskoprávním. Pokud žalobkyně vytýká nesprávné závěry o skutkovém stavu, ty dovolacímu přezkumu nepodléhají. Odvolací soud se zabýval vlastnictvím chodníku ze zákona, když dospěl k závěru, že se nejedná o samostatnou věc v občanskoprávním slova smyslu. Rovněž dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat otázku provedení znaleckého posudku, nadto jeho vypracování by bylo nadbytečné, když znalec nemůže činit právní závěry. Má za to, že předmětný chodník je pak obdobný tomu, který se projednával v řízení pod sp. zn. . Řízení tedy není zatíženo předmětnou vadou, není porušeno ani právo na spravedlivý proces. Odvolací soud rovněž velice trefně cituje rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , když není důvodu, aby předmětný chodník byl samostatným předmětem právních vztahů. Žalovaná shrnuje rovněž celý vývoj sporu, závěrem uvádí, že v mezidobí již provedla dobudování sjezdu a přeložky předmětného chodníku. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto a žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Dovolací soud předně zdůrazňuje, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srovnej ), pročež dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, toliko může v případě, že je dovolání přípustné – přezkoumávat proces zjišťování skutkového stavu z toho pohledu, zdali se soud nedopustil procesní vady, která by mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Namítá-li tedy žalobkyně zejména, že předmětný chodník má mít jinou strukturu, než zjistil odvolací soud, není možné tuto námitku v dovolacím řízení přezkoumávat. Rovněž nelze přezkoumávat to, zda z jednotlivých důkazů odvolací soud na základě zásady volného hodnocení důkazů měl učinit jiné skutkové závěry.

Dovolání nemůže založit námitka žalobkyně, že „ , o pozemních komunikacích, stanovuje způsob vypořádání mezi účastníky“, neboť dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se tato námitka měla projevit v poměrech souzené věci, tedy v určení, že žalobkyně má být vlastnicí předmětného chodníku coby samostatné věci v právním slova smyslu. To se týká i poukazu na zákona o pozemních komunikacích, podle něhož může být vlastnicí místní komunikace pouze obec, jakož i poukazu na tohoto zákona, podle něhož chodník může být samostatnou místní komunikací, případně součástí jiné místní komunikace; tato ustanovení nemohou nijak zpochybnit závěr o tom, že předmětný chodník není samostatnou věcí v právním slova smyslu pro jeho stavební podobu, nevylučují, aby chodník nebyl místní komunikací [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz), či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. -27 (uveřejněné pod č. 3028/2014 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dostupné na www.nssoud.cz)] či aby byl v konkrétním případě toliko ztvárněním povrchu.

I kdyby dovolací soud vycházel z posouzení pro žalobkyni nejpříznivějšího, pak poukazem na § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nutně může vystihnout pouze to, že pokud by byl chodník sám o sobě místní komunikací, je jeho vlastníkem obec. Z ustanovení § 12 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích pak vyplývá toliko, že pokud by byl přilehlý chodník součástí místní komunikace, pak by se nemohla žalobkyně úspěšně domáhat určení vlastnického práva přímo k chodníku právě proto, že by byl toliko součástí místní komunikace. Vlastnické právo k chodníku jakožto místní komunikaci je pak pojmově spjato se závěrem, že jde o věc v právním smyslu; jinak by nebylo vůbec možné o vlastnickém právu uvažovat.

Co se konečně týče poukazu na § 17 odst. 2 tohoto zákona, je třeba zdůraznit, že judikatura se v otázce toho, zdali může být pozemní komunikace samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu, určitým způsobem vyvíjela.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 2750 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „‚místní‘ a ‚účelové komunikace‘ představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět“.

Obdobně v rozsudku ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 1 094 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil: „Výsledek stavební činnosti, který je stavbou ve smyslu stavebních předpisů, nemusí být nutně stavbou ve smyslu občanského práva. Takovou stavbou je v případě, že je (i s přihlédnutím ke zvyklostem v právním styku) způsobilým předmětem právních vztahů (např. budova). Komunikace pokrytá živičným povrchem takovou stavbou není, byť jde o stavbu podle veřejného práva. Obdobný právní názor zaujal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. října 1999, sp. zn. , publikovaném v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 1, s. 35, v případě parkoviště, který je přiměřeně použitelný i daný případ, kdy dospěl k závěru, že parkoviště představuje pozemek – parkovací plochu ve smyslu bodu 2 přílohy k , kterou se provádí katastrální zákon, jehož povrch byl zpracován (položením tří vrstev stavebního materiálu) tak, aby sloužil parkování automobilů, a že není stavbou. Pod bodem 2 přílohy k jsou jako druhy pozemku – ostatní plochy uvedeny mimo jiné ostatní komunikace, které jsou pak blíže charakterizovány jako místní a účelové komunikace. ‚Místní‘ a ‚účelové komunikace‘ představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět.“

Od těchto závěrů se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. (uveřejněném pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč. – dále jen „Rc 76/2007“), částečně odchýlil, když připustil, že „místní komunikace by mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází, v případě, že by byla stavbou ve smyslu občanského práva, tj. stavbou ve smyslu § 119 obč. zák., která jako samostatný předmět vlastnictví může být předmětem občanskoprávních vztahů. Nelze vyloučit, že místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být totožné se vztahy k pozemku, na němž byla zřízena. Této možnosti nasvědčuje i , o pozemních komunikacích, dle nějž‚ jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, a to za jednorázovou náhradu ve výši, která podle zvláštního předpisu náleží za vyvlastnění‘. Z tohoto ustanovení vyplývá, že zákon rozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace, a tudíž je na tyto pozemní komunikace, tj. dálnice, silnice a místní komunikace, třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů.“

V usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že pokud rozsudek Rc 76/2007 připustil, že místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nestanovil současně, že na veškeré plochy představující místní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích je třeba kategoricky pohlížet jako na samostatné věci, a nikoliv pouze jako na součásti pozemku; takový závěr není možné dovodit ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. .

Z uvedeného tedy vyplývá, že ačkoli dálnice, silnice a místní komunikace by pro jejich provedení neměly být považovány za samostatnou věc v občanskoprávním slova smyslu, nýbrž toliko za úpravu povrchu pozemku [viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 4 004 až 4 006 v Souboru)], je u nich nezbytné s ohledem na úpravu obsaženou v zákoně č. , o pozemních komunikacích, postupovat odlišně, a zvážit tak, zdali je ztvárnění pozemku provedeno takovým způsobem, že nelze hovořit toliko o prosté úpravě povrchu (například vysypání makadamu, štěrku, škváry či asfaltového výbrusu na povrch pozemku a jeho následné zarovnání), nýbrž o jeho zásadní změně (například položení několika vrstev asfaltu povrchu), což povede k závěru o samostatné stavbě.

Takový závěr je ostatně v souladu i s obsahem novely zákona o pozemních komunikacích, provedené s účinností od 31. 12. 2015 , který novelizoval zákona o pozemních komunikacích zakotvením pravidla, podle kterého „stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku“. Tím je jednoznačně (ve spojení s o. z.) vystiženo, že na právní režim mimo jiné místních komunikací lze nahlížet optikou samostatných věcí v právním smyslu tehdy, jde-li o stavby, a to stavby mající charakter samostatných věcí v právním smyslu.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz), s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. (uveřejněný pod č. 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), uvedl, že „ v stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je… Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. obč. zák.) používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem ‚stavba’ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudekNejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech, 1997, č. 6). Stavba, která není věcí podle obč. zák., je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom, meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“.

V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 15 036 v Souboru), na uvedené závěry navázal ve směru, že „stavbou podle § 119 obč. zák. je výsledek takové stavební činnosti, jíž vznikne věc (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 1988, sp. zn. , uveřejněný v ASPI pod evidenčním č. 13366CZ). Stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním slova smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást věci jiné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2901). Stavba, která není věcí podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, pořadové č. 68). Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4004).“ Stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, tj. která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 24. května 1994, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1994, svazek 1, pořadové č. 25, str. 190)“.

Ústavní soud se k pojmu stavby ve smyslu občanskoprávním vyslovil zejména ve svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. (dostupném na http://nalus.usoud.cz), v němž uvedl: „Kromě toho, že občanskoprávní pojem stavby předpokládá výsledek nějaké stavební činnosti, u které se však nevyžaduje dotčení veřejných zájmů, musí být tento výsledek způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, resp. věcí v právním smyslu. užívá pojem stavba v souvislosti s vymezením věcí nemovitých (nemovitostí) v . Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Občanskoprávní pojem stavby tedy musí být interpretován tak, že je podpojmem pojmu věci. Tento právní pojem vychází z přirozeného pojmu věci, který zahrnuje hmotné předměty oddělené od okolního světa. Přirozený pojem věci je právem dále modifikován tak, že výsledkem je pojem věci v právním smyslu, který určuje jeden z předmětů občanskoprávních vztahů ( ). Modifikaci přirozeného pojmu věci obsahuje např. , podle kterého stavba není součástí pozemku. Ačkoli tedy nemovitá stavba není věcí v přirozeném smyslu, je věcí ve smyslu právním, a tudíž i předmětem občanskoprávních vztahů. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky přirozeného pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém je postavena. V prvé řadě se musí jednat o vymezitelný kus vnějšího světa. Z tohoto důvodu se o stavbu jako nemovitost nemůže jednat v případě výsledku stavebních prací, který není vymezitelný vzhledem k pozemku, na kterém stojí.“

Nadále jsou v této souvislosti platné závěry, že při posouzení samostatnosti stavby je nutno přihlížet ke všem okolnostem věci [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. (uveřejněný pod č. C 2 248 v Souboru), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. (dostupném na www.nsoud.cz)]. Jelikož otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. (uveřejněný pod C 2248 v Souboru) a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. (publikováno v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 14, str. 549), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)], pročež dovolací soud přezkoumá možné hraniční případy jen z pohledu, zdali úvahy soudu v nalézacím řízení nebyly zjevně nepřiměřené.

V daném případě lze souhlasit s výtkou žalobkyně, že v posuzované věci nejde jen o vyšlapanou stezku případně vysypanou štěrkem; to však ještě neznamená, že by předmětný chodník musel nutně být samostatnou věcí. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval, přičemž dovodil, že předmětný chodník je v podstatě zpevněným asfaltovým povrchem, jehož základ původně tvořila struska, později štěrk či jiná drť, horní vrstva pak byla dokončena několikacentimetrovým asfaltovým povrchem, na jedné straně je stavebně ohraničen plechovou ohradou, za níž pokračuje pozemek parc. č. 1972/89 a tvoří podnikatelský areál žalované, který je upravený a zpevněný obdobným způsobem, na druhé straně je ukončen betonovými obrubníky; v podstatě pouze o několik centimetrů převyšuje úroveň krajské komunikace. Z hlediska technologického tvoří jeho jednotlivé vrstvy zpevňující drť či štěrk v sypké podobě, je přitom nepodstatné, zdali sahá do hloubky 20 či 50 cm, povrch je zpevněn uvedenou několikacentimetrovou asfaltovou plochou. Odvolací soud tak uzavřel, že se jedná o stavbu spočívající jen v určitém zpracování povrchu pozemku, nejedná se o samostatnou věc v právním slova smyslu. Nebýt v podstatě plechové ohrady, plynně by navazoval na zbylou část pozemku žalované. Předmětný chodník se nachází toliko před plechovou ohradou ohraničující areál společností FRYD KETSIM, žalované a Stavebnin Kozelský, nemá dalšího pokračování. Uzavřel tedy, že se nejedná o samostatnou stavbu v právním slova smyslu, toliko o součást pozemku parcely náležející žalované, což nezpochybňuje ani skutečnost, že předmětný chodník měl být vystavěn v rámci akce „Z“, existence hospodářské smlouvy, jakož i zápis předmětného chodníku v pasportu místních komunikací.

Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, načež dospěl k závěru, že v dovolacím přezkumu obstojí. Odvolací soud své závěry dostatečným způsobem odůvodnil a nelze je považovat za zjevně nepřiměřené z hlediska zjištěného skutkového stavu, a to i při vědomí, že se jedná v tomto případě do značné míry o hraniční případ. Odvolací soud se vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi případu, poukázal na způsob výstavby chodníku, vysvětlil jeho strukturu završenou tenkou jen několikacentimetrovou zpevňující asfaltovou zálivkou zásadně nepřevyšující běžné zpevňující úpravy ploch. Správně poukázal na to, že vybudování chodníku v akci „Z“ občany obce, uzavření hospodářské smlouvy, jakož i evidence předmětného chodníku v pasportu místních komunikací existenci místních komunikací bez dalšího neprokazuje [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. (dostupný na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud tak dostál i závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. .

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, nelze této námitce přisvědčit. Soud v nalézacím řízení není povinen provést veškeré důkazní návrhy ( věta druhá ), toliko je povinen se s nimi řádně vypořádat, aby naplnil požadavky práva účastníka na spravedlivý proces; těmto požadavkům odvolací soud dostál. V dané věci odvolací soud rozhodl o tom, že nedoplní dokazování znaleckým posudkem, když měl za to, že by znalec nenapomohl k objasnění věci, neboť nemůže zodpovědět pro řízení zásadní právní otázku, zdali je předmětný chodník samostatnou věcí v právním slova smyslu. Tuto úvahu učinil při vědomí existence skutkových zjištění, která mu umožňují provést právní posouzení a která v odůvodnění rozsudku podrobně uvedl. Takový postup odvolacího soudu lze považovat s ohledem na provedené dokazování za přiměřený.

Byť lze obecně připustit, že ve sporech s podobným obsahem soudy využívají znalecké posudky, není rozhodnutí provedením takového důkazu podmíněno. To platí tím spíše, jestliže odvolací soud výslovně mimo jiné konstatoval, že „co se týče technologického způsobu výstavby chodníku, zde mezi stranami nebyl žádný rozpor. Nikdo nezpochybňoval to, z čeho vycházel odvolací soud, totiž že jednotlivé vrstvy chodníku tvoří zpevňující drť či štěrk v sypké podobě, a je nepodstatné, zda sahá do hloubky 20 či 50 cm. Tento povrch je pak zpevněn několikacentimetrovou asfaltovou vrstvou.“ Tato východiska ostatně nezpochybňuje ani samotné dovolání.

K námitce, že odvolací soud nevyložil, co by ještě musel předmětný chodník splňovat, aby byl samostatnou věcí, je třeba říci, že úkolem soudu není zodpovídat hypotetické otázky, nýbrž řádně zjistit skutkový stav a ten následně podřadit pod příslušnou právní normu.

Dovolací soud se závěrem neztotožňuje s výhradou, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces pro údajně nedostatečné odůvodnění, když má naopak za to, že odvolací soud zcela dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, jaké úvahy ho v dané věci vedly k tomu, že předmětný chodník nepovažoval za samostatnou věc v právním slova smyslu. Nesouhlas dovolatele se závěry vyjádřenými odvolacím soudem sám o sobě přípustnost dovolání založit nemůže. Bez ohledu na to, že v této souvislosti zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání, není dovolacímu soudu zřejmé, jakým konkrétním způsobem se má tato námitka promítnout v souzené věci a co jejím prostřednictvím dovolatelka odvolacímu soudu konkrétně vytýká.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. března 2018

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu