Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1239/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č.j. -123, zamítl  žalobu na určení, že  na žalobce přešlo nájemní právo

k bytu č. 6, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, na ul. B. M. 723 (správně 722) v O. – P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne

6. 6. 2006, č.j. -160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s upřesněním, že se jedná o byt v domě č.p. 722; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování opakováním listinných důkazů (dohodou o užívání družstevního bytu ze dne 1. 7. 1976, sdělením S. b. d. P. ze dne 13. 5. 2005 a sdělením společnosti Ch., a.s., L.), vzal za prokázáno, že žalobkyni a) byl dne 1. 3. 1972 odevzdán do užívání družstevní byt č. 66, v domě č.p. 1855/815, na ulici O. S. v O. – P. (dále jen „byt na ulici O. S.“), a  že žalobci b) byl rozhodnutím podniku Ch., koncernový podnik přidělen podnikový byt č. 28, v domě č.p. 361, na ulici Š. v L. (dále jen „byt na ulici Š.“), a že dne 1. 12. 1988 s ním byla  sjednána dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Na tomto skutkovém podkladě odvolací soud ve vztahu k žalobkyni a) dovodil, že je se svým manželem I. Z. společnou nájemkyní družstevního  bytu na ulici O. S. Okolnost, že se dle svého tvrzení přestěhovala v rozhodné době do předmětného bytu ke své matce na tom ničeho nemění, neboť právo společného nájmu družstevního bytu manžely nezaniká ani v důsledku opuštění společné domácnosti jedním z manželů. Ve vztahu k žalobci b) odvolací soud dovodil, že je dosud nájemcem bytu na ulici Š., a uvedl, že jeho nájemní vztah nezanikl ani tehdy, pokud tento byt  po ukončení svého pracovního poměru v roce 1994 opustil, neboť opuštění společné domácnosti vedené v podnikovém, nyní služebním bytě, nemá samo o sobě za následek zánik nájemního vztahu. Odvolací soud uzavřel, že žalobci nesplnili základní podmínku pro přechod nájmu bytu podle ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “), neboť bylo prokázáno, že jim ke dni úmrtí jejich matky svědčil nájemní poměr k jiným „vlastním“ bytům.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání „z důvodů uvedených v “. Opakují obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a uvádějí, že odvolací soud zpochybnil závěr soudu prvního stupně, že jejich matka nebyla nájemkyní předmětného bytu, avšak neřešil, zda na ni přešlo smrtí jejího manžela právo nájmu bytu. Namítají, že odvolací soud nahradil nedostatek dokazování před soudem prvního stupně vlastním dokazováním a na jeho základě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných důvodů. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nebyl oprávněn sám provádět dokazování a že měl rozsudek soudu prvního stupně podle zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Vyjadřují rovněž názor, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku existence vlastního bytu, neboť v době smrti své matky neměli jinou faktickou možnost bydlení; proto byla splněna i druhá podmínka přechodu nájmu bytu ve smyslu věty prvé Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,  oprávněnými osobami – účastníky řízení ( ), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle , b/ ); dovolání tak může být podle přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( ).

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že dovolatelé nesplnili základní podmínku pro přechod nájmu bytu podle , neboť jim ke dni úmrtí jejich matky svědčilo právo nájmu k jiným „vlastním“ bytům. Uvedený závěr dovolatelé zpochybnili námitkou, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil otázku existence vlastního bytu, neboť v době smrti své matky neměli jinou faktickou možnost bydlení“. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 98 v časopise Soudní judikatura 13/1997, ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. , ze dne 29. 10. 1998, sp.zn. , uveřejněné pod č. 34 a 100 v časopise  Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, a ze dne 16. 5. 2000, sp.zn. ) je ustálena v názoru, že o „vlastní byt“ ve smyslu obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelé měli ke dni úmrtí jejich matky „vlastní“ byty, je jeho právní posouzení v souladu s ustálenou judikaturou.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelů, že odvolací soud nebyl oprávněn provádět vlastní dokazování, jejímž prostřednictvím dovolatelé uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod podle ustanovení

K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle zásadně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. ). Pro úplnost lze však podotknout, že odvolací soud pouze doplnil dokazování opakováním listinných důkazů, provedených již před soudem prvního stupně (srov. protokol o jednání konaném dne 9. 11. 2005 – č.l. 119 verte spisu), takže žalobcům byla dána možnost se k nim vyjádřit, stejně tak jako prokázat tvrzení, že neměli vlastní byt, ohledně něhož je tížilo důkazní břemeno.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud je  podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu