Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3874/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (soudu prvního stupně) ze dne 4. 8. 2006, č. j. -168, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům evidovaným ve zjednodušené evidenci, označeným původně v Pozemkovém katastru parcelními čísly 3 (o výměře 252 m2) a 12 (o výměře 1360 m2), představující nyní část nově vytvořené pozemkové parcely  č. 12/2 v katastrální území Š., obec Ž. R. (výrok I). Současně odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).  Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné pozemky byly vlastnictvím rodičů žalobkyně, J. a R. W., kteří již nežijí. Jednalo se o zemědělský majetek, který byl rodičům žalobkyně (jako osobám německé národnosti) konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, ač rozhodnutí o konfiskaci majetku těmto osobám (konfiskační vyhláška) nebylo pro účely tohoto řízení dohledáno. Následně došlo i k vysídlení rodičů žalobkyně z Československé republiky (dne 26. 6. 1946) a konfiskovaný majetek stal se předmětem přídělového řízení.  V katastru nemovitostí jsou pozemky zapsány jako vlastnictví České republiky, ve správně P. f. Č. r. (žalovaného). O vydání pozemků žalobkyně již dříve usilovala v řízení před příslušným pozemkových úřadem,  podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; jejímu návrhu pozemkový úřad nevyhověl, s odůvodněním, že žalobkyně není oprávněnou osobou k vydání nemovitostí ani podle , ve znění (rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. ze dne 3. 12. 2003, č. j. 115/2001 A).  Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci i odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá legitimní očekávání v prosazeních svého (tvrzeného) vlastnického práva podle obecných předpisů a na žádaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu . Vycházel přitom z právního názoru Ústavního soudu, prezentovaném ve stanovisku sp. zn. . Uzavřel tudíž, že žalobkyně se nemůže podle obecného právního předpisu domáhat ochrany tvrzeného vlastnického ani v případě jeho porušení, k němuž mělo dojít před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Takový postup byl by podle odvolacího soudu obcházením smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Tvrzení žalobkyně o vadách konfiskačního řízení podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (případná absence rozhodnutí o konfiskaci ve vztahu k majetku jejích rodičů) nemůže vést ke zpochybnění účinků konfiskace, k níž v době poválečné době docházelo již na základě dekretu samotného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Označila je za přípustné podle a uplatnila v něm dovolací důvod podle , nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle názoru žalobkyně rozsudek odvolacího soudu odporuje hmotného právu a z pohledu jím řešených otázek jde proto o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu Za nesprávný označila žalobkyně zejména závěr odvolacího soudu o zániku vlastnictví svých rodičů konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jestliže ve vztahu k nim nebylo prokázáno vydání individuálního správního aktu o konfiskaci (konfiskační vyhlášky). Žalobkyně má za to, že neobstojí ani závěr odvolacího soudu o absenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení. Podaná žaloba totiž smysl a účel restitučních předpisů nijak neobchází, již proto, že tyto předpisy se na danou věc nevztahují, neboť ke ztrátě majetku mělo dojít před 25. 2. 1948, tedy před počátkem rozhodného období podle restituční předpisů. Jiný právní názor odvolacího soudu, byť by jeho pramenem mělo být stanovisko Ústavního soudu, pokládá žalobkyně za nesprávný. Pro vady konfiskačního řízení její rodiče  vlastnické právo k nemovitostem neztratili a vlastnictví tudíž nemohlo přejít na stát. Žalobkyně, která po smrti rodičů vešla do jejich právního postavení, nemůže být zbavena práva na ochranu svého vlastnického práva, které je právem nepromlčitelným. Bez žádaného určení je její vlastnické právo ohroženo, neboť předmětné nemovitosti nemůže držet a užívat, ani s nimi disponovat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů „zrušil“ (a patrně, aby v takovém případě věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení).

Žalovaný označil napadený rozsudek za věcně správný. S právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil, rozsudek označil za nikoliv zásadně právně významný a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) - vzhledem k době vydání rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , zabýval se tím, zda je přípustné.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde   zde o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně,  kterým je ve věci samé rozhodnuto jinak než v dřívějším rozhodnutí z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu ( ), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. , tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Zásadně významné po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacím soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

V rozhodovací praxi soudů se prosadil a nyní již ustálil právní názor (jímž se v posuzované věci řídil i odvolací soud), že „restituční předpisy jsou ve vztahu k v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle “ (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , na který později navázala řada dalších rozhodnutí tohoto soudu, srov. kupř. rozsudek ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. ; rozsudek ze dne 15.10.2008, sp. zn. ; usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. ; a mnohá další).

Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz odvolacím soudem citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb.). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud  uzavírá, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě „legalizovaly“ vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů; tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úpravu je speciální úpravou k předpisům obecným“. Současně Ústavní soud dochází k závěru, že „tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

Prezentované závěry Ústavního soudu (jež se posléze prosadily i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu; srovnej kupř. usnesení ze dne 29.6.2006, sp. zn. ; ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. ; ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. ; ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. sp. zn. ; ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. ) se v plné míře uplatní i v nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně nedomáhá ničeho jiného, než prosazení svých (domnělých) vlastnických nároků podle obecných předpisů, prostřednictvím žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem, které  patřily jejím rodičům a byly jim odňaty již v  poválečném období, uplatněním dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. I k otázce použití tohoto dekretu se Ústavní soud vyslovil, když v již citovaném stanovisku neopomněl zdůraznit, že „konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno. Ostatně ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít, a zpravidla také docházelo, ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, za strany státních orgánů  označen (usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. ) a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám  správní úřad“. Na jiném místě odůvodnění stanoviska Ústavní soud uzavírá, že „poskytnutí ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti tedy, bylo by narušením principu právní jistoty; odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s d“.

Posouzení zákonnosti konfiskace přísluší obecným soudům pouze v rámci řízení o restitučních nárocích, z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů a pouze v rámci k  tomu určeného (zvláštního) řízení, na základě zákona, který byl ke zmírnění případných křivd způsobených nesprávnou aplikací dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. zákonodárcem přijat. (přijatým na základě zmocnění obsaženého v ) byla umožněna náprava některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku použití uvedených dekretů, avšak toliko ve věcném, osobním a časovém rozsahu zákonodárcem určeném. Mimo tento rozsah se nápravy (zmírnění) majetkových křivd dovolávat nelze a nelze tak činit ani prostřednictvím obecných právních předpisů a obcházet tím předpisy restituční, které jsou k tomuto účelu určeny. Důvodem k tomu nemůže být ani okolnost, že v restitučním řízení nebyla žalobkyně úspěšná.

Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá legitimní očekávání v prosazením svých (domnělých) vlastnických nároků podle obecných právních předpisů, k nemovitostem, které byly odňaty jejím rodičům již v poválečném období aplikací dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a tedy že nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu , vychází z právního názoru, který je konformní s ustálenou interpretační praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Rozsudek odvolacího soudu není proto po právní stránce zásadně významný (ve smyslu ) a dovolání proti němu přípustné není ( ).

Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (, věta první, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a , za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 10. listopadu 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu