Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2767/2008

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 10.4.2007, č.j. -74, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému povinnost vydat žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví pozemky parc. č. 1013/1, 922/3, 1042/1 a 238/1 v katastrálním území D. nad B., a to žalobci a) podíl o velikosti 85/100 a žalobci b) o velikosti 15/100 nemovitostí; žalovanému uložil zaplatit žalobcům peněžní náhradu „na dorovnání restitučního nároku“, žalobci a) částku 44.432,30 Kč a žalobci b) 8.741,07 Kč, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobců na vydání náhradních pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“). Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou oprávněnými osobami ( zák. o půdě), jejichž nemovitosti (v kat. územích H., K. P. a Ž.) přešly na stát v rozhodné době darováním v tísni ( zák. o půdě). Vydání původních pozemků zde není možné z důvodu jejich zastavění ( zák. o půdě), jak bylo konstatováno i rozhodnutím Magistrátu města B., Pozemkového úřadu B. ze dne 2.2.1994, č.j. 2595/92-RNP. Podle ocenění pozemků, jak je provedl soudem ustanovený znalec, činí hodnota restitučního nároku žalobců 2,695.391 Kč. Žalovaný, vycházeje z nesprávné výše nároku, uspokojil nárok žalobců na vydání náhradních pozemků toliko částečně, převodem náhradních pozemků v hodnotě 1,095.398,63 Kč; ve zbývajícím rozsahu (1,599.992,40 Kč) jej uspokojit odmítal a žalobcům nečinil žádné nabídky náhradních pozemků. Žalobci jako oprávněné osoby uplatnili nárok na vydání shora označených náhradních pozemků v kat. území D. nad B., které žalovaný nabídl k převodu veřejnou nabídkou podle a jejichž hodnota činí celkem 1,524.570 Kč.  S odkazem na znění ust. zák. o půdě okresní soud žalobě na vydání náhradních pozemků vyhověl, i se zřetelem k dlouhodobé nečinnosti žalovaného při zmírňování žalobcům způsobené majetkové křivdy. V rozsahu zbývajících 53.173,40 Kč (o které převyšuje hodnota restitučního nároku žalobců hodnotu vydávaných pozemků) přiznal žalobcům právo na náhradu finanční ( zák. o půdě).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v části o povinnosti žalovaného vydat žalobcům označené pozemky. V části o zaplacení finanční náhrady rozsudek změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu „pro tentokrát“ zamítl. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil a za správné označil i právní posouzení věci, jde-li o nárok žalobců jako oprávněných osob k poskytnutí náhradních pozemků (§ 11 odst. 2 zák. o půdě). Odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. a se zřetelem k závěrům v něm uvedeným dodal, že právu žalobců koresponduje povinnost státu splnit v přiměřené době závazek vydat žalobcům pozemky náhradní. Ač jde o právo přednostní povahy, žalovaný si při plnění svých povinností počínal svévolně a liknavě a při převodu pozemků upřednostňoval jiné než oprávněné osoby. Uspokojení nároku žalobců dlouhodobě odmítal, s odkazem na výši restitučního nároku, kterou však určil nesprávně. Žalobci požádali o vydání vhodných pozemků na základě veřejné nabídky dle a z přihlášených zájemců pouze oni byli oprávněnými osobami podle zák. o půdě. Za nesprávné označil odvolací soud pouze závěry soudu prvního stupně upínající se k rozhodnutí o poskytnutí peněžité náhrady, jejíž splatnost nastává nejdříve uplynutím tří let od převzetí výzvy ( zák. o půdě). Z tohoto důvodu žalobu jako předčasnou v části o poskytnutí peněžité náhrady změnou napadeného rozsudku zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozsudek jím napadl ve výroku, jímž byl  potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného k vydání náhradních pozemků. Přípustnost dovolání opíral o ust. (dále jen „“) a vytýkal odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ). Z hmotného práva podle žalovaného nelze dovodit, že oprávněná osoba má právo na vydání konkrétního náhradního pozemku a že se jeho vydání může domáhat žalobou v občanském soudním řízení. Při vydávání náhradních pozemků oprávněným osobám musí i žalovaný respektovat postup nyní upravený v ust. zák. o půdě, jež bylo do zákona s účinností od 14.4.2006 včleněno novelou provedenou Oprávněná osoba bezpochyby nemá právo na náhradní pozemek v téže obci a může se ucházet o převod pozemků v  kterémkoliv jiném katastrálním území, podle veřejných nabídek územních pracovišť Pozemkového fondu ČR. V řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl při uspokojování nároku žalobců nečinný a že postupoval liknavě či svévolně. Jednal v souladu s právními předpisy, tak, aby zaručil všem oprávněným osobám stejné možnosti k uspokojení jejich práv. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci označili rozsudek za věcně správný. S právním posouzení věci odvolacím soudem se ztotožnili a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v a oprávněnou osobou, za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním ( ), zabýval se tím, zda jde o dovolání přípustné. Věc přitom posuzoval podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 přechodných ustanovení ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu) byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a jedná se o prvé rozhodnutí tohoto soudu o věci samé (nejde zde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. , tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (tj. jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; ).

Odvolacím soudem řešenou otázkou, tj. problematikou převodů náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zák. o půdě se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. zejména rozsudek ze dne 13.12.2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008, případně rozsudky sp. zn. , , , a další). Neopomněl vždy připomenout, že jedná se o problematiku komplikovanou a zákonodárcem nepřehledně upravenou, což bezpochyby přispělo k tomu, že žalovaný svou povinnost převádět náhradní pozemky oprávněným osobám plnil v míře nedostatečné a nápravě majetkových křivd podle restitučních zákonů (zde podle ) tak nebyla v tomto směru věnována patřičná pozornost. Již v rozsudku ze dne 22.8.2002, sp. zn. , vyslovil přitom Nejvyšší soud názor, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, jehož splnění je vynutitelné, jde o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Na tomto názoru dovolací soud konstantně setrvává i po účinnosti , jímž bylo do zákona o půdě (s účinností od 14.4.2006) nově včleněno ust. upravující podrobněji postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám. Z hlediska řešeného právního vztahu dovolací soud neshledává podstatný rozdíl mezi postavení oprávněné soby podle současné úpravy s úpravou převodu náhradních pozemků podle

Ačkoli zásadně platí, že oprávněné osoby nemají ani podle právo výběru konkrétních pozemků, jež jim mají být jako pozemky náhradní převedeny do vlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.6.2007, sp. zn. ), s ohledem na konkrétní okolnosti případu takový postup vyloučit nelze, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (znovu  výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 72, ročník 2008). Stejný právní názor zastává i Ústavní soud a vyjádřil jej kupř. i ve zmíněném  nálezu ze dne 4.3.2004, sp. zn. (uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32), v němž opětovně vyslovil, že nároky podle zákona o půdě mají přednost před postupem prodeje pozemků podle Pokud nárok podle zákona o půdě není dlouhodobě uspokojován, je úkolem obecných soudů zkoumat, zda ze strany Pozemkového fondu nejedná se o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku; prostředkem ochrany práva oprávněné osoby může být v takovém případě i žaloba na vydání konkrétního pozemku. Citovaný názor Ústavního soudu nelze pokládat za překonaný jenom tím, že postup Pozemkového fondu je nyní upraven zákonem o půdě podrobněji, než tomu bylo dříve (před účinností ).

Ze skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů, se podává, že o uspokojení nároku na vydání náhradních pozemků usilují žalobci již od roku 1994, kdy bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto o nemožnosti restituce vydáním žalobci dříve vlastněných pozemků, z důvodu překážky uvedené v § 11 odst. 1 písm. c) zák. o půdě. Uspokojení nároku žalovaný v minulosti opakovaně odmítal (vyjma uspokojení částečného), vycházeje z nesprávného určení hodnoty restitučního nároku žalobců jako oprávněných osob. Žalobcům tudíž nezbylo, než nárok na vydání náhradních pozemků uplatnit v soudním řízení a učinit tak žalobou na vydání konkrétních vhodných pozemků; žalobu u soudu podali již v květnu r. 2003. Právo na vydání předmětných pozemků  uplatnili také včas u žalovaného postupem podle a zažádali o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného, jako jediní z kategorie oprávněných osob. Ani poté však k uspokojení jejich nárok nedošlo, ač jde o nárok svou povahou přednostní. Za tohoto stavu i dovolací soud shledává postup žalovaného při plnění jeho závazku liknavým a nárok žalobců na převod konkrétních pozemků do jejich vlastnictví za opodstatněný. K poslední z námitek žalovaného sluší se uvést, že žalobcům se dostává pozemků v jiné obci, než ležely pozemky jimi dříve vlastněné (ty nacházely se v lukrativních kat. územích H., K. a Ž.) a i s ohledem na dobu prodlení při uspokojování svých nároků a omezenou nabídku žalovaného žalobcům nezbylo, než žádat o náhradní pozemky (na podkladě veřejné nabídky žalovaného) v jiném katastrálním území. Ani tato námitka žalovaného tedy důvodná není.

Z výše uvedeného je zřejmé, že právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je v souladu s hmotných právem i  ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejde tedy o rozhodnutí dovolacího soudu po právní stránce  zásadně významné ( ) a dovolání proti němu není přípustné ( ). Dovolací soud je proto odmítl (, věta první, ).

Ve věci plně úspěšní žalobci mají vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (, věta první, a 142 odst. 1 ). K těmto nákladům na straně žalovaného b) patří odměna advokátky 8.000,- Kč ( vyhl. č. , v platném znění), snížená o 50% na 4.000,- Kč ( a téže vyhl.), krácená o dalších 50%  na částku 2.000,- Kč, neboť v dovolacím řízení zástupkyně žalobce b) učinila pouze jeden úkon právní služby ( též vyhl.). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky 300,  Kč ( vyhl. č. , v platném znění) činí náklady žalobce b) v dovolacím řízení celkem 2.300 Kč. Žalobci a), který nebyl  zastoupen,  podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. srpna 2009

JUDr. Josef   R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu