Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
DD4B1145ADE2ECC8C1257A4E0065BD7D.html
HTML · 24.58 KB
No categories available
28 Cdo 4091/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. P., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. 6. 2008, sp. zn. 22 Co 811/2008 , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 7/2007 (žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalované společnosti s ručením omezeným P. E. zastoupené advokátem, o určení vlastnictví pozůstalosti ke Krumlovskému pivovaru), takto:
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 8. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově z 22. 1. 2008, č. j. 5 C 7/2007 -427. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že K. p. – tj. pozemky parc. č. 756/1, parc. č. 756/2, parc. č. 910/1, parc. č. 910/2, parc. č. 910/3, parc. č. 911, parc. č. 914, parc. č. 915/1, parc. č. 977, parc. č. 988, parc. č. 1369, parc. č. 1449/4, parc. č. 1466/32 a budova čp. 27 (na pozemku parc. č. 756/1), budova bez čp. na pozemku parc. č. 756/2, další budova bez čp. na pozemku parc. č. 756/2, také budova bez čp. na pozemku parc. č. 757, rovněž budova bez čp. na pozemku parc. č. 977, také budova bez čp. na pozemku parc. č. 988, jakož i budova bez čp. na pozemku parc. č. 1369 v katastrálním území Č. K., zapsané na listu vlastnictví č. 3231 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. (katastrální pracoviště Č. K.) jsou ve vlastnictví pozůstalosti po JUDr. A. S. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované společnosti s ručením omezeným na náklady řízení 25.585,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 24. 6. 2008, sp. zn. 22 Co 811/2008 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově z 22. 1. 2008, č. j. 5 C 7/2007 -427, potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované společnosti s ručením omezeným na náhradu nákladů odvolacího řízení 26.164,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolacího soud dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání žalobkyně, když shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a že tento soud v projednávané právní věci správně dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví v daném případě.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na Z. Č.; uvedený zákon nabyl účinnosti dnem 13. 8. 1947 a tímto dnem pozbyl JUDr. A. S., právní předchůdce žalobkyně, vlastnické právo ke všem nemovitostem, na něž se uvedený zákon vztahoval ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb., jako na nemovitý majetek zemědělský, lesní, rybniční, průmyslový a obchodní, a na nemovitosti, zapsané knihovně na J. A. knížete ze S., J. k. ze S. a Dr. A. S., tj. všechny budovy zámku v Č. K. s jejich zařízeními, živým i mrtvým inventářem, se zásobami, jakož i s provozním kapitálem.
Dospěl proto odvolací soud (s poukazem i na závěry Ústavního soudu ČR ve stanovisku uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.) k výslednému právnímu závěru v této právní věci, že „nemovitosti, uváděné žalobkyní, přešly na stát před rozhodným obdobím podle restitučních předpisů (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) na základě zákona č. 143/1947 Sb., zvláštní restituční předpis se co do nápravy nebo zmírnění majetkové újmy tohoto majetku netýkal a na straně žalobkyně není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení“. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu .
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu .
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne 1. 8. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 1. 9. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Českém Krumlově, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 24. 6. 2008 (sp. zn. 5 Co 2245/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a případně i rozsudek soudu prvního stupně z 22. 1. 2008 (č. j. 5 C 7/2007 -427 Okresního soudu v Českém Krumlově) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka je přesvědčena, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu , a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ).
Dovolatelka poukazovala na to, že společným jmenovatelem v rozhodnutích soudů v této právní věci byl „shodný názor o vyvlastnění žalobkyní uváděného majetku zákonem č. 143/1947 Sb., tedy před 25. 2. 1948“. Nebylo tu však vzato v úvahu, že část majetku Dr. A. S. byla již od roku 1945 předmětem konfiskačního řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. a z něj vycházejícího výměru Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 1945, č. j. 05/1945, které nebylo ke dni účinnosti zákona č. 143/1947 Sb. ukončeno a není ukončeno vlastně až do současné doby. Proti uvedenému výměru, doručenému zástupci Dr. A. S., byl uplatněn opravný prostředek, když Dr. S. zároveň žádal o udělení výjimky z konfiskace podle § 1 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. (v níž bylo doloženo příkladné chování Dr. S. v době nacistické okupace); o uvedeném opravném prostředku však nebylo rozhodnuto. Podle názoru dovolatelky tu došlo v daném případě k zneužití konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., k níž nebyly zákonné předpoklady.
Podle názoru dovolatelky v daném případě spočívá zásadní právní význam i v otázce, zda mohl být na základě dekretu č. 12/1945 Sb. konfiskován i jiný majetek než majetek zemědělský. Ohledně majetku Dr. A. S. došlo totiž ke konfiskaci i jiného než zemědělského majetku, tedy ke konfiskaci nemovitostí, na které se dekret č. 12/1945 Sb. nevztahoval, a tedy došlo k odnětí majetku bez právního důvodu.
Dovolatelka zdůrazňovala, že není správný právní názor soudů obou stupňů, že „ke konfiskaci majetku Dr. A. S. došlo na základě zákona č. 143/1947 Sb.“. Dovolatelka je naproti tomu přesvědčena, že byl tento majetek již zkonfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže nemohlo tu jít o odnětí majetku podle zákona č. 143/1947 Sb.; tímto zákonem byla „převedena na stát jen část předmětného majetku, a to z jednoho státního subjektu na druhý státní subjekt“; podle názoru dovolatelky vydáním zákona č. 143/1947 Sb. tu byla pouze snaha právně legalizovat konfiskaci mejetku Dr. A. S., která byla konfiskací majetku nezákonnou a neodpovídající ustanovením dekretu č. 12/1945 Sb. Dovolatelka je ovšem přesvědčena, že ani odnětí majetku Dr. A. S. zákonem č. 143/1947 Sb. není po právu, protože zákon č. 143/1947 Sb. byl vydán v rozporu s Ústavo u čs. republiky z roku 1920, která totiž připouštěla vyvlastnění jen ve veřejném zájmu, vyvlastnění nesmělo být diskriminačního charakteru a nesmělo být provedeno svévolně. Proti odnětí majetku podle zákona č. 143/1947 Sb. se Dr. S. nemohl vůbec odvolat. Zákon č. 143/1947 Sb. je zákonem zcela ojedinělým v historii zákonodárství českých zemí. V daném případě nebylo dodrženo ani ustanovení tohoto zákona o náhradě za nemovitosti ve formě přiznaného náhradového důchodu. Nedošlo tu k nabytí majetku přímo hned ze zákona č. 143/1947 Sb.; Země Česká tu měla získat část konfiskovaného majetku, avšak rozsah této části majetku nebyl vůbec určen a ani orgán, určený k převzetí a správě majetku, nebyl včas určen; stalo se tak až k 1. 6. 1948.
V žádném případě tu nedošlo podáním určovací žaloby žalobkyní A. P. k obcházení restitučního zákonodárství. Bývalý zemský národní výbor v P. po vydání zákona č. 143/1947 Sb. zrušil vyhlášku, která byla ohledně konfiskace majetku vydána podle dekretu č. 12/1945 Sb., aby tak „zrušením konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla otevřena cesta k širšímu nenapadnutelnému konfiskování majetku podle zákona č. 143/1947 Sb.“. K tomu došlo až 12. 2. 1948; zrušovací výměr mohl nabýt právní moci po uplynutí patnáctidenní odvolací lhůty, tedy ke dni 28. 2. 1948, a tedy rozhodně po 25. 2. 1948 (tj. po rozhodném dni podle restitučních předpisů). Žalobkyně také podala restituční návrh řádně a včas podle restitučních předpisů; je sice pravdou, že tento restituční návrh byl zamítnut, ale tato skutečnost nehraje v tomto soudním sporu o určení vlastnictví žádnou roli, „protože zamítavé stanovisko bylo vydáno dříve, než mohla žalobkyně v řízení před pozemkovým úřadem získat přístup k dokladům zadržovaným Ministerstvem zemědělství až do roku 2001 a Ministerstvem financí až do roku 2007, jež se týkaly majetku Dr. A. S. a přechodu tohoto majetku na stát. Nelze tu tedy argumentovat tím, že žalobkyně měla možnost domoci se svého práva podle restitučních předpisů a že tedy údajně svou určovací žalobou obchází restituční předpisy. Dovolatelka proto vytýká soudům obou stupňů absenci potřebného zjištění skutkového stavu a chybnou aplikaci práva.
Dovolatelka poukazuje i na to, že podala u Ústavního soudu ČR návrh na přezkoumání ústavnosti zákona č. 143/1947 Sb., takže by mělo být vyčkáno v dovolacím řízení výsledku tohoto přezkoumání.
Dovolatelka je i toho názoru, že na daný případ nelze uplatňovat právní závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), týkající se obcházení restitučního zákonodárství a nedostatku legitimního očekávání určení vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto soudním řízení, na straně žalobkyně A. P., právní nástupkyně původního vlastníka JUDr. A. S.
Dovolatelka posléze poukazovala i na to, že výbor pro lidská práva Organizace spojených národů uvedl (pod č. 757/1997) svůj názor (listina pořízená tímto výborem byla soudům v této právní věci žalobkyní předložena), že Česká republika v kauze žalobkyně porušila mezinárodní úmluvy a neposkytla žalobkyni účinný opravný prostředek včetně možnosti podat novou žádost o restituci s poskytnutím nových lhůt, přičemž i byl žalobkyni znemožňován přístup k podkladům nezbytným pro restituční řízení.
Přípustnost dovolání dovolatelky byla třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 7/2007 Okresního soudu v Českém Krumlově), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 24. 6. 2008 (sp. zn. 22 Co 811/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, popřípadě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích), která jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb. ) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001 , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 občanského zákoníku ) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu , mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05 , ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedené, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byl zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni výslovně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb. ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu . Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované společnosti s ručením omezeným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu