Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3934/2009

29 Cdo 3934/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A., v. o. s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně B. s. M., a. s., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) D. E. K., obou zastoupených JUDr. F. Š., advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. března 2009, č. j. -218, takto:

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek ze dne 10. května 2007, č. j. -183, kterým Okresní soud v Teplicích určil, že úpadkyně B. s. M., a. s. (dále jen „úpadkyně“) je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, v němž namítají, že byli při uzavírání kupní smlouvy s prodávajícím v dobré víře, že prodávající je skutečným vlastníkem, vycházejíce z aktuálního zápisu v katastru nemovitostí. Domnívají se, že tato jejich dobrá víra požívá ústavní ochrany, poukazujíce na „recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, který chrání dobrou víru nabyvatele nemovitosti a jeho vlastnické právo“ pro případ odpadnutí právního titulu, na jehož základě získal vlastnické právo pozdější prodávající. Podle názoru dovolatelů není rozdílu mezi situací, kdy právní titul, na jehož základě nabyl vlastnické právo k nemovitostem pozdější prodávající, dodatečně odpadne, a situací, kdy je takový titul absolutně neplatný.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení , (dále jen „ “) - o situaci předvídanou v ustanovení nejde - tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Otázkou předkládanou dovolateli se zabýval již Ústavní soud v nálezu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 42, ročníku 2006, části I, pod pořadovým číslem 148 (na nějž poukazuje i odvolací soud), ve kterém k řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a právní zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má) s ústavním principem právní jistoty, obsaženým v článku 1 d, uzavřel, že ochrana, jíž poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem.

V témže nálezu pak Ústavní soud vysvětlil odlišnost situace, jež nastala i v projednávané věci (kdy pozdější převodce nenabyl vlastnické právo k nemovitostem proto, že právní titul, na jehož základě se tak mělo stát, je absolutně neplatný), od situace, kdy právní titul, na jehož základě pozdější převodce nabyl vlastnické právo k nemovitostem, po převodu nemovitostí na třetí osobu odpadl.

K těmto závěrům se přihlásil i Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 23. února 2006, sp. zn. (uveřejněném pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Jelikož otázka předkládaná dovolateli Nejvyššímu soudu k posouzení již byla v rozhodovací praxi soudů (shodně se závěry přijatými odvolacím soudem v projednávané věci) vyřešena, a napadené rozhodnutí tak zásadně právně významným nečiní, neměl Nejvyšší soud důvod připustit dovolání podle Podle jiných ustanovení pak dovolání přípustné není. Proto je podle ustanovení , odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. , a , když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v souvislosti s dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2010

doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu