Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 5030/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 11. 10. 2005 (doručeným žalobci dne 20. 10. 2005) žalovaná sdělila žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí „ve smyslu ustanovení ve spojení s , odst. 1, písmeno c) a “. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce byl žalovanou (jejím představenstvem) odvolán z funkce ředitele společnosti a u žalované „neexistuje práce odpovídající jeho kvalifikaci“, ani žádná jiná pro žalobce vhodná práce.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru dané žalobci žalovaným dne 11. 10. 2005“ je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozvazovací úkon je podepsán členy představenstva žalované J. H. a F. J., kteří ale členy představenstva žalované nejsou; „na jejich volbu byla podána žaloba u KS v Ostravě“.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. -172, určil, že „rozvázání pracovního poměru dané žalobci žalovanou dne 11. 10. 2005“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 7.752,70 Kč k rukám „zástupkyně žalobce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná rozhodla o dání výpovědi žalobci bez toho, že by předtím došlo k rozhodnutí představenstva o takové organizační změně, která by vedla ke zrušení funkce ředitele, kterou vykonával žalobce. Nebyly tak splněny základní předpoklady uvedené v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, tedy, že se žalobce stal tzv. nadbytečným. Navíc žalovaná přes poučení soudem nesplnila svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně splnění tzv. nabídkové povinnosti. Nezabýval se námitkou žalobce, že za žalovanou rozhodovaly osoby k tomu neoprávněné, neboť o neplatnosti výpovědi rozhodl z jiných důvodů.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. -213, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 5.000,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 12.878,- Kč k rukám advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně (který „zjistil řádně skutkový stav věci“) dovodil, že žalovaná v době, kdy dávala žalobci výpověď z pracovního poměru, neměla žádné volné pracovní místo, které by žalobci mohla nabídnout, a nelze tedy dospět k závěru, že by nesplnila nabídkovou povinnost. Vyšel přitom z toho, že žalovaná není povinna zaměstnanci, který byl odvolán z funkce, v rámci nabídkové povinnosti nabízet to pracovní místo, ze kterého byl odvolán. Vysvětlil, že ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce konstruuje (za splnění tam uvedených podmínek) právní fikci, že je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce spočívající v nadbytečnosti zaměstnance, i když uvedený výpovědní důvod není skutečně naplněn. Odmítl, že by výpověď byla neplatná proto, že byla podepsána členy představenstva žalované J. H. a F. J., kteří podle názoru žalobce nebyli členy představenstva, neboť na jejich volbu byla podána žaloba u Krajského soudu v Ostravě. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2008, č. j. -74, které nabylo právní moci dne 18. 3. 2008, totiž zjistil, že Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh, aby soud vyslovil neplatnost všech usnesení přijatých náhradní valnou hromadou žalované konanou dne 21. 4. 2005. Vzhledem k tomu, že podle notářského zápisu osvědčujícího průběh uvedené valné hromady byli J. H. i F. J. zvoleni do funkce člena představenstva žalované, podepsaly výpověď z pracovního poměru ze dne 11. 10. 2005 k tomu oprávněné osoby.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě namítá, že odvolací soud tím, že učinil výzvu žalobci k doplnění skutkových tvrzení podle ustanovení nikoliv ve formě rozhodnutí o uložení povinnosti, ale pouhým záznamem do protokolu o odvolacím jednání, „nepostupoval dle procesního předpisu“ a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek vadné rozhodnutí ve věci. Opakuje dále námitku, že odvolání žalobce z funkce a výpověď z pracovního poměru „ze dne 11. 20. 2005“ (správně ze dne 11. 10. 2005) jsou neplatné, neboť tyto úkony byly učiněny orgány společnosti, které nebyly zvoleny či jmenovány v souladu s obchodním zákoníkem. Přitom připomíná, že J. H. a F. J. ke dni odvolání žalobce z funkce a ke dni dání výpovědi z pracovního poměru nebyli (a dosud nejsou) zapsáni v obchodním rejstříku, že usnesení valné hromady ze dne 18. 6. 2002 byla „Krajským soudem v Ostravě sp. zn. ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci prohlášena za neplatná“, a že usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 20. 2. 2008 byla vyslovena neplatnost všech usnesení přijatých náhradní valnou hromadou ze dne 4. 2. 2003. Znovu rovněž opakuje, že žalobce měl s žalovanou uzavřenu na pracovní pozici ředitel společnosti pracovní smlouvu a že žalovaná tuto pracovní pozici zrušila až po té, co dala žalobci spornou výpověď; ke dni, kdy byla žalobci dána výpověď i ke dni uplynutí výpovědní doby ze sporné výpovědi, toto pracovní místo u žalované existovalo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť dovolací námitky žalobce jsou nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „ “), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatel v první řadě namítá, že odvolací soud tím, že učinil výzvu žalobci k doplnění skutkových tvrzení podle ustanovení nikoliv ve formě rozhodnutí o uložení povinnosti, ale pouhým záznamem do protokolu o odvolacím jednání, „nepostupoval dle procesního předpisu“ a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek vadné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.

O úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování anebo vyhlašuje rozhodnutí, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů, poučení poskytnutá účastníkům, výroky rozhodnutí a vyjádření účastníků o tom, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí; nahrazuje-li protokol podání, musí mít též jeho náležitosti (srov. ).

S dovolatelem lze souhlasit v tom, že ukládá-li soud účastníku řízení nějakou (byť i procesní) povinnost, děje se tak rozhodnutím (usnesením). Dovolatel však zároveň přehlíží, že poučení účastníka soudem ve smyslu ustanovení není ukládáním povinnosti účastníku; jde o povinnost soudu účastníka poučit. Neřídí-li se účastník poučením soudu, nemohou být proti němu vyvozovány žádné procesní sankce (nemůže mu být např. uložena pořádková pokuta). Zákon proto ani nepředpokládá to, že by se takového poučení mělo účastníku dostat formou rozhodnutí (usnesení). Poučení podle ustanovení se provádí „v průběhu jednání“ a to, co se v průběhu jednání odehrálo (včetně „poučení poskytnutých účastníkům“) se podle ustanovení pouze zaznamená do protokolu. Poskytl-li tedy odvolací soud v souladu s ustanovením žalobci poučení podle ustanovení a učinil-li o tom záznam do protokolu, postupoval zcela v souladu s procesními pravidly a nemohl tím (oproti názoru dovolatele) zatížit řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 11. 10. 2005 (doručeným žalobci dne 20. 10. 2005), je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle , ve znění do 31. 12. 2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti , o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti – dále jen „zák. práce“ (srov. , ).

Podle ustanovení § 9 odst. 1 věty první zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené.

Statutárním orgánem akciové společnosti je její představenstvo (srov. § 191 odst. 1 obch. zák.).

Z bodu 2. a 3. zápisu č. 7/2005 ze zasedání představenstva žalované dne 9. 9. 2005 vyplývá, že představenstvo žalované rozhodlo o odvolání žalobce z funkce ředitele společnosti a o tom, že žalobci bude dána výpověď z pracovního poměru „z důvodu uvedeného v ustanovení písmeno c) ve spojení s ustanovením “. Odvolací soud při posuzování, kdo byl v době, kdy byl žalobce odvolán z funkce ředitele společnosti a kdy mu byla dána výpověď z pracovního poměru, oprávněn jednat jménem žalované (kdo byl statutárním orgánem žalované – kdo tvořil její představenstvo), správně dovodil, že bylo-li soudními rozhodnutími (naposledy usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2008, č. j. -74) napevno postaveno, že všechna usnesení přijatá náhradní valnou hromadou žalované konanou dne 21. 4. 2005 jsou platná, byly v té době členy představenstva také J. H. a F. J., kteří byli zvoleni do těchto funkcí právě náhradní valnou hromadou žalované konanou dne 21. 4. 2005 a kteří byli proto i oprávněni jménem žalované písemný právní úkon představenstva žalované podepsat. Tento závěr nemůže zvrátit ani dovolatelovo tvrzení, že J. H. a F. J. nebyli (a dosud nejsou) jako členové představenstva zapsáni v obchodním rejstříku. Přehlíží totiž , že zápis v obchodním rejstříku má jen deklaratorní a nikoli konstitutivní význam. Stejně je bez významu dovolatelova polemika s tím, jak byla soudy posouzena platnost závěrů valných hromad žalované, které se konaly v dřívějších dobách. Rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2008, č. j. -74 (dovolání proti němu bylo Nejvyšším soudem ČR ze dne 31. 3. 2009, č. j. -104, odmítnuto), bylo totiž vyřešeno, zda a kdo byl oprávněn jménem žalované jednat v době, kdy byl žalobce odvolán z funkce ředitele společnosti a kdy mu byla dána výpověď z pracovního poměru.

Obstát nemůže ani dovolatelova námitka, že žalobce měl s žalovanou uzavřenu na pracovní pozici ředitel společnosti pracovní smlouvu a že žalovaná tuto pracovní pozici zrušila až poté, co dala žalobci spornou výpověď.

Podle ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§ 130) a současně je dán výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.

Judikatura již dříve dospěla k závěru, že - vzhledem ke kogentní povaze (srov. zák. práce a nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C. H. Beck 1997, str. 451) - lze pracovní poměr vedoucích zaměstnanců uvedených v ustanovení zák. práce založit toliko jmenováním; založení pracovního poměru jiným způsobem je v těchto případech vyloučeno a naopak jmenováním nelze založit pracovní poměr jinde, než kde založení pracovního poměru tímto způsobem stanoví. Kdyby ovšem projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele měly potřebné náležitosti, dalo by se v takovém případě dovodit uzavření pracovního poměru pracovní smlouvou (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 73, ročník 2003). Žalobce byl do funkce ředitele společnosti (žalované) jmenován dnem 28. 7. 2001. Byla-li s ním na výkon této funkce (navíc) v rozporu se zákonem dne 13. 8. 2001 uzavřena také pracovní smlouva, jedná se o neplatný právní úkon [srov. zák. práce]. Na žalobcem zastávanou funkci proto dopadá režim ustanovení zák. práce. A – jak správně uvedl odvolací soud - okolnost, že po odvolání z funkce může být odvolanému zaměstnanci nabídnuta pouze odvoláním uvolněná funkce, neznamená, že by zaměstnavatel, aby splnil svoji tzv. nabídkovou povinnost uvedenou v zák. práce, musel odvolanému zaměstnanci nabídnout právě to pracovní místo, z něhož byl odvolán, neboť tím by oprávnění zaměstnavatele odvolat zaměstnance z funkce, která se obsazuje jmenováním, ztrácelo smysl (zaměstnanec by – oproti účelu jeho odvolání - funkci zastával i nadále).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srov. , , , , a , ve znění , č. , č. a č. ) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. , ve znění , č. , č. a č. ), celkem ve výši 4.050,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, a uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. ledna 2010

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu