Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 153/2008

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po rozšíření žaloby domáhal na žalovaném zaplacení 92.216,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody na zdraví, sestávající z náhrady bolestného ve výši 1.800,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 30.000,- Kč a jejího mimořádného zvýšení o 60.000,- Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 416,- Kč a dále 20 % úroku z prodlení z požadované částky ode dne podání žaloby do zaplacení.

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 3. 2. 2005, č.j. -247, uložil žalovanému zaplatit žalobci 31.751,- Kč (1.335,- Kč bolestné, 416,- Kč hotové výdaje, 30.000,- Kč náhrada za ztížení společenského uplatnění), ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 23. 8. 1996 bezdůvodně napadl tehdy nezletilého žalobce a poté, co žalobce odmítl z jeho donucení telefonovat, žalovaný opakovanými údery o plechovou výplň telefonní budky způsobil žalobci tržnou ránu na hlavě a otřes mozku. Za toto jednání byl Okresním soudem v Hodoníně pravomocně odsouzen pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona. Okresní soud shledal žalovaného odpovědným za škodu, neboť jeho protiprávní jednání bylo jednou z hlavních příčin vzniku škody na zdraví žalobce. Protože dominantní podíl na rozvoji psychické poruchy žalobce měla okolnost, že se přes vrozenou mozkovou dysfunkci s touto poruchou vůbec neléčil, a rovněž jeho trvale nepříznivé rodinné prostředí, soud neshledal důvody pro požadované navýšení náhrady za ztížení jeho společenského uplatnění na trojnásobek základního bodového ohodnocení podle , o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění do 31. 12. 2001 (dále jen „vyhláška“). Okresní soud žalobci nepřiznal úrok z prodlení ode dne podání žaloby, protože „výše odpovědnosti“ žalovaného a případné spoluzavinění žalobce nebyly s ohledem na rozdílné závěry znaleckých posudků zřejmé od počátku řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 7. 2007, č.j. -271, změnil rozsudek okresního soudu v napadeném zamítavém výroku jen tak, že žalobci přiznal 20 % úrok z prodlení z částky 1.751,- Kč ode dne 10. 12. 1998 do zaplacení a 4 % úrok z prodlení z částky 30.000,- Kč ode dne 2. 10. 2002 do zaplacení, ve zbývající části tohoto výroku a ve výrocích o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž protiprávní jednání žalovaného bylo příčinou úzkostně fobické reakce žalobce, která se v průběhu času změnila v úzkostně fobickou neurózu. Podle znalců měl stav úzkostně fobické reakce u žalobce přechodný charakter a v případě řádného léčení by po určité době odezněl, aniž by se rozvinul ve stávající neurózu. Z tohoto důvodu nelze výši náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce vyvozovat ze současného omezení „určitých sfér jeho života“, neboť jeho stávající omezení není již následkem poškození jeho zdraví jednáním žalovaného. Protože se nejedná o případ „mimořádný, výjimečný a zvláštního zřetele hodný“, nejsou splněny předpoklady pro postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení, za okamžik uplatnění nároku odvolací soud podle § 563 obč. zák. považoval den, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Jelikož žalovaný neplnil, ocitl se v prodlení dnem následujícím po doručení žaloby (8. 12. 1998). Co se týče nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění, prodlení u žalovaného nastalo 2. 10. 2002, protože uvedený nárok byl žalobcem uplatněn „ve vztahu k následku, který skutečně nastal“ poprvé při jednání okresního soudu dne 30. 9. 2002.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné (přestože nesprávně hovoří o „dovolacích důvodech“) podle a c) a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o počátku prodlení žalovaného, pokud jde o nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně usoudil, že předmětný nárok žalobce zprvu odůvodnil prodělaným otřesem mozku a teprve při soudním jednání dne 30. 9. 2002 jej spojil s poruchou psychického charakteru, přestože již z obsahu žaloby bylo zřejmé, že uplatnil nárok vyplývající ze samotného úrazu, konkrétně nárok na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, že mu nebylo přiznáno mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky. Bylo-li prokázáno, že hlavní příčinou škody na zdraví žalobce bylo protiprávní jednání žalovaného, nepřichází v úvahu žalobcovo spoluzavinění. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 12 věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 7. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět „ “).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu a 4 , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přestože dovolání je formulováno tak, jako by směřovalo rovněž proti měnícímu výroku o věci samé a proti (závislým) výrokům o nákladech řízení a o soudním poplatku (proti nimž však dovolatel žádné konkrétní námitky nevznáší), považoval dovolací soud za skutečně napadený pouze potvrzující výrok o věci samé. I v případě, že by uvedené výroky napadeny byly, dovolání žalobce směřující proti měnícímu výroku o věci samé, jímž bylo žalobě vyhověno, nebylo podáno oprávněnou osobou, a muselo by být dovolacím soudem odmítnuto podle věty první a (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, pod poř. č. 28, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. , publikovaný pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí NS). Dovolání směřující proti výrokům o nákladech řízení a o soudním poplatku by muselo být dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné podle věty první a (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).

Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pod č. 28). Tato samostatnost jednotlivých nároků se projeví i při rozhodování o přípustnosti dovolání. Pokud tedy v dané věci žalobce napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě bolestného ve výši 465,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením , protože dovolání směřuje do výroku, jímž bylo rozhodnuto o samostatném peněžitém nároku nepřevyšujícím 20 000,- Kč.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c) O případ uvedený v nejde, neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, a proto zbývá posoudit, zda dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku, jímž bylo rozhodnuto o 60 000,- Kč s příslušenstvím je přípustné podle

Podle ustálené judikatury jedním z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce či kvalifikovanou škodnou událostí a vznikem škody. Uvedený názor Nejvyšší soud zastává i ve své současné rozhodovací praxi (srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27, pod C 2150, usnesení  ze dne  27. 6. 2006, sp. zn. , , a usnesení ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. ).  To se týká i škody na zdraví včetně ztížení společenského uplatnění, jež lze odškodnit pouze v tom rozsahu, jenž je následkem protiprávního jednání škůdce.

Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti. Určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se v posuzovaném případě řídí , ve znění , č. a č. , tj. ve znění účinném do 31. 12. 2001 (dále opět jen „vyhláška“). Pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.

Pokud odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění o zdravotním stavu žalobce (u něhož sice nastala úzkostně fobická reakce jako důsledek protiprávního jednání žalovaného, avšak následně se přeměnila na úzkostně fobickou neurózu, k jejímuž vzniku přispěly další faktory, jako rodinné prostředí, působení otce a především neléčení původního psychického onemocnění žalobce) uzavřel, že omezení určitých sfér života žalobce (zejména pracovní uplatnění, sportovní či zájmové vyžití) není již následkem toho poškození zdraví, jehož příčinou bylo jednání žalovaného, a poté dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky, protože „nejde o případ mimořádný, výjimečný a zvláštního zřetele hodný“, odpovídá tento jeho závěr – přestože je jen kuse odůvodněn – standardní rozhodovací praxi.

Přípustnost dovolání nemůže být v dané věci založena ani námitkami zpochybňujícími správnost závěru o počátku prodlení žalovaného,  pokud jde o nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Úspěšné zpochybnění tohoto závěru by totiž vyžadovalo zpochybnit skutková zjištění o tom, kdy žalobce předmětný nárok vůči žalovanému uplatnil, na nichž je tento závěr založen (k čemuž ostatně námitky dovolatele rovněž směřují); to však – při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) – nepřichází v úvahu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8).

Z uvedeného vyplývá, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce ( ) a dovolání tak není přípustné podle

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle věty první a

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalovanému, jemuž by s ohledem na výsledek dovolacího řízení svědčilo právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2009

JUDr. Robert  Waltr, v. r.

předseda senátu