Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4806/2007

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR– Ú. pro z. s. ve v. m., jednajícího prostřednictvím Ú. p. B. – o. O. p. U. H., o uznání postavení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19.7.2007, č. j. -59, takto:

I. Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2006, č. j. -28, uznal žalobce za oprávněnou osobu podle , u úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“), k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle téhož zákona k zemědělským pozemkům – parcelám č. 672/39, 765/11, 1029/19 a 1156/4 v katastrálním území L. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že žalobce uplatnil nárok na vydání předmětných zemědělských nemovitostí dne 21. 12. 1992 u Okresního pozemkového úřadu ve Zlíně, který nárok žalobce neuznal, neboť žalobce neprokázal, že je oprávněnou osobou k vydání předmětných zemědělských nemovitostí ve smyslu zákona o půdě; usnesením ze dne 24.5.1999, č. j. Rozh. PÚ 2155/99-Ga, odkázal proto žalobce podle zákona o půdě jako domnělou oprávněnou osobu s nárokem na soud. Řízení před soudem bylo zahájeno podáním žaloby dne 6.9.2005 a žalobce v něm podle závěru soudu prvního stupně prokázal, že je oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, neboť předmětné zemědělské nemovitosti byly ve vlastnictví jeho rodičů, kteří vlastnické právo k nim nabyli přídělem podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Za neopodstatněnou soud prvního stupně označil námitku promlčení, kterou během řízení vznesla žalovaná, se odůvodněním, že předmětem řízení není majetkový nárok, nýbrž rozhodnutí o žalobě podle zvláštního předpisu, zda domnělá oprávněná osoba podle § 4a zákona o půdě je oprávněnou osobou k uplatnění nároku, tedy zda jsou doloženy skutečnosti o vlastnictví podle § 4a odst. 3 zákona o půdě.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19.7.2007, č. j. -59, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se ztotožnil, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci v otázce promlčení žalobou uplatněného práva. Přijal právní názor, že i nárok domnělé oprávněné osoby podle § 4a odst. 5 zákona o půdě na uznání za oprávněnou osobu k uplatnění nároku na vydání nemovitostí před pozemkovým úřadem je majetkovým právem, které podléhá promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák.), a to v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák., jíž běh počíná dnem, v němž mohlo být právo vykonáno poprvé. U soudu je mohl žalobce uplatnit již 20.7.1999, po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o odkázání žalobce jako domnělé oprávněné osoby na soud. Žalobu (vůči ve věci pasivně legitimované žalované) podal až 6.9.2005, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Jelikož se žalovaná v řízení promlčení dovolala, nelze uplatněné právo žalobci přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Bez vlivu na běh promlčecí doby zůstala okolnost, že žalobce dříve uplatnil právo na určení oprávněné osoby vůči P. f. Č. r., subjektu, který nebyl ve věci pasivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. K otázce jeho přípustnosti se nevyjádřil, dovozoval však, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle – dále jen „“). Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného práva. Namítal, že předmětem tohoto řízení není majetkové právo, nýbrž uznání žalobce za oprávněnou osobu podle zákona o půdě. Až výsledek tohoto řízení (rozhodnutí v něm vydané) může být podkladem pro řízení u pozemkového úřadu o nároku oprávněné osoby na vydání nemovitosti. V řízení před soudem se zkoumá toliko postavení žalobce jako oprávněné osoby, který je nemohl hodnověrně prokázat v řízení před pozemkovým úřadem. Nemajetkový nárok uplatněný v tomto řízení promlčení nepodléhá. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle přípustné, Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu () a z důvodů uplatněných v dovolání ( ). Shledal, že dovolání není opodstatněné.

Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož existence takových vad neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud opodstatněností žalobcem uplatněného dovolacího důvodu, jak jej žalobce vylíčil v dovolání.

Vzhledem k obsahovému vylíčení dovolacího důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu o promlčení práva domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě k uplatnění restitučních nároků na vydání zemědělských nemovitostí.

Otázku promlčení nároku domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě Nejvyšší soud řešil v minulosti v řadě svých rozhodnutí (srovnej kupříkladu usnesení ze dne 30.3.2006, sp. zn. ; rozsudek ze dne 27.6.2006, sp. zn. ; usnesení ze dne 30.1.2007, sp. zn. ; popřípadě rozsudek ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. ). Vždy dovodil, že i právo domnělé oprávněné osoby patří k restitučním nárokům majetkové povahy. Odkáže-li pozemkový úřad domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na řízení před soudem podle § 4a odst. 5 zákona o půdě (rozhodnutím tohoto úřadu, popřípadě i přípisem či sdělením; srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, zn. ), nelze podání žaloby vázat na zachování (prekluzívní) lhůty podle zákona o půdě, jelikož jde o lhůty upínající se k uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle zákona o půdě. Lhůtu k uplatnění nároku domnělé oprávněné osoby podle zákona o půdě nestanoví. Při absenci úpravy v tomto zvláštním zákoně je třeba použít obecný předpis (srov. zákona o půdě), jímž je pro oblast soukromoprávních vztahů . Ten stanoví, že všechna majetková pravá, vyjma práva vlastnického, která nebyla vykonána ve lhůtě stanovené tímto zákonem ( až 110), se promlčují (, obč. zák.). Jelikož zvláštní promlčecí dobu pro daný případ nestanoví, uplatní se ust. obč. zák. o obecné promlčecí době, která je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. O uplatnění vlastnického práva (jež promlčení nepodléhá), se zde zřetelně nejedná.

V zájmu stručnosti dovolací soud v dalším odkazuje na právní argumentaci obsaženou v odůvodnění shora označených rozhodnutích, jež jsou uveřejněny na jeho webových stránkách, a nenalézá důvody, pro které by se od ní měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. Dodává, že shodný právní názor o promlčení práva domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě je zastáván i v odborné literatuře (srov. publikaci Restituce majetku podle zákona o půdě, JUDr. I. P., 1. vyd., Praha: C. H. Beck, 1997, str. 172-173). Výklad právních předpisů podaný Nejvyšším soudem při řešení této právní otázky v typově obdobné věci byl předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu, který jej shledal ústavně konformním (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7.8.2007, sp. zn. ).

S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, jejichž správnost napadena není, mohl žalobce uplatnit nárok u soudu již 20. 7. 1999, po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o jeho odkázání se svým nárokem na soud. Žalobu proti ve věci legitimované žalované podal až 6. 9. 2005, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby. Jelikož se žalovaná v tomto řízení promlčení dovolala, nelze uplatněné právo žalobci přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je třeba upozornit i to, že důvodem zamítnutí žaloby je promlčení v tomto řízení uplatněného nároku na uznání žalobce za oprávněnou osobu, nikoliv promlčení jeho nároku na vydání předmětných zemědělských nemovitosti, pokud jej dříve řádně uplatnil u pozemkového úřadu, v prekluzívní lhůtě stanovené § 13 zákona o půdě.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimiž přihlíží z povinnosti úřední ( ), dovolání zamítl (, část vyty před středníkem, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , za situace, kdy žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. ledna 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu