Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2947/2009

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. února 2009, č.j. -78, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2008, č.j. -53,    o zamítnutí žaloby na zaplacení 490 920 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce nemá nárok            na zaplacení uplatněné pohledávky. Odvolací soud dospěl k závěru, že na žalobce nepřešly platně pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21.9.2006                    se společností N. s.r.o., podle níž měla na žalobce přejít pohledávka specifikovaná vymezením osoby dlužníka a odkazem na uznání dluhu ze dne 25.11.2002 a dále pohledávky z nezaplacených faktur, které nebyly nijak konkretizovány a nebyly ani přílohou smlouvy o postoupení pohledávek. Oba soudy se shodly, že předmětné uznání závazku je neplatné pro neurčitost obsahu, kterou nelze překlenout ani za pomoci výkladových pravidel podle § 266 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dále dovodily, že pokud je neplatné uznání závazku, je neplatná i smlouva o postoupení pohledávek, jsou-li podkladem pro určení předmětu plnění postupovaných pohledávek blíže nespecifikované nezaplacené faktury a neplatné uznání závazku. Odvolací soud konstatoval, že nepostačí, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem uznání závazku, neboť podle       obch. zák. v souvislosti s (dále jen „obč. zák.“) musí být dlužníkem uznán dluh písemně jednoznačně určitě co do důvodu a výše.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť se domnívá,              že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle (dále jen „“) a dovolává se s odkazem na důvodu nesprávného právního posouzení neplatnosti uznání dluhu žalovanou a neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2006. Poukazuje přitom na zápis z 25.11.2002 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, v němž je konstatováno a zapsáno,             že žalovaná uznává závazky ve výši 490 920 Kč a zavazuje se uhradit je do 31.12.2003. Dovolatel je přesvědčen, že z tohoto zápisu lze zcela jasně zjistit, jaký dluh žalovaná uznala   a nelze považovat toto uznání dluhu za neplatné.

Žalobce dále namítá, že soud nepřihlédl k důkazům navrhovaným žalobou, které měly spočívat ve výslechu svědků přítomných u podpisu předmětného zápisu o uznání dluhu žalovanou.

Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání. Domnívá                     se, že uplatněním dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci odvolatel               ve skutečnosti podává námitky do skutkového zjištění o obsahu uznání dluhu a obsahu smlouvy o postoupení pohledávek, přičemž takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací             ( ) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas ( ) a byl řádně zastoupen advokátkou ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu    a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má     ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání přípustné podle , je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle , neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.

Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci,                  ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena                  již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé                       po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. ), přípustnost dovolání neumožňují.

Odvolací soud při posouzení věci vyšel z ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., který stanoví, že pokud někdo písemně uzná svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Výše citované ustanovení určuje náležitosti uznání závazku, přičemž vedle písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek. Požadavek „určitosti závazku“ je pak nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem,          aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat          např. uvedením jeho důvodu, odkazem nau, ve které je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku však nelze ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením obchodního zákoníku                 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2004, sp. zn. ).

V daném případě ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že uznání dluhu    v zápisu z 25.11.2002 neobsahuje žádnou bližší identifikaci pohledávky, či pohledávek,   které by měly být předmětem uznání dluhu. Vě je uvedena jen výše uznávaného dluhu.

Takovou absenci obsahu právního úkonu nelze doplňovat ani výkladem,                 resp. výkladovými pravidly podle § 266 obch. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.10.1998, sp. zn. , uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 3/99,             pod označením SJ 30/99).

Je tedy nutno konstatovat, že odvolací soud i soud prvního stupně učinil správný závěr, že právní úkon žalované směřující k uznání závazku je neplatný pro neurčitost, pokud z právního úkonu uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. není patrno,              které pohledávky jsou uznávány.

Pokud tedy soudy správně dospěly k závěru, že uznání závazku učiněné v zápisu z 25.11.2002 je neplatné, správně následně podle § 524 odst. 1 obč. zák. dovodily, že neplatná je i smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21.9.2006, jestliže předmětem postoupení měly být pohledávky blíže nespecifikovaných nezaplacených faktur a pohledávka z neplatně uznaného dluhu.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20.12.2000 sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod označením 58/2001, vysvětlil,                 že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti      o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.

Odvolací soud rovněž správně konstatoval, že nepostačí, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem uznání závazku. Nejvyšší soud již několikrát formuloval a odůvodnil,         že pro právní závěr o určitosti právního úkonu nestačí, je-li jen mezi účastníky jasné,            co je předmětem právního úkonu, neboť předmět právního úkonu musí vyplývat z písemného právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007,                            sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek              seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp.zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266,             též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. , publikovaný              v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61).

Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplného dokazování, jestliže nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, čímž uplatnil dovolací důvod podle , že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat. Skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle , a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci       se však o takový případ nejedná, když dovolatel brojí jen proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu   po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku uznání dluhu            a postoupení pohledávek v rozporu s hmotným právem ( obch. zák. a obč. zák.). Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , ,     a Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo      na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč , ,     v návaznosti na a , ve znění            vyhl. č. , kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( vyhl.č. , ve znění vyhl. č. ), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. , z. č. ), tedy celkem   ve výši 12 257 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 16. září 2009

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu