Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
15 C 40/2022-21
Okresní soud v Kolíně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Markétou Šottovou jako samosoudkyní v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 4 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
II. Žaloba se, co do požadavku na zaplacení částky ve výši 1 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a kapitalizovaného úroku ve výši 2 320, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 4 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku II. Žaloba se, co do požadavku na zaplacení částky ve výši 1 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a kapitalizovaného úroku ve výši 2 320, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. 2. 2022 domáhala zaplacení částky ve výši 5 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce společnost právnická osoba uzavřela s žalovaným dne 11. 2. 2005 smlouvu o půjčce, na základě které mu poskytla půjčku ve výši 5 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit smluvnímu věřiteli celkem částku ve výši 8 320 Kč v 52 pravidelných týdenních splátkách po 160 Kč. Celkovou částku tvoří jistina (5 000 Kč) a souhrnný poplatek (3 320 Kč). Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 uzavřené mezi původním věřitelem (právnická osoba) a žalobkyní došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 17. 9. 2018. Žalobkyně požadovala zaplatit částku 5 000 Kč sestávající se z dlužné částky jistiny, a zákonný úrok z prodlení ve výši reposazby z částky 5 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení.
2. Skutečnost, že žalobce je právnickou osobou se sídlem na území Malty, zakládá v řízení mezinárodní prvek, a je třeba se zabývat tím, zda je ve věci dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudu České republiky, a pokud ano podle jakého právního řádu je třeba postupovat. Česká republika i Malta jsou členy Evropské unie, a proto je třeba při určení mezinárodní příslušnosti soudu postupovat podle právních předpisů Evropského společenství, konkrétně podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (se zřetelem k článku 66 bod 1 tohoto nařízení). Podle Čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků podle práva České republiky, neboť původní vztah byl vztahem bez zahraničního prvku a postoupení pohledávky nemůže dojít ke změně práv a povinností stran.
3. Žalovaný se k žalobě, ačkoliv mu byla řádně doručena, nevyjádřil. Žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání, nevyjádřil, proto má soud za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalobkyně vyslovila s uvedeným postupem souhlas již v podaném návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o.s.ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání.
4. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. byl v řízení prokázán následující skutkový stav v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí.
5. právnická osoba a žalovaný uzavřeli dne 11. 2. 2005 smlouvu, na základě které věřitel žalovanému poskytl částku ve výši 5 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 3 320 Kč. Celková částka byla splatná v 52 pravidelných týdenních splátkách po 160 Kč. Žalovaný podpisem stvrdil, že hotovost v částce 5 000 Kč převzal (prokázáno smlouvou o půjčce číslo). Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky smlouvy o půjčce, kde si strany v čl. 5 sjednaly, že jakékoli splátky budou nejprve započítány na souhrnný poplatek a poté na vlastní půjčku. V čl. 8 smluvních podmínek si strany ujednaly, že pokud žalovaný neuhradí včas splátku, má právní předchůdce žalobkyně právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenních splátky (prokázáno smluvními podmínkami smlouvy o půjčce). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 17. 9. 2018 (prokázáno smlouvou o postoupení včetně přílohy - seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 17. 9. 2018 adresované žalovanému). Žalovaný byl marně vyzván právním zástupcem žalobkyně k úhradě dlužné částky (prokázáno výzvou ze dne 15. 2. 2022 včetně podacího archu).
6. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků při aplikaci ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. tak, že uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s ust. § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen obč. zák. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Při půjčce nepeněžité lze ujednat místo úroku plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti zpravidla téhož druhu. Dle § 517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. V souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
7. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Žalovaný měl při uzavření smlouvy postavení spotřebitele, neboť jednal jako fyzická osoba – nepodnikatel (§ 52 odst. 3 obč. zák.). Proti tomu právní předchůdce žalobkyně jednal při uzavírání smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a má tak postavení dodavatele (§ 52 odst. 2 obč. zák.). Uzavřená smlouva tak je smlouvou spotřebitelskou (§ 52 odst. 1 obč. zák.) a je na ni třeba aplikovat příslušná ustanovení o spotřebitelských smlouvách týkající se ochrany spotřebitele (§ 51a a násl. obč. zák.).
8. Zejména je třeba použít § 55 a § 56 odst. 1 a 2 obč. zák., podle nichž se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, spotřebitel se nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení a rovněž spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny. Dohodnuté úroky je třeba odlišovat od úroků z prodlení, na něž má věřitel ze zákona právo, jestliže se dlužník dostal se splněním půjčky do prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.), a které představují sankci za porušení povinnosti dlužníka vrátit dluh (půjčku) řádně a včas.
9. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Lze připomenout judikatorní závěr, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
10. Za shora uvedeného soud po postupu dle ust. § 132 o. s. ř. dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o půjčce číslo za účelem poskytnutí peněžních prostředků ve výši 5 000 Kč. Ve smlouvě číslo byl sjednán tzv.„ poplatek“ ve výši 3 320 Kč.
11. Žalovaný se v uzavřené smlouvě o půjčce číslo zavázal, že věřiteli vrátí předmět půjčky ve výši 5 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 3 320 Kč. Tento pojem není ve smlouvě ani podmínkách nijak blíže definován. Není jasné, za co je tento poplatek sjednáván, co konkrétně představuje, co je v něm obsaženo a za co je tedy hrazen. Pokud ve smlouvě mající formu adhezní smlouvy žalobkyně, resp. jeho právního předchůdce, poskytuje obdobné půjčky opakovaně za účelem vytváření zisku, a pokud ve smlouvě není sjednána žádná jiná odměna nežli uvedený souhrnný poplatek, nelze toto ujednání hodnotit jinak, než jako ujednání o pevném úroku ve smyslu odměny za poskytnutou půjčku. Takové jednání vůči spotřebiteli však nemůže obstát vážení kritériem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč.zák.) nejen co do způsobu ujednání, ale i výše požadované ceny peněz. Jde tak o neplatný úkon podle § 39 obč.zák. - viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 22Co 215/2015 a 27Co 219/2015, nejnověji např. 30Co 216/2017, 30Co 217/07, 30Co 218/2017.
12. Při sjednávání úroků z peněžité půjčky jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřené úroky. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž v případech, které mají pro věřitele výrazně vyšší míru rizikovosti, např. je-li dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, kvůli které nedosáhne na bankovní půjčku nebo úvěr, nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, či jeho usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014). V daném případě výše ujednaného souhrnného poplatku odpovídá úroku cca ve výši 66,4% z poskytnuté jistiny, tedy ve výši, která i trojnásobek úrokové míry peněžních ústavů výrazně převyšuje. Ujednání o úroku je tak v daném případě absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Obč.zák. moderaci nepřiměřené výše sjednaného úroku z půjčky neupravoval, nelze proto dospět k závěru o neplatnosti jen té části ujednání o úroku z půjčky, která přiměřený úrok přesahuje (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, či závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, o tom, že absenci zákonné úpravy moderace nelze aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. nahrazovat).
13. Úrok byl tedy smluven neplatně a plnění žalovaného je třeba považovat za určené na splacení jistiny (shodně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Co 216/2017). S odkazem na závěry Ústavního soudu v rozhodnutí Pl. ÚS 1/10 soud ještě dodává, že pokud spotřebitelská smlouva obsahuje ujednání, jež zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen (neboť uhrazení jistiny znamená zastavení dalšího narůstání příslušenství a dalších sankcí), je tak neplatný pro rozpor s ust. § 56 obč.zák.
14. Žalovaný na jistinu ve výši 5 000 Kč zaplatil 1 000 Kč, tj. zbývá doplatit 4 000 Kč. Ze všech výše uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný co do částky 4 000 Kč s příslušenstvím (výrok I). Naproti tomu co do nároku na zaplacení částky 1 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 320 Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). Žalovaný se tím, že nezaplatil svůj dluh řádně a včas dostal do prodlení a žalobkyně má nárok na úroky z prodlení ve výši, kterou požadovala (§ 517 odst. 2 obč. zák.) O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta první o.s.ř., když neshledal důvody pro její prodloužení.
15. O náhradě nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku, rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je v zásadě obdobný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu návrhem na nařízení exekuce.