Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4032/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Ing. Ch. S., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. Š., zastoupenému advokátem, pro 5.430,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. E , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2006, č. j. - 91, a proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. srpna 2006, č. j. E - 81, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. srpna 2006, č. j. E - 83, takto:

III. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.236,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Oprávněný podal dne 14. 2. 2005 návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu Zell am Ziller, Republika Rakousko, ze dne 8. 3. 2004, č. j. (dále jen „exekuční titul“), a na nařízení exekuce (s označením soudního exekutora JUDr. A. B., PhD., soudního exekutora Exekutorského úřadu B. – m., podle exekučního titulu pro částku 5.430,- EUR s příslušenstvím.

Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 5. 2005, č. j. E - 11, byla exekuce nařízena. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. - 46, usnesení soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, aby před rozhodnutím o nařízení exekuce posoudil podmínky pro uznání a výkon exekučního titulu podle a následujících , o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ “), a to vzhledem k neaplikovatelnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“), neboť exekuční titul byl vydán před datem 1. 5. 2004, kdy vstoupila v platnost Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii, publikovaná jako sdělení MZV č. m. s.

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 9. srpna 2006, č. j. E - 81, ve znění opravného usnesení ze dne 30. srpna 2006, č. j. E - 83, „návrh oprávněného na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím provedením“ zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o nákladech soudního exekutora. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu - vyšel z a a dále ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, ze kterého zjistil, že v dané věci není možné pro nedostatek vzájemnosti exekuční titul uznat a vykonat, neboť mezi ČR a Rakouskem nebyla uzavřena žádná dvou- či vícestranná úmluva zaručující vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech, s výjimkou oblasti výživného k nezl. dětem a některých rozhodnutí v dědických věcech, a že nebylo vydáno ani prohlášení Ministerstva spravedlnosti o vzájemnosti, neboť podle vnitrostátních rakouských předpisů nebyla vzájemnost zaručena. Dospěl k závěru, že podle předloženého exekučního titulu nelze pro nedostatek vzájemnosti [ zákona ] vést exekuci na majetek povinného, a proto návrh oprávněného na nařízení exekuce zamítl.

Krajský soud v Ostravě k odvolání oprávněného usnesením ze dne 27. 10. 2006, č. j. - 91, usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Při řešení kolizní problematiky, týkající se uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí, setrval na svém názoru vyjádřeném v kasačním usnesení ze dne 31. 10. 2005, č. j. - 46, podle kterého Nařízení nelze aplikovat, byl-li exekuční titul vydán před datem 1. 5. 2004. Soud prvního stupně se proto správně zabýval existencí podmínek pro uznání a výkon rozhodnutí (exekuci) dle , podle kterého cizí rozhodnutí nelze uznat ani vykonat, jestliže není zaručena vzájemnost; ta se nevyžaduje, nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti českému občanu nebo právnické osobě. Jestliže z vyžádaného sdělení Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že mezi ČR a Republikou Rakousko nebyla uzavřena žádná dvou- či vícestranná úmluva zaručující vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech, s výjimkou oblasti výživného k nezl. dětem a některých rozhodnutí v dědických věcech, a zároveň nebylo vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti o vzájemnosti, je správný závěr okresního soudu, že pro nedostatek podmínky vzájemnosti je třeba návrh na nařízení exekuce (včetně návrhu na prohlášení vykonatelnosti cizího soudního rozhodnutí) zamítnout. Není-li totiž ve vztazích mezi Českou republikou a Republikou Rakousko zaručena vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech, je tím v posuzované věci založena překážka uznání exekučního titulu a jeho exekuce; z hlediska hospodárnosti řízení je pak nadbytečné zabývat se existencí dalších (pozitivních i negativních) předpokladů podle a .

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl (v obou jeho výrocích) oprávněný dovoláním z důvodu uvedeného v , přičemž doslovně opakuje námitky obsažené v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Namítá, že návrh na prohlášení vykonatelnosti cizího soudního rozhodnutí a návrh na nařízení exekuce s označením soudního exekutora byl okresnímu soudu doručen dne 14. 2. 2005, tj. v době, kdy Nařízení bylo v České republice přímo aplikovatelné. Právě datum podání návrhu považuje za rozhodné pro posouzení, zda se „Česká republika a její orgány vykonávající spravedlnost“ měly Nařízením řídit. Za podstatnou považuje rovněž skutečnost, že v „rozhodnou dobu“ bylo Rakousko členem EU a že po vstupu České republiky do EU „vykazuje Nařízení přímé a bezprostřední účinky, takže automaticky zavazuje členy EU, a to i nově přistoupivší“. Odkaz povinného na článek 66 Nařízení nepovažuje za správný, neboť žaloba byla podána u rakouského soudu dne 11. 11. 2002, tj. již po vstupu Nařízení v platnost (dne 1. 3. 2002). Dále dovolatel popisuje průběh nalézacího řízení a odmítá, že by Republika Rakousko vydáním exekučního titulu porušila veřejný pořádek ČR. Soudu prvního stupně vytýká, že neúplně zjistil „právní stav, když pouze odkázal na vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, bez uvedení č. j., data dotazu, odpovědi, že nezajistil závazný názor rakouské strany, že tak rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a že věc nesprávně právně posoudil, přičemž zamítavý výrok usnesení tohoto soudu je neúplný. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby „věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.

Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) dospěl po přezkoumání věci podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první ) k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé je přípustné podle , odst. 2 ve spojení s a exekučního řádu, není však důvodné.

Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem - v daném případě důvodem podle - včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil ( ).

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pokud jde o závěr odvolacího soudu o nepoužitelnosti Nařízení na daný případ, je třeba uvést, že podle ustálené soudní praxe i právní teorie platí, že rozhodnutí, má-li být uznáno podle Nařízení, musí být vydáno po vstupu Nařízení v platnost v České republice (tedy od 1. 5. 2004). Rozhodnutí vydaná před tímto dnem režimu Nařízení zásadně nepodléhají a v České republice se uznávají a vykonávají podle předchozí úpravy mezinárodních smluv (zejména uvedených v Nařízení) nebo vnitrostátního práva ( a následující ). Názor, že postačí, bylo-li rozhodnutí vydáno po vstupu nařízení v platnost ve státě původu, nikoli však též v České republice, nelze akceptovat, neboť by vedl k nepřípustné retroaktivitě Nařízení (srov. Vaške, V. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2007, s. 15). K závěru o neaplikovatelnosti Nařízení na rozhodnutí vydaná před 1. 5. 2004 dospěl rovněž Nejvyšší soud, a to např. v usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. , a též v usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. , proti kterému byla podána ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 11.12.2007, sp. zn. , odmítl.

Rovněž otázku vzájemnosti [ ] při uznávání a výkonu rozhodnutí rakouských soudů v civilních věcech vydaných před 1. 5. 2004 posoudily soudy obou stupňů správně. Jak totiž uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. , při neexistenci prohlášení ve smyslu záleží na posouzení soudu samotného, zda-li vzájemnost ve vztahu k příslušnému státu je či není dána. V posuzované věci přitom z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že v této otázce vycházel z informace Ministerstva spravedlnosti ČR (viz spisu), vyžádané soudem prvního stupně, ze které je zřejmé, že v posuzované věci není možné pro nedostatek vzájemnosti exekuční titul uznat a vykonat, neboť mezi ČR a Rakouskem nebyla uzavřena dvou- či vícestranná úmluva zaručující vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech, s výjimkou oblasti výživného k nezl. dětem a některých rozhodnutí v dědických věcech, a že zároveň nebylo vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti o vzájemnosti z důvodu, že ani podle vnitrostátních rakouských předpisů nebyla vzájemnost zaručena. Není-li tedy ve vztazích mezi ČR a Rakouskem zaručena vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech vydaných před 1. 5. 2004 (dostatečným podkladem pro tuto úvahu je výše uvedené sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR), je tím v posuzované věci založena překážka uznání exekučního titulu, a z hlediska hospodárnosti řízení je - jak správně uvedl odvolací soud - nadbytečné zabývat se existencí dalších (pozitivních i negativních) předpokladů podle a Okolnost, že žaloba v nalézacím řízení byla podána u rakouského soudu dne 11. 11. 2002, tj. po vstupu Nařízení v platnost, na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku o věci samé z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle správné a protože vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání oprávněného v tomto rozsahu zamítl ( , část věty před středníkem, ).

Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení až Ustanovení , a nezakládají přípustnost dovolání proti usnesení proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení , neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení není, nehledě k tomu, že nejde o usnesení, jímž by odvolací soud měnil či potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).

Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti výroku o nákladech odvolacího řízení podle , věty první, a odmítl.

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz ); proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že dovolatel směřuje námitky obsažené v „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. srpna 2006, č. j. E - 81, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. srpna 2006, č. j. E - 83, které touto vadou trpí, zastavil ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a , neboť povinný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 15.865,- Kč [odměna z částky určené podle , vyčíslená podle , ., ., a to při směnném kurzu ČNB 26,460 Kč/1 EUR podle věty první, zaokrouhlená podle a snížená podle na polovinu] a náhrady hotových výdajů podle , v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce povinného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží povinnému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 3.071,35 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení povinného ve výši 19.236,35 Kč je oprávněný povinen zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2009

JUDr. Olga  Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu