Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 179/2008

U S N E S E N Í

-203,   t a k t o :

Dovolání žalovaných se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 5. srpna 2005, č.j. -117, jímž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí, že žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci předmětné nemovitosti, a dále nahradit žalobci určenou výši nákladů řízení. Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení a výslovně v něm uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalovaní mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „řeší právní otázku, která byla odvolacím soudem posouzena diametrálně jinak, než ji posuzuje ve své konstantní judikatuře Nejvyšší soud ČR...Otázka, která je Nejvyšším soudem ČR rozhodována rozdílně od jejího řešení ze strany krajského soudu, je otázka tzv. vzájemné restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy...a nutnost řešení této otázky v rámci řízení o určení neplatnosti smlouvy a vyklizení nemovitostí.“ Zdůrazňují, že v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu „je deklarováno, že vzájemná restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy má být vyjádřena ve výroku rozhodnutí soudu ve věci samé tak, aby vypořádání práv a povinností účastníků neplatné smlouvy bylo situováno do jednoho jediného sporu.“ Protože se tak v daném případě nestalo, žalovaní namítají, že řízení bylo v důsledku absence uplatnění tzv. vzájemné restituční povinnosti postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V další části svého dovolání žalovaní na základě své vlastní skutkové verze právně kvalifikují záměr rady města žalobce, jakož i rozhodnutí jeho zastupitelstva se zdůrazněním, že do zahájení soudního řízení v této věci byli v dobré víře, že vlastní předmětné nemovitosti.

Dovolání žalovaných proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné podle , a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( ). Při skutkovém zjištění okresního soudu, které převzal odvolací soud a jež v tomto případě nelze v dovolacím řízení nijak revidovat (k tomu srov. ), a to, že „ve zmíněném usnesení zastupitelstva není přesně a určitě identifikován předmět koupě, nejsou z něj zřejmé ani další obligatorní náležitosti kupní smlouvy, a to cena a označení kupujícího“, odvolací soud z hlediska právního posouzení věci nijak nepochybil a ani se neodchýlil od konstantní rozhodovací praxe, dospěl-li k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy ve smyslu ustanovení obč. zák. Nepochybil ani při právně kvalifikačním závěru, že „neplatnou činí kupní smlouvu i skutečnost, že prodej nemovitostí schválilo obecní zastupitelstvo dříve, než uplynula zákonem stanovená 30-ti denní lhůta, po kterou byl záměr převést nemovitosti vyvěšen.“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud poukázal na nezbytnost dodržení třicetidenní lhůty jako minimální doby, která musí uplynout mezi zveřejněním záměru obce převést nemovitý majetek a projednáním v orgánech obce). Pokud jde o dovolací námitku, že žalobní petit nevyjadřoval synallagmatický charakter vztahu účastníků z tvrzeného neplatného právního úkonu, je třeba uvést, že sice Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 16. června 2003, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 25, pod C 1992, na nějž žalovaní ve svém dovolání explicitně nepoukázali, nicméně citovali právní názor zaujatý tímto judikátem, vyslovil, že „prodávající má naléhavý právní zájem na určení obnoveného vlastnického práva k nemovitostem po odstoupení od kupní smlouvy jen tehdy, jestliže sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, popřípadě jestliže současně s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny“, avšak tento právní názor byl posléze překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. , který zaujal zcela opačné stanovisko, podle něhož „existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny“. V dané věci bylo proto nezbytné vycházet z právních závěrů uvedených v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. , neboť tímto rozsudkem je dovolací soud v otázce existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitostem po odstoupení od kupní smlouvy o převodu těchto nemovitostí (a i v dalších řešených otázkách) při svém dalším rozhodování vázán, přičemž senát rozhodující v této věci se od něj nehodlal odchýlit. Namítají-li žalovaní, že u předmětné kupní smlouvy „nelze konstatovat její neplatnost dle ust. “, činí tak v důsledku svého skutkového závěru, tedy právního hodnocení jedinečných skutkových okolností významných právě a jen pro posuzovanou věc; nejde zde tedy o zásadní právní otázku, která by měla judikatorní přesah (byla by významná nejen pro konkrétní věc, nýbrž obecně pro případy téhož druhu). Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž akcentuje citovanou judikaturu Ústavního soudu České republiky z hlediska tvorby, resp. realizace projevu vůle obce. Konečně žalovanými zdůrazňovaná možnost aplikace obč. zák. je zcela nepřípadná, neboť Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. , ev. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , in www.nsoud.cz) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Je současně přirozené, že samotný subjektivní názor či přesvědčení žalovaných formulované v závěru jejich dovolání, že „doposud judikatura zabývající se otázkou neplatnosti právních úkonů v souvislosti s nedodržením podmínek stanovených zákonem o obcích, na kterou odkazovali ve svých rozsudích soudy obou stupňů, již ve stávajících společenských podmínkách neobstojí a je třeba na tuto problematiku nahlížet z jiného pohledu“, nemůže aktivovat proces změny judikatorního náhledu při řešení předmětné materie, a ve světle připomenutí konstantní rozhodovací praxe nevytváří ani žádný relevantní podklad k tvorbě takové úvahy. Konečně nepatřičná je také dovolací námitka žalovaných, že by soudy v dané věci neměly poskytovat právní ochranu postupu žalobce, který se dovolává svého vlastního pochybení „v úmyslu zbavit nás v dobré víře nabytého vlastnického práva k nemovitostem“, když „tento postup je v rozporu s obecnou právní zásadou nemo turipitudinem (správně: turpitudinem) suam alegare (správně allegare) potest (nikdo se nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti), jakož i s ustanovením , podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. Možnost aplikace institutu dobrých mravů ( obč. zák.) na daný případ formou žalovanými sledovaného zamítnutí žaloby nepřichází v úvahu, neboť žalobce se v rámci soudní ochrany domáhá deklarace od samého počátku existujícího (nezaniklého) vlastnického vztahu k předmětnému nemovitému majetku, který nemůže být zpochybněn ani okolnostmi, za kterých byl původně smluvní převod zamýšlen. V tomto směru považuje Nejvyšší soud České republiky za vhodné – coby judikatorní analogon - připomenout např. jeho rozsudek ze dne 28. června 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, v němž bylo judikováno, že na základě ustanovení obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná. Obdobně tedy nelze v důsledku aplikace

§ 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu o určení vlastnického práva k nemovitému majetku, jestliže zde panuje nesoulad mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, k němuž došlo na základě převodní smlouvy, která je podle soudu absolutně neplatná.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá, , a per analogiam, neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci ustanovení stanovící, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. prosince 2009

JUDr. Karel   P o d o l k a , v.r.

předseda senátu