Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4906/2007

U S N E S E N Í

I.   Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.749,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. -114, uložil žalovanému vyklidit a vyklizený předat do 60 dnů od právní moci rozsudku byt č. 10 sestávající z 1+1 s příslušenstvím ve 3. podlaží (2. patře) domu č. p. 179, v k. ú. K., v P. 8, ulici K. 26, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. -131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Z provedených důkazů vzaly oba soudy mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že uživatelem předmětného bytu byl J. Ch., na kterého právo osobního užívání bytu přešlo po smrti jeho babičky R. Ch., s níž žil od počátku 60. let ve společné domácnosti, že jeho manželka E. Ch. v bytě nikdy nebydlela, že v roce 1966 bylo jejich manželství rozvedeno, že J. Ch. dne 9. 6. 1969 žádal o přivolení k přenechání části bytu do užívání žalovanému, který žádost rovněž podepsal, že 13. 6. 1969 uzavřeli J. Ch. a žalovaný dohodu o přenechání části bytu do užívání a že ONV v P. 8 dne 29. 7. 1969 žádosti ze dne 9. 6. 1969 vyhověl. J. Ch. odjel v srpnu 1969 studovat do Spolkové republiky Německo, kde se od ledna 1970 zdržoval bez platného povolení, byl proto také trestně stíhán a do bytu se již nevrátil. Na základě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že J. Ch. nežil ve společné domácnosti se žalovaným v předmětném bytě přinejmenším ke dni 29. 7. 1969. K tomuto datu s přivolením uděleným podle , o hospodaření s byty, byla mezi J. Ch. a žalovaným platně uzavřena smlouva o přenechání části bytu do užívání podle v tehdy platném znění. Uzavření takové dohody bylo pojmově vyloučeno mezi uživatelem bytu a osobou sdílející s ním společnou domácnost, přičemž svědek J. Ch. ani o vedení společné domácnosti se žalovaným nehovořil – popsal soužití v bytě jako soužití kamarádů, kteří hradí náklady bydlení napůl. Zánikem práva užívání bytu J. Ch. zaniklo i odvozené právo žalovaného užívat část bytu, vyplývající z dohody z 13. 6. 1969. I kdyby po 29. 7. 1969 začali J. Ch. a žalovaný společně hospodařit, tak ke dni 1. 1. 1970, kdy J. Ch. svým chováním (setrváním v SRN) manifestoval odchod z bytu, neuplynula doba jednoho roku trvání společné domácnosti potřebná podle tehdy platného pro přechod užívacího práva k bytu na žalovaného. Žalovaný tak užívá dlouhodobě byt bez právního důvodu a tato dlouhodobost sama o sobě nemůže vést k zamítnutí žaloby. Žalovaný za užívání bytu žalobcům nic neplatí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost uplatňuje podle ve znění před novelou provedenou (dále „“). Dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle , b) , tj. že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Vytýká odvolacímu soudu, že považoval skutkový stav za náležitě zjištěný, ačkoliv žalobce se původně domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, a po připuštění změny žaloby na vyklizení bytu neprovedl jím navržené důkazy. Soud ho ani nepoučil podle

odst. 3 o tom, že může navrhnout důkazy k prokázání všech svých tvrzení (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn.  ). Soudy tak nesprávně čerpaly skutková zjištění ohledně vedení společné domácnosti z výpovědi J. Ch., který byl vyslechnut před změnou žaloby k jinému předmětu řízení, a návrhu žalovaného na jeho opětovný výslech vyhověno nebylo. Žalovaný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že smlouva o přenechání části bytu do užívání z roku 1969 – smlouva o podnájmu, vylučovala vedení společné domácnosti. Smlouva je neplatná, nebyla totiž „obsahově funkční,“ neboť byla uzavřena jen z důvodu jistoty bydlení žalovaného pro případ dalších událostí, spojených s odchodem J. Ch. do ciziny. Žalovaný a J. Ch. spolu fakticky společnou domácnost vedli a když J. Ch. společnou domácnost opustil, došlo k přechodu užívacího práva k bytu na žalovaného. Podle žalovaného nebyla věc posouzena správně ani podle obč. zák., neboť žalovaný je invalidní občan, bydlí v předmětném bytě desítky let a bylo s ním jednáno jako s nájemcem tohoto bytu. Žalobci se nyní po něm dožadují vydání bezdůvodného obohacení, což je pro něj likvidační. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutkové i právní závěry soudů obou stupňů považují za správné, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.

Podle čl. II bodu 12  věty před středníkem , kterým se mění ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 21. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět „“).

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, není však přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Protože přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle psím. c) Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem

o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá z toho, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Pokud žalovaný namítl, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], přehlédl, že samy o sobě takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp. zn. ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. a dále rozhodnutí Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. , z 12. 4. 2006, sp. zn. a z 15. 8. 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které

z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy ( ). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl ( ), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. V posuzovaném případě zjistil soud prvního stupně skutečnosti ohledně toho, jak žalovaný a J. Ch. v předmětném bytě žili, z výpovědi J. Ch. jako svědka a listinných důkazů, jak bylo shora uvedeno. Uvedl také, že způsob jejich soužití a ujednání o užívání části bytu svědčí o tom, že J. Ch. neměl v úmyslu vést se žalovaným společnou domácnost ve smyslu trvalého společného soužití a společného uhrazování nákladů domácnosti. Proto také již nepovažoval za potřebné provedení dalších důkazů, které žalovaný navrhoval (opětovný výslech J. Ch., výslech svědků H. a P. J. a výslech žalovaného). K námitce žalovaného, že soudy vycházely z důkazů provedených před změnou žaloby, dovolací soud připomíná, že s takovým postupem počítá. Podle soud totiž nemůže připustit změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Z uvedeného také vyplývá, že soud prvního stupně neporušil ani povinnost podle Ten stanoví, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích této výzvy. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. , není případný. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že jen v případě, že soud prvního stupně zaujme chybný právní názor a projeví se to v nesplnění jeho poučovací povinnosti podle , jde o vadu řízení, k níž musí odvolací soud přihlédnout a dovodit z ní příslušné právní závěry (viz též , komentář, C. H. Beck, 7. vydání, s. 549).

Za otázku zásadního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností, významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001).

Se zřetelem k uvedenému je třeba uzavřít, že dovolání není podle přípustné, a proto je dovolací soud podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a 146 odst. 3 a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (,

ve spojení s , ve spojení s , a , v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů 4 x 300,- Kč ( ve spojení s a 3 , v platném znění) a z částky 598,50 Kč představující 19 % DPH ( ), celkem částky 3.749,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. října 2009

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu