Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2411/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. července 2006, č. j. -19, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 86.156,50 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud uzavřel, že žaloba netrpěla vadami, byla projednatelná, přičemž byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle  a 3 (dále jen „“). Nepodala-li žalovaná vyjádření podle a 2 , soudu prvního stupně nic nebránilo rozhodnout ve věci rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání nároku podle

V dovolání, jehož přípustnost žalovaná opírá o  , přisuzuje rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam,  jelikož otázku, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.  Dále namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v žalobě nebyly úplně vylíčeny všechny rozhodující skutkové okolnosti a neobsahovala určitý petit. S odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze publikovaný v B. Vrchního soudu v Praze v sešitu 2/94 pod č. 8 a nález Ústavního soudu ze dne 1. září 1998, sp. zn. , má zato, že žaloba byla neúplná, jelikož použitou formulací, že „je žalovaná povinna zaplatit žalobci rozdíl, který vznikl mezi složenou zálohou a finanční hodnotou poskytnutých právních služeb, podle výše určené soudem“, ponechal žalobce výši plnění na úvaze soudu; z žaloby nebylo zřejmé, jakou částku po ní požadoval. Žalobce nevylíčil všechny rozhodující skutečnosti, z nichž dovozoval svůj žalobní požadavek, přičemž ona blíže neuvedla, v čem zůstala žalobní tvrzení kusá. Nebyly tak splněny předpoklady, za nichž lze rozhodnout podle a 3 rozsudkem pro uznání. Podala-li proti platebnímu rozkazu  ze dne 17. května 2006, č. j. -11, blanketní odpor, bylo z tohoto jejího úkonu zřejmé, že žalobní požadavek neuznává a popírá jej; soud prvního stupně proto neměl ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání na základě Odvolací soud řízení zatížil vadou, neboť v rozporu

s se v odůvodnění napadeného rozsudku nezabýval všemi uplatněnými odvolacími důvody. S tímto odůvodněním navrhla žalovaná, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání, které není přípustné podle , neshledává dovolací soud přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

V otázce nesprávného právního posouzení věci žalovaná namítá, že soudy obou stupňů dovodily naplnění podmínek, za nichž se má zato, že uznala nárok, který je proti ní uplatňován žalobou, a že jsou proto dány předpoklady pro rozhodnutí o věci samé rozsudkem pro uznání podle , aniž  přihlédly k tomu, že žaloba trpí vadami, které bránily pokračování v řízení.

Otázkou vad žaloby ve vztahu k možnosti rozhodnout o věci rozsudkem pro uznání se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. , publikovaném v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 153/2003. Dospěl přitom k závěru, že soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle , jen jestliže byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Jen v takovém případě je totiž možné na jeho základě řádně připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též splněny podmínky, za nichž se má zato, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou. \"Fikce\" uznání nároku podle se nemůže uplatnit, jsou-li důvody k zastavení řízení podle nebo byl-li proti žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání dalšímu pokračování v řízení. Zároveň dodal, že uplatňuje-li žalobce nárok na peněžité plnění, musí podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.6.1970 sp. zn. , uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT 1986, na str. 702-703) v žalobě jasně a přesně uvést peněžitou částku, jejíhož zaplacení se domáhá, jíž je soud v řízení i při rozhodování vázán a od níž se jen výjimečně může odchýlit v případech uvedených v Jestliže žaloba těmto požadavkům nevyhovuje, trpí vadou, která brání dalšímu pokračování v řízení, a je povinností soudu, aby se postupem podle pokusil o její odstranění a aby žalobu odmítl, zůstane-li jeho pokus bezvýsledný ( ). Již dříve v rozhodnutí ze dne 28. května 1998, sp. zn. , publikovaném v časopisu Soudní judikatura pod označením 17/98, Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož se skutek v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností ( ), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout.

Ustanovení vymezuje náležitosti žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. , publikované v časopisu Soudní judikatura č. 11/2002).

Z obsahu žaloby ze dne 12. 1. 2006 je zřejmé, že žalobce uplatňuje nárok na zaplacení finanční částky 86.156,50 Kč. Před započetím poskytování právních služeb složil žalované zálohu ve výši 163.030,- Kč. Na základě dohody došlo k odvolání plné moci udělené žalované, přičemž do té doby poskytla žalovaná žalobci právní služby odpovídající částce 119.060,- Kč. Z toho žalobce dovozuje, že „… je žalovaná povinna doplatit rozdíl tj. 86.156,50 Kč“. Neobratnost žalobce při formulování žalobního žádání (petitu) nemůže zpochybnit vylíčení rozhodujících okolností pro posouzení věci včetně nezaměnitelnosti výše požadované finanční částky; onen „rozdíl, který vznikl mezi mnou složenou zálohou dne 13. 10. 2004 ve výši 163.030,- Kč a finanční hodnotou žalovaným mě poskytnutých právních služeb (rozuměj částkou 119.060,- Kč uvedenou v důvodech žaloby), podle výše určené soudem, představuje částku 86.156,50 Kč.

I když žalobce v žalobním žádání (petitu) svůj požadavek formuloval neobratně, z vylíčení skutkových okolností obsažených v žalobě jeho žalobní nárok vyplývá, přičemž výši plnění rozhodně neponechal na úvaze soudu. Již v  usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. , publikovaném v časopise Soudní judikatura 9/2003, pod č. 152, přijal dovolací soud závěr, že požadavek ustanovení věty druhé , aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by  žalobce byl  povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu [v případě žaloby  podané podle ], nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti [požaduje-li ve smyslu ustanovení nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není], soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže  použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce

na znění výroku rozhodnutí není přitom vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou  skutečně domáhal. Pro danou věc to znamená, že žaloba obsahovala všechna potřebná tvrzení a netrpěla takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2006, sp. zn.  ); výhrada nedostatku podmínek pro vydání rozsudku pro uznání z důvodu vad žaloby proto neobstojí.

Ze zákonné úpravy [ a 3, a 2 o. s. ř , a ] vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v – jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání ve smyslu V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání ( ), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká ( ). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku

pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc,

v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v a zda nejde o řízení, které je podle koncentrováno

ze zákona.

Uznání nároku podle zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2001). Rozsudek pro uznání vydá soud i v případě, že podle

nastala za splnění podmínek odstavců 1 až 4 tohoto ustanovení fikce, že žalovaný nárok uznal. Uznání nároku tak zakládá povinnost soudu rozhodnout o nároku, který

je předmětem sporu, podle tohoto uznání, i na základě zákonné fikce (§ 153a odst. 3

) bez ohledu na to, že proti platebnímu rozkazu podal žalovaný včas odpor (rozsudek ze dne 25. května 2004, sp. zn. , ); jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, je soud povinen rozhodnout podle zákonné fikce uznání, která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného.

Řešení dovolatelkou nastíněných otázek tedy přípustnost dovolání podle založit nemůže; její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle věty prvé a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V  Brně dne 31. srpna 2009

JUDr. Václav   D u d a , v. r.

předseda senátu