Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3359/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. -77, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. května 2006, č. j. -44, v části výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 14.211,- Kč s příslušenstvím a 12.541,60 Kč s příslušenstvím, se odmítá.

Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006, č. j. -77, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. května 2006, č. j. -44, v části výroku, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 104.500,- Kč s příslušenstvím a 47.214,- Kč, se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. -44, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 178.466,60 Kč s tam uvedeným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co žalobě vyhověl vydáním platebního rozkazu ze dne 1. března 2006, č. j. -34, jehož součástí bylo i usnesení s výzvou podle , aby se - v případě, že podá odpor - žalovaný ve lhůtě třiceti dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřil ve věci samé s uvedením rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu, pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuzná. Současně byl žalovaný poučen v tom smyslu, že „podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává a soud proto ve věci samé rozhodne rozsudkem

pro uznání ( ). Podá-li proti platebnímu rozkazu včas odpor

a nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud k projednání

a rozhodnutí věci nařídí jednání.“ Platební rozkaz spolu s výzvou podle

a s žalobou a jejími opravami ze dne 7. 6. 2005 a 21. 2. 2006 byl žalovanému doručen do vlastních rukou dne 4. 4. 2006. Žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) podal

u soudu dne 18. 4. 2006 proti platebnímu rozkazu odpor, který nikterak neodůvodnil. Soud prvního stupně, aniž vyčkal uplynutí lhůty k vyjádření ve věci samé, nařídil dne 20. 4. 2006 jednání na den 22. 5. 2006. Předvolání k nařízenému jednání bylo zástupci žalovaného doručeno dne 21. 4. 2006. Žalovaný se ve stanovené lhůtě, která uplynula dne 18. 5. 2006, ve věci samé písemně nevyjádřil a soud prvního stupně dovodil,

že nastala fikce uznání nároku žalovaným a na jejím základě při jednání dne 22. 5. 2006 rozhodl rozsudkem pro uznání ( ve spojení s 153a odst. 3 ).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2006, č. j. -77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle Konstatoval, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit okolnost, že soud prvního stupně nařídil jednání vzápětí po podání odporu, neboť takový postup není v rozporu s žádným ustanovením a na důsledky spojenými s neuposlechnutím výzvy k vyjádření tato skutečnost nemohla mít žádný vliv.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o Namítl, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle Odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně žalobu několikrát měnila a že  soud prvního stupně postupoval v rozporu s poučením v platebním rozkaze o tom, za jakých okolností bude nařízeno jednání. Jelikož soud prvního stupně nařídil jednání ihned po podání odporu, domníval se, že nejsou splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a měl v úmyslu se k věci samé vyjádřit při jednání, při němž očekával projednání a rozhodnutí věci. Má za to, že stanovená lhůta k vyjádření (případně následky spojené s jejím marným uplynutím) pozbyla za tohoto stavu význam. Místo toho však soud prvního stupně při jednání rozhodl rozsudkem pro uznání a k vyjádření mu nedal prostor. Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , , ve znění před 1. červencem 2009-dále opět jen „ “ (srovnej čl. II bod 12. přechodných ustanovení , jímž byla s účinností ode dne

1. 7. 2009 provedena novela ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a a 4 ), se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vymezuje-li - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky o věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží ( ).

V posuzované věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo zcela vyhověno žalobě a žalovanému byla uložena platební povinnost v celkové výši 178.466,60 Kč s příslušenstvím. Nelze přehlédnout, že žalobou požadovaná částka sestává z dílčích částek 14.211,- Kč s příslušenstvím (nevrácená půjčka), 104.500,- Kč s příslušenstvím (dlužné platby

za podnájem nebytových prostor od července 2003 do května 2005), 47.214,- Kč (nevrácená záloha na cenu díla) a 12.541,60 Kč s příslušenstvím (nezaplacená kupní cena). Přípustnost dovolání s přihlédnutím k tomu, že jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba posuzovat ohledně každého jednotlivého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998,

sp. zn. , a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněná v časopise Soudní judikatura, pod označením SJ 113/98 a SJ 9/2000). Jelikož  žalobou uplatněné nároky na úhradu půjčky (14.211,- Kč s příslušenstvím) a kupní ceny (12.541,60 Kč s příslušenstvím) nepřesahují limit 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti částem výroku, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně přiznávající žalobkyni částky 14.211,- Kč s příslušenstvím a 12.541,60 Kč s příslušenstvím vyloučena ( ); Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl  ( věta první, ).

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v částech výroku, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částky 104.500,- Kč s příslušenstvím a 47.214,- Kč.

Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně ve věci  vydal, je upravena v

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních (ať již v rovině práva procesního nebo z oblasti práva hmotného).

Žalovaný závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost dovolání) spojuje s otázkou, zda nastala fikce uznání nároku podle za situace, kdy v rozporu s poučením ve výzvě k vyjádření podle , že v případě včas podaného odporu proti platebnímu rozkazu bude nařízeno jednání, nebudou-li splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, soud prvního stupně rozhodl o nařízení jednání před uplynutím lhůty k vyjádření a při tomto jednání (konaném po uplynutí stanovené lhůty) rozhodl rozsudkem pro uznání podle ve spojení s Jelikož takto nastolená otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalovaného je přípustné podle

Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír ( a 2 ), a věcí uvedených v a , místo výzvy podle , nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení ( ). Usnesení může být vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tom případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu ( ). Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku ( ) musí být poučen ( ).

Podle uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ( ). Podle odstavce 4 citovaného ustanovení

jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

Usnesení podle je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud v občanském soudním řízení provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jak vyplývá z , může být usnesení podle vydáno i tehdy, rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem. Tímto usnesením je žalovaný vyzýván k písemnému vyjádření ve věci jen \"podmíněně\", tedy pouze pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. V tom případě žalovaný povinnost vyjádřit se ve věci splní buď tím, že v podaném odporu vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž stanoví svou obranu, nebo tím, že po podání neodůvodněného odporu se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří ve věci v samostatném podání. Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě vyjádření ve věci, musí tuto skutečnost před uplynutím lhůty soudu sdělit včetně důvodu, který mu v podání písemného vyjádření brání. Jestliže tak neučiní, má to pro něho tytéž procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření bez vážného důvodu nepodal (výjimku představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu vážný důvod bránící mu se vyjádřit oznámil). Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení s výzvou podle (tj. jestliže se žalovaný na výzvu bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání) znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal. Na základě této fikce uznání nároku je soud povinen rozhodnout v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání, neboť její účinky nelze vyvrátit. Ustanovení , ani jiné zákonné ustanovení nepřipouští důkaz opaku, tj. prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2006). Jen pro vydání rozsudku pro uznání není třeba nařizovat jednání ve věci samé ve smyslu (v souladu s musí být rozsudek pro uznání vždy veřejně vyhlášen). Tím ovšem není vyloučena možnost, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání při nařízeném jednání. Lze přisvědčit žalovanému, že do jisté míry matoucí a v rozporu s  poučením poskytnutým v platebním rozkaze byl postup soudu prvního stupně, který nařídil jednání a předvolání k němu doručil jeho zástupci ještě před uplynutím lhůty stanovené k vyjádření, aniž vyčkal, zda žalovaný zcela nebo zčásti nároky uplatněné v žalobě uzná, nebo se ve věci písemně vyjádří či sdělí, že mu ve vyjádření brání vážný důvod. Oproti odvolacímu soudu dovolací soud nepovažuje za účelný a hospodárný postup soudu prvního stupně, který nařídil jednání v okamžiku, kdy nemohl předvídat, zda taková potřeba vůbec nastane, případně jaký rozsah a náročnost si příprava na jednání vyžádá (v závislosti na tom, jaké rozhodující skutečnosti žalovaný ve lhůtě na svou obranu případně uvede a jaké důkazy k nim označí). Nicméně ani nevhodnost takového postupu soudu prvního stupně nebyla způsobilá zabránit vzniku fikce uznání nároku žalovaným, neboť ten byl v souladu s vyzván, aby se ve stanovené lhůtě písemně vyjádřil ve věci, a přestože byl poučen o procesních následcích své nečinnosti, ve stanovené lhůtě se písemně ve věci nevyjádřil, ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání. Okolnost, že soud prvního stupně v rozporu s poučením ohledně podmínek, za nichž bude nařízeno jednání ve věci, před uplynutím lhůty stanovené k vyjádření doručil žalovanému předvolání k nařízenému jednání, nepředstavuje sama o sobě vážný důvod, který by žalovanému bránil ve včasném písemném vyjádření ve věci; nehledě na to, že žalovaný ani soudu nesdělil, že tato okolnost mu ve vyjádření brání. Jelikož fikce uznání nároků uplatněných v žalobě nastala dne 19. 5. 2006, byly splněny všechny zákonné předpoklady, aby soud prvního stupně dne 22. 5. 2006 rozhodl rozsudkem pro uznání podle Sluší se dodat, že vzniku fikce uznání nároku žalovaným nebránila ani skutečnost, že žalobkyně svými podáními ze dne 7. 6. 2005 a ze dne 21. 2. 2006 opravila nepřesnosti v žalobě ze dne 22. 4. 2005, které zjevně vznikly při jejím vyhotovení. Nejednalo se tedy o změny žaloby, o jejichž připuštění měl soud prvního stupně rozhodnout; žalobkyně se totiž v dalších podáních nedomáhala něčeho jiného než v žalobě ze dne 22. 4. 2005, ani nepožadovala na základě stejného skutkového základu více, než požadovala v žalobě, a nešlo ani o situaci, kdy požadovala sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu.

Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3

, ani vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly žalovaným tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud proto dovolání (v rozsahu, v jakém bylo přípustné) zamítl ( část věty před středníkem   ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za stavu, kdy úspěšné žalobkyni podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. srpna 2009

JUDr. Blanka   M o u d r á , v. r.

předsedkyně senátu