Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2231/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. B., s.r.o. v likvidaci, zastoupené advokátkou, 2) M. D., 3) A. J., zastoupené advokátem, a 4) obci Ch., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2007, č.j. -223,   t a k t o :

Dovolání žalobce se odmítá.

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 4) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 , jímž byl změněn ( ), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řád ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolání žalobce proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. října 2005, č.j. -188, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí a rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle o.s.ř, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, v daném případě odvolací soud převzal skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce ve svém dovolání brojí proti skutkovým a právním závěrům obecných soudců, resp. odvolacího soudu a kromě nedůvodně (viz níže) uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 1 písm. a)

(tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci) a podle písm. b) téhož zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá

na nesprávném právním posouzení věci), uplatňuje v tomto případě nepřípustný dovolací důvod ve smyslu (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pokud v dovolání odvolacímu soudu vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci (arg.: „vytýkám soudu odvolacímu závěr nemající oporu v obsahu spisu..“), neboť podle posledně uvedeného zákonného ustanovení tento dovolací důvod je v případě dovolání podaného podle vyloučen. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, který v dovolacím řízení nemůže nijak revidovat ani podrobovat přezkumu. Pokud jde o pojem „zásadního významu po právní stránce“ , tento je specifický nikoli samostatnou uplatnitelností

v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že s ním spojuje způsobilost významového přesahu

do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, tedy - jinak řečeno - zahrnuje-li posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů. Takový judikatorní přesah u dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ovšem absentuje, neboť rozsouzená věc pro své jedinečné skutkové okolnosti

a právní závěr, jež soudy v dané věci zaujaly, širší využitelnost pro soudní praxi (pro věci téhož druhu) zjevně nevytváří. Žalobce ve svém dovolání vlastně rekapituluje průběh řízení před soudy obou stupňů a předkládá – za vytknutí tvrzených vad řízení, jichž se měl podle dovolatele dopustit odvolací soud - svou skutkovou verzi, kterou oproti soudům obou instančních stupňů také odlišně právně kvalifikuje. Přípustnost dovolání ve smyslu je však zásadně spjata toliko

s dovolacím důvodem ve smyslu , nikoliv s přezkumem skutkového zjištění, z nějž odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel. Znamená to tedy, že v mezích uvedeného dovolacího důvodu dovolací soud - z hlediska posouzení přípustnosti dovolání - zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

27. října 2004, sp. zn. , in www.nsoud.cz). Ani žalobcem tvrzené vady procesu získávání skutkových zjištění (provádění a hodnocení důkazů, případně výtka směřující k hodnocení důkazu, který odvolací soud podle žalobce v řízení neprovedl) v dané věci nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu ve smyslu , neboť v souzené věci se nejednalo bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo, na němž by bylo založeno rozhodnutí odvolacího soudu), pročež i v tomto směru nelze dovodit potřebný judikatorní přesah (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu Českého republiky ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. , usnesení téhož soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. , příp. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. , in ASPI – Automatizovaný systém právních informací, nebo in http://nalus.usoud.cz, www.nsoud.cz). Žalobci se ovšem nepodařilo osvědčit přípustnost dovolání podle ani při uplatněném dovolacím důvodu podle cit. zák., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu spisu a odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci i s jeho právním posouzením, které odvolací soud ve svém rozhodnutí v uvedených hmotněprávních intencích dále rozvádí. Skutkový stav věci, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a posléze odvolacím soudem převzat, a který v dovolacím řízení – jak již shora bylo vyloženo – nelze jakkoli revidovat, přitom odvolacímu soudu umožňoval učinit danou hmotněprávní kvalifikaci zjištěného skutku (odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nedospěl k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy ani že došlo k jejímu zrušení v důsledku odstoupení ze strany žalobce); nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo

na nesprávném právním posouzení věci.

Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a 3) žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem a , neboť 3) žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle , , snížená na polovinu podle vyhlášky a o dalších 50 % podle ], a náhrady hotových výdajů podle , v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně 3) žalované doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží 3) žalované vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která 3) žalovanou v tomto řízení zastupovala ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 4) bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , per analogiam, když podmínky pro aplikaci cit. zákona splněny nebyly, neboť vzhledem k procesnímu výsledku žalobce nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a uvedeným žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2009

JUDr. Karel   P o d o l k a , v.r.

předseda senátu