Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 5607/2017

29 Cdo 5607/2017-141

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Ing. Heleny Horové, LL.M., advokátky, se sídlem v Praze 4, V luhu 754/18, PSČ 140 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. D., narozeného XY, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, proti žalovanému L. P., narozenému XY bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, PSČ 120 00, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2017, č. j. -121, taktoI. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. července 2017, č. j. -121, se mění takto:1/ Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. února 2017, č. j. -109, se potvrzuje. 2/ Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.II. Žalobkyně jepovinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1/ Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. prosince 1995, č. j. -131, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. Jana Růžka (dále jen „původní správce“).

2/ Ke dni prohlášení konkursu byly nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (úpadce a J. D., dále též jen „J. D.“).

3/ Podle soupisu ze dne 20. září 1996 byly nemovitosti „zahrnuty“ do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.

4/ Podáním ze dne 1. listopadu 1996 bylo zahájeno řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů D.

5/ Krajský soud v Ústí nad Labem udělil (usnesením ze dne 3. prosince 1996, č. j. -311) souhlas se zpeněžením majetku úpadce (včetně nemovitostí) prodejem mimo dražbu.

6/ Smlouvou o prodeji (části) podniku ze dne 10. září 1997 původní správce prodal žalovanému část majetku úpadce (včetně nemovitostí) za kupní cenu 12 450 000 Kč (dále jen „smlouva o prodeji podniku“).

7/ Usnesením ze dne 20. května 2004, č. j. -429, Vrchní soud v Praze schválil soudní smír v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce a J. D.

8/ V návaznosti na to byla k jednotlivým dotčeným nemovitostem v katastru nemovitostí zapsána duplicitní vlastnická práva, tj. jak ve prospěch úpadce, tak ve prospěch jednotlivých nabyvatelů (myšleno i nabyvatelů jiného majetku úpadce než předmětných nemovitostí).

9/ Dne 6. prosince 2005 oznámil Krajský soud v Ústí nad Labem „všem vlastníkům nemovitostí zpeněžených před vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů D.“, mj. „že správce konkursní podstaty má zajistit na příslušných katastrálních úřadech odstranění duplicitního vlastnictví na nemovitostech prodaných v rámci konkursu“.

10/ V katastru nemovitostí byly odstraněny duplicitní zápisy vlastnického práva, a to v neprospěch úpadce.

11/ Žalobkyně jako správkyně konkursní podstaty, nově ustavená usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2013, č. j. -3721, v žalobě tvrdila, že smlouva o prodeji podniku je absolutně neplatná, a dále, že dle , o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), nastala nevyvratitelná domněnka, že nemovitosti jsou do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce pojaty oprávněně.

Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení , (dále též jen „ “) – uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Přitom uvedl, že si je vědom právních závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. , nicméně tyto závěry byly překonány judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž odkázal na závěry formulované v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. , a ze dne 29. května 2013, sp. zn. .

Soud prvního stupně zdůraznil, že považuje-li žalobkyně kupní smlouvu za neplatnou, nic jí nebrání v tom, aby při dodržení náležitostí předepsaných pro soupis majetku konkursní podstaty přikročila k jejich opětovnému soupisu.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně, které směřovalo proti oběma výrokům rozsudku soudu prvního stupně, usnesením ze dne 20. července 2017, č. j. -121, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud nejprve přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem, neboť – má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitostí – sepíše je do konkursní podstaty. Potud odkázal na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. září 2000, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 65/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu doplnil, že judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že pro zajištění majetku úpadce za účelem jeho budoucího zpeněžení není třeba, aby u nemovitých věcí byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník úpadce. Titulem pro nakládání s majetkem je totiž soupis majetku konkursní podstaty. Dále odvolací soud konstatoval, že pro závěr, zda majetek má být sepsán do konkursní podstaty, není významné, že se tak již jednou stalo, nýbrž to, že poté co tento majetek konkursní podstatu opustil, vznikl nový důvod pro jeho soupis. Správci konkursní podstaty nic nebrání v opětovném soupisu majetku do konkursní podstaty. K tomu poukázal na bod XXIX. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2002, pod číslem 143), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. .

Současně však odvolací soud uvedl, že od citované judikatury se Nejvyšší soud opakovaně odchýlil, a to v usnesení ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. , v rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. , v rozsudku ze dne 22. května 2012, sp. zn. , v rozsudku ze dne 23. března 2011, sp. zn. , či v rozsudku ze dne 1. července 2015, sp. zn. . V této souvislosti zmínil i nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. . Na tomto základě odvolací soud konstatoval, že pro závěr o „přípustnosti podání určovací žaloby“ jsou významné konkrétní okolnosti projednávané věci, jimiž se tato věc odlišuje od věcí uvedených ve shora označené judikatuře. Touto okolností je v dané věci především skutečnost, že žalovaný nemovitost fakticky užívá. Význam podané žaloby se tak neomezuje jen na dosažení podkladu pro následné zpeněžení nemovitostí (tím by byl pouhý opětovný sepis nemovitostí do konkursní podstaty), ale určením vlastnického práva úpadce se vytvoří „pevný právní základ pro posouzení právních vztahů účastníků sporu rovněž v otázkách faktického užívání“ nemovitostí.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle , když namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by se daná věc svou povahou a okolnostmi lišila od případů, v nichž byla vydána rozhodnutí Nejvyššího soudu se závěrem, že správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem, přičemž poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. . Naopak míní, že odvolacím soudem zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se od této judikatury odlišují, byla vydána v řízeních, jejichž předmět je skutkově jiný, např. práva z veřejné dobrovolné dražby v konkursním řízení, kdy vydražená nemovitost byla následně prodána vydražitelem další osobě. Existuje-li speciální postup správce konkursní podstaty podle § 18 a násl. ZKV, není dotčeno právo žalobkyně na spravedlivý proces ani právo úpadce a jeho věřitelů na ochranu vlastnického práva a není tak dán naléhavý právní zájem na určení práva.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalovaného je přípustné podle , a to k vyřešení otázky týkající se (ne)existence naléhavého právního zájmu žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty úpadce) na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti, když její posouzení odvolacím soudem odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.

Judikatura Nejvyššího soudu je jednotná v závěru, podle něhož správce konkursní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva úpadce k nemovitosti; má-li za to, že úpadce je vlastníkem nemovitosti, sepíše ji do konkursní podstaty. K tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. (zmíněné též soudem prvního stupně), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 96/2013 sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. .

V rozsudku sp. zn. se navíc Nejvyšší soud vyjádřil přímo k otázce naléhavého právního zájmu správce konkursní podstaty na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem za situace, kdy nemovitosti byly sepsány v konkursní podstatě, správce konkursní podstaty je zpeněžil prodejem mimo dražbu a následně platnost prodeje zpochybnil.

V rozsudku ze dne 1. července 2015, sp. zn. (na který odkazuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí), pak Nejvyšší soud připustil, že ve výjimečných případech lze navzdory (shora uvedené) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu dovodit, že správce konkursní podstaty má naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zde klade důraz na výjimečnost konkrétního případu, nelze však právní názor vyjádřený v posledně označeném rozhodnutí aplikovat na problematiku posouzení otázky naléhavého právního zájmu správce na určení vlastnického práva k nemovitostem bez dalšího. Naopak je vždy nutné přihlížet k povaze věci a ke všem okolnostem daného případu. Ve zmíněném rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud dospěl k názoru, že jde o výjimečnou situaci, byla – jak přiléhavě vystihl dovolatel – primárně řešena právní otázka týkající se provedení veřejné dobrovolné dražby. V návaznosti na řešení této otázky pak Nejvyšší soud dospěl k rozhodnutí ohledně naléhavého právního zájmu žalobce.

V nyní posuzované věci však žádná taková právní otázka nebyla nastolena, ani z okolností dané věci neplyne nutnost posuzovat otázku obdobnou. Nejvyšší soud proto neshledává skutkové poměry dané věci natolik odlišnými od ustálené judikatury, aby odůvodňovaly přijetí závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně (jako správkyně konkursní podstaty) na určení vlastnického práva úpadce k nemovitostem. Lze tak konstatovat, že nejde o specifický případ, v němž by měl být dovozen naléhavý právní zájem správce konkursní podstaty na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu , jak by se snad mohlo podávat z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. .

Nepřípadným shledává Nejvyšší soud též poukaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , když v těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nezabýval.

Jinému (opačnému) závěru nenasvědčuje ani odvolacím soudem odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , který jednak neřešil otázku naléhavého právního zájmu, jednak zvažoval „spornost“ oprávnění správce konkursní podstaty opětovně sepsat (dříve zpeněžený) majetek s přihlédnutím tamním skutkovým poměrům (a v jiných souvislostech).

K tomu ostatně srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2019, sp. zn. , vydaný v řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k jiným nemovitostem ve vlastnictví úpadce.

Zbývá dodat, že obstát nemůže ani argument odvolacího soudu, podle něhož je daný případ specifický tím, že žalovaný nemovitostí užívá. Taková situace totiž není nikterak výjimečná. Navíc odvolací soud přehlíží jednoznačnou dikci zákona o konkursu a vyrovnání a tomu odpovídající ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která dává odpověď na otázku, kdo je oprávněn užívat majetek sepsaný do konkursní podstaty, a to případně i v průběhu sporu o to, zda je sepis majetku do konkursní podstaty důvodný. K tomu viz § 18 odst. 3 a 4 a § 19 odst. 3 ZKV a v judikatuře především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71, který se zabývá důsledky toho, vyzní-li spor o příslušnost majetku do konkursní podstaty ve prospěch třetí osoby.

Jelikož právní posouzení věci, v němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolání zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud – maje za splněné předpoklady určené ustanovením − rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, včetně správného výroku o nákladech řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle a neboť žalobkyně s odvoláním nebyla úspěšná a žalovanému v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o , a , když žalobkyně v dovolacím řízení neuspěla.

Náklady žalovaného v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (dovolání ze dne 27. října 2017), přičemž tarifní hodnota sporu představuje částku 50 000 Kč ve smyslu vyhlášky , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Tomu odpovídá (podle bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. S náhradou hotových výdajů dle advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč jde celkem o částku 4 114 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému (dovolateli) k tíži žalobkyně.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 28. 11. 2019

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu