Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Ad 8/2025 - 69

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci

žalobce: M. H.

zastoupený Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem

se sídlem Ostrava-Zábřeh, Kpt. Vajdy 3046/2

proti

žalovanému: Policejní prezident

se sídlem Strojnická 935/27, 170 89 Praha 7 – Holešovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025, č. j. PPR-2863-10/ČJ-2025-990131, ve věci propuštění ze služebního poměru

takto:

I. Rozhodnutí Policejního prezidenta ze dne 25. 6. 2025, č. j. PPR-2863-10/ČJ-2025-990131, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 404 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ondřeje Zaorálka, advokáta se sídlem Ostrava-Zábřeh, Kpt. Vajdy č.p. 3046/2.

Odůvodnění:

Žalobní body a stanovisko žalovaného:

1. Podstatou sporu je zpochybnění dostatečného zjištění skutkového stavu žalovaným pro účely splnění podmínek pro propuštění žalobce ze služebního poměru.

2. Žalovaný dne 25. 6. 2025 pod č. j. PPR-2863-10/ČJ-2025-990131 (dále jen „napadené rozhodnutí“) změnil rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 12. 12. 2024, č. j. KRPT-286306-8/ČJ-2024-0700OP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo podle , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „“), rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, neboť porušil slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu podvodu podle , odst. 3 , (dále jen „t. z.“) a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Změna napadeného rozhodnutí spočívala v doplnění skutkové věty. Služební poměr žalobce zanikl dnem doručení rozhodnutí.

3. Dle výroku napadeného rozhodnutí mělo zavrženíhodné jednání žalobce mající znaky trestného činu podvodu spočívat v tom, že žalobce v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch zamlčel při plánovaných lékařských prohlídkách ve dnech 31. 7. 2024, 29. 8. 2024 a 30. 9. 2024 MUDr. M. W., lékaři ortopedické ambulance, a MUDr. J. L., praktické lékařce, kteří stvrzovali, že u něj trvají důvody dočasné neschopnosti ke službě z důvodu služebního úrazu, podstatné skutečnosti, a sice že u něj došlo ke změně zdravotního stavu, který mu dovoloval nejméně od 20. 8. 2024 do 31. 10. 2024, tedy v době, na kterou mu byla prodloužena neschopnost ke službě, provádět opakovaně a pravidelně fyzicky náročné práce, spočívající v přenášení těžkých předmětů a jiných činnostech, čímž žalobce porušoval léčebný (klidový) režim dočasně neschopného ke službě, v důsledku čehož došlo k prodloužení dočasné neschopnosti ke službě Krajskému ředitelství policie Moravskoslezského kraje, načež žalobce uplatnil nárok na služební příjem po dobu neschopnosti ke službě, nemocenské a náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě, čímž způsobil České republice větší škodu ve výši 143 726 Kč, byť si musel být vědom, že pokud mu jeho zdravotní stav umožňoval vykonávat fyzicky náročnou práci, mohla být jeho neschopnost ke službě ukončena a mohl vykonávat službu podle svého služebního zařazení.

4. Žalobce v podané žalobě namítal, že řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, je zatíženo vadami a nedostatky, v jejichž důsledku je napadené rozhodnutí věcně nesprávné a nezákonné. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nesprávně odůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné, jelikož se opírá o nedostatek důkazů.

5. Žalobce namítl, že se rozsah dokazování omezil na opatření listin z trestního spisu vedeného v rámci souvisejícího, avšak dosud neskončeného trestního řízení. V rámci správního řízení však bylo dle názoru žalobce nutné provést výslech žalobce jakožto účastníka řízení, a výslech svědků MUDr. M. W. a MUDr. J. L., v jejichž péči žalobce v kritické době byl. Tito svědci přitom byli způsobilí se v rámci svého svědeckého výslechu vyjádřit i ke zdravotnímu stavu žalobce v kritické době a k tomu, zda mu jeho zdravotní stav žalobci umožňoval či neumožňoval vykonávat službu příslušníka Policie ČR, přičemž tito svědci jsou schopni objektivizovat zdravotní stav žalobce v kritické době. Žalobce odmítl nařčení, že by MUDr. M. W. či MUDr. J. L. jakkoliv uvedl v omyl, využil jejich omylu či před nimi zatajil podstatné skutečnosti. Podle názoru žalobce byl porušen § 180 odst. 2 zákona o služebním poměru.

6. Žalobce dále namítl, že jeho zdravotní stav nebyl v řízení objektivizován, a to z hlediska způsobilosti žalobce k službě příslušníka Policie ČR. Za tímto účelem měl být proveden znalecký posudek zpracovaný znalcem z oboru zdravotnictví, jelikož se jedná o vysoce odbornou otázku.

7. Následně žalobce zopakoval, že dle jeho názoru není možné převzít verzi skutkového průběhu zastávanou policejním orgánem v souvisejícím trestním řízení, jelikož by takový postup vedl k propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d), kdykoliv je proti příslušníkovi zahájeno trestní stíhání. Žalobce rovněž uvedl, že nedoplnění dokazování mělo za následek, že nemohl být zjištěn správný skutkový stav věci.

8. Žalobce namítl, že jelikož o otázce viny nebylo dosud v předmětném trestním řízení pravomocně rozhodnuto, je třeba respektovat princip presumpce neviny a z tohoto principu důsledně vycházet. Žalovaný měl dle jeho názoru vyčkat pravomocného skončení trestního řízení.

9. Dle názoru žalobce nemohou nekvalitní záběry a fotografie sloužit k vyslovení jednoznačného závěru o tom, jaký byl zdravotní stav žalobce v kritické době, a dále k vyslovení závěru o tom, že tento zdravotní stav žalobci umožňoval výkon pracovních povinností v rámci služebního poměru příslušníka Policie České republiky.

10. Dle názoru žalobce samotné porušení režimu dočasné neschopnosti ke službě nemůže vést k závěru, že je dotčená osoba schopna plnohodnotně a bez jakéhokoliv omezení plnit pracovní povinnosti v rámci služebního poměru.

11. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí pracuje s nepodloženou hypotézou, že kdyby ošetřující lékaři žalobce věděli o jeho činnosti v rámci stavební zakázky, nepochybně by ukončili stav žalobcovy neschopnosti ke službě. Tato nepodložená hypotéza pomíjí alternativu, dle které by lékaři žalobci takové jednání vytkli jako jednání, které mu zdravotní stav neumožňuje a kterého se má vyvarovat, avšak by žalobce ponechali v dočasné neschopnosti.

12. Žalobce rovněž uvedl, že popis skutku tak, jak je uveden ve skutkové větě napadeného rozhodnutí, nezahrnuje skutečnosti, které by byly schopny naplnit skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 t. z.

13. Jako poslední žalobce namítl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není možné zjistit, jakými úvahami byl policejní prezident při hodnocení shromážděného spisového materiálu veden, a to zejména pokud se jedná o zamlčení podstatných skutečností žalobcem před lékaři rozhodujícími o pokračování neschopnosti žalobce ke službě.

14. Závěrem žalobce vytkl napadenému rozhodnutí jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky způsobu vyhodnocení zdravotního stavu žalobce a posouzení jednání žalobce jako jednání, kterým měl být porušen služební slib tím, že se měl žalobce dopustit zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu podvodu podle a 3 , a tím ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Napadené rozhodnutí dále trpí vadami řízení spočívajícími v tom, že skutek nemá dostatečnou oporu ve spise. Dále je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Žalobce proto navrhl soudu, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

15. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že žalobce z velké části opakuje námitky, které uplatnil již v odvolání, přičemž žalovaný tyto námitky v napadeném rozhodnutí vypořádal. Žalovaný je přesvědčen, že byly naplněny podmínky k propuštění žalobce ze služebního poměru. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2025, č. j. -64, podle něhož není správní orgán povinen provést všechny účastníkem navržené důkazy, avšak je vždy povinen odůvodnit, proč důkaz neprovedl. Jelikož žalovaný uvedl, že navrhované důkazy jsou nadbytečné, postupoval žalovaný správně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých objektivních důkazů založených do spisu a na základě jakých logických úvah vybudoval svůj právní názor na věc.

16. Jelikož žalobce předestřel v žalobě novou hypotézu o tom, že lékaři mohli žalobci pouze vytknout výkon fyzicky náročné práce, avšak ponechat jej v dočasné neschopnosti ke službě, požádal žalovaný GIBS o informaci, zdali byly v souvisejícím trestním řízení provedeny důkazy výslechem svědků – MUDr. M. W. a MUDr. J. L. Žalovaný zjistil, že ano, přičemž z výslechů vyplývá, že žalobce lékařům nesdělil, že by vykonával fyzicky náročnou práci na stavbě.

17. Závěrem žalovaný navrhl žalobu zamítnout jako nedůvodnou.

Posouzení krajským soudem:

18. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu ( , , dále jen „“).

Zjištění ze správního spisu

19. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce dne 27. 10. 2023 utrpěl při výkonu služby úraz, který byl uznán jako úraz služební. Dne 30. 10. 2023 byl žalobce ošetřen MUDr. P., který jej uznal neschopným ke službě. Neschopnost ke službě byla ukončena až 19. 11. 2024, přičemž ji prodlužovali mj. MUDr. M. W. (31. 7. 2024) a MUDr. J. L. (29. 8. 2024 a 30. 9. 2024).

20. Žalovaný vycházel z obsahu trestního spisu Generální inspekce bezpečnostních sborů, která prováděla přípravné řízení v trestním řízení pro přečin podvodu, kterého se měl žalobce dopustit jednáním, pro které byl propuštěn ze služebního poměru. Dle trestního spisu se žalobce tohoto jednání dopouštěl v době od 20. 8. 2024 do 31. 10. 2024. Žalovaný ve správním řízení neprovedl výslech svědků MUDr. M. W. ani MUDr. J. L.

21. Dne 12. 12. 2024 ředitel Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje rozhodl dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru o propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, jelikož se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 t. z. a které je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím.

Posouzení žalobních námitek

22. Žalobce byl propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, podle kterého příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Pro naplnění uvedených kumulativně stanovených podmínek propuštění dle citovaného ustanovení tedy jednání příslušníka sice nemusí být nutně shledáno trestným činem v trestním řízení, ale musí jím být porušen služební slib, být zavrženíhodné, způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a především mít znaky trestného činu (srov. rozsudek NSS č. j. -129 z 3. 4. 2024, odst. 37).

23. V projednávané věci vytýkané jednání žalobce má mít znaky trestného činu podvodu podle a 3 , které zní:

Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.

Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.

24. Námitky žalobce směřovaly v prvé řadě proti závěru žalovaného, že byly prokázány znaky trestného činu podvodu, konkrétně proti znaku zamlčení podstatných skutečností.

25. Krajský soud připomíná, že podle skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí mělo zamlčení podstatných skutečností spočívat v tom, že žalobce při plánovaných lékařských prohlídkách v době neschopnosti ke službě zamlčel MUDr. M. W. a MUDr. J. L., kteří stvrzovali trvání důvodů dočasné neschopnosti ke službě, že u něj došlo ke změně zdravotního stavu, který mu dovoloval provádět opakovaně a pravidelně fyzicky náročné práce.

26. Žalobce tvrdí, že žádné podstatné skutečnosti nezamlčel. Dále tvrdí, že jeho zdravotní stav měl být ověřen znalcem a že měli být vyslechnuti MUDr. W. a MUDr. L. i on sám.

27. Žalobce obdobné námitky uplatnil již v odvolání.

28. K neprovedení výslechu MUDr. L. a MUDr. W. žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že výslech neprovedl, protože neschopnost ke službě v důsledku služebního úrazu levého ramene přímo koliduje s opakovaným a pravidelným výkonem fyzicky náročné práce. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by odvolatel (žalobce) pravdivě popsal fyzicky náročnou práci, kterou opakovaně pravidelně vykonával těmto lékařům, zcela jistě by mu neschopnost ke službě nebyla prodloužena (strana 19 napadeného rozhodnutí, poslední odstavec). Dalším důvodem pro nevyhovění žalobcově návrhu na výslech těchto lékařů bylo podle žalovaného to, že MUDr. L. a MUDr. W. nemohli učinit závěr, jaký má zdravotní stav odvolatele na výkon služby, protože podle § 79 odst. 1 zákona o služebním poměru posuzuje zdravotní způsobilost příslušníka poskytovatel pracovnělékařských služeb při lékařských prohlídkách. Posouzení vlivu úrazu s ohledem na nároky kladené na činnost odpovídající výkonu služby na služebním místě, na kterém je odvolatel ustanoven, náleží z odborného hlediska pouze lékaři oblastního zdravotnického zařízení ZZ MV Ostrava, který žalobce již ode dne 20. 11. 2024 uznal schopným výkonu služby (strana 21 napadeného rozhodnutí).

29. Ústavní soud již v nálezu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzení nebo skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. ; srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. -32 z 29. 5. 2014). Žalovaný důkaz těmito svědky neprovedl jednak pro nadbytečnost (zcela jistě by k prodlužení dočasné neschopnosti nedošlo), jednak pro nedostatek vypovídací potence (lékaři nemají kompetenci posoudit, zda žalobce byl či nebyl neschopen služby).

30. Žalovaný výslech lékařů odůvodnil nedostatkem vypovídací potence, neboť ošetřující lékaři nemohli posoudit vliv zdravotního stavu žalobce na výkon služby. Toto odůvodnění je však vnitřně rozporné se závěrem žalovaného, že zamlčení změny zdravotního stavu umožňující mu provádět fyzicky náročné práce vedlo k prodloužení dočasné neschopnosti ke službě, přičemž její znalost by ošetřující lékaře zcela jistě (podle žalovaného) vedla k ukončení dočasné neschopnosti. Odůvodnění se dále míjí s důvody, pro které byl žalobce propuštěn. Zdravotní způsobilost příslušníka podle § 79 odst. 1 služebního zákona skutečně posuzuje poskytovatel pracovnělékařských služeb. Žalobce však byl propuštěn pro naplnění znaku trestného činu zamlčení podstatných skutečností nikoliv ve vztahu ke své způsobilosti ke službě, ale ve vztahu k dočasné neschopnosti ke službě. Tuto podle ukončuje zásadně ošetřující lékař.

31. Žalovaný neprovedení výslechu založil též na jejich nadbytečnosti, protože ukončení neschopnosti ke službě by bylo zcela jisté, protože každému lucidnímu člověku přitom musí být jasné, a to i bez opatření odborných lékařských posudků, že takto se nechová člověk, který není údajně schopen vykonávat službu u policie ČR z důvodu poranění ramene. Žalovaný tedy považoval jak znak zamlčení, tak znak podstatnosti zamlčených skutečnosti za prokázaný nepřímo z chování ošetřujících lékařů. S tím však krajský soud nesouhlasí.

32. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je stěžejní, zda právě zamlčení předmětných skutečností vedlo lékaře k prodloužení dočasné neschopnosti. Neboť pro naplnění znaků trestného činu podvodu nepostačuje zamlčení jakýchkoliv skutečností, ale skutečností podstatných. Rozhodující otázkou tedy je, zda zamlčená informace byla či nebyla podstatná pro prodloužení dočasné neschopnosti ke službě. To vyplývá již z jazykového textu citovaného . Podstatnost informace zdůrazňuje i judikatura v trestních věcech (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 27. 2. 2018 Právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. zní: Za uvedení v omyl ve smyslu tr. zákoníku o trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry, kterou poté pachatel zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace, jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný domyslet důsledky svého počínání.

, nebo ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. Právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2007, sp. zn. zní: Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. může spáchat i ten, kdo jako prodávající smlouvou o prodeji podniku (§ 476 a násl. obch. zák.) převedl na kupujícího pohledávky, na které se prodej vztahuje, ale tuto skutečnost v rozporu s ustanovením § 477 odst. 4 obch. zák. neoznámil dlužníkům a ponechal si následné plnění jimi poskytnuté na podkladě převedených pohledávek. Úmyslné nesplnění povinnosti prodávajícího oznámit dlužníkům přechod převedených pohledávek na kupujícího lze v takovém případě považovat za zamlčení podstatných skutečností ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák., které je v příčinné souvislosti s obohacením prodávajícího a se škodou kupujícího.

). U podvodného jednání spočívajícího v zamlčení nejde o jakoukoliv zamlčenou informaci, ale o zamlčení takové skutečnosti, která je způsobilá ovlivnit rozhodnutí osoby, jejíž omyl je využit jako mezičlánek vedoucí k majetkové dispozici. V nyní projednávané věci měla být tímto mezičlánkem rozhodnutí lékaře o dalším trvání dočasné neschopnosti ke službě, s nímž žalovaný spojoval vznik škody České republice – Policii České republiky.

33. Podle žalovaného byla zamlčenou informací změna zdravotního stavu žalobce. Krajský soud považuje za potřebné rozlišovat mezi odborným závěrem o zdravotním stavu a faktickou informací o tom, jaké činnosti žalobce vykonával. Žalobce jako medicínský laik nemusel být schopen odborně posoudit, zda u něj došlo ke změně zdravotního stavu ve smyslu zhojení či zlepšení postižení levého ramene. Takový závěr přísluší lékaři. Žalobce mohl disponovat toliko informací o tom, zda pohyblivost či bolestivost ramene fakticky umožňovala vykonávat konkrétní fyzické činnosti, v jakém rozsahu a četnosti.

34. Žalovaný vázal změnu zdravotního stavu na schopnost žalobce provádět fyzicky náročné práce. Informace o tom, že žalobce takové práce fakticky vykonával, popřípadě že je byl schopen vykonávat, je informací, kterou žalobce mohl mít a kterou mohl lékařům sdělit. Taková informace by však byla podstatnou skutečností ve smyslu pouze tehdy, pokud by byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí o dalším trvání dočasné neschopnosti ke službě. Právě tuto způsobilost nelze bez vyjádření příslušných lékařů bezpečně dovodit. V tomto krajský soud přisvědčuje žalobci, že závěr žalovaného o zcela jistém ukončení dočasné neschopnosti ke službě je pouze jeho domněnkou. O ukončení dočasné neschopnosti ke službě rozhoduje pouze ošetřující lékař, popř. posudkový lékař, pokud vyšetřením zjistí, že zdravotní stav pojištěnce mu umožnuje vykonávat dosavadní pojištěnou činnost ( , na který odkazuje zákona o služebním poměru). Jde tedy o otázku odbornou, kterou mohli zodpovědět pouze lékaři, kteří dočasnou neschopnost ke službě prodloužili, tedy MUDr. L. a MUDr. W. Tuto odbornou otázku nelze nahradit pouhou logickou úvahou žalovaného.

35. Lze samozřejmě uvažovat o tom, že žalobce svým chováním porušil režim dočasně práce neschopného, popř. že svou neschopnost ke službě i prodloužil, protože si svým chováním ublížil, nicméně tyto skutečnosti nejsou pro ošetřujícího lékaře zákonným důvodem k ukončení režimu dočasné neschopnosti ke službě. Mají jiné, sankční následky (např. krácení nemocenského). Podstatnost žalobcem zamlčených skutečností však žalovaný spatřoval v tom, že jejich nezamlčení by vedlo k ukončení režimu dočasné neschopnosti ke službě, nikoliv k jiným sankčním následkům. Odbornou otázku, zda činnost žalobce by vedla k závěru o schopnosti vykonávat dosavadní činnost, žalovaný nijak důkazně nepodložil kromě své prosté úvahy.

36. Závěr žalovaného o nadbytečnosti výslechu ošetřujících lékařů proto neobstojí, když prostou úvahou z chování ošetřujících lékařů nelze prokázat ani zamlčení změny zdravotního stavu umožňujícího provádět fyzicky náročné práce ani to, že tato změna je skutečností podstatnou. Tyto skutečnosti zůstaly neprokázány a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné, když skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech [ ], což vede ke zrušení napadeného rozhodnutí bez jednání podle Vzhledem k tomu, že jde o stěžejní skutečnosti, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno, nevyhověl soud návrhu žalovaného na doplnění jejich prokázání v soudním řízení.

37. Krajský soud se dále zabýval těmi námitkami, které navzdory nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přezkoumat lze a jsou i tak relevantní.

38. Krajský soud však nesouhlasí s námitkou žalobce, že k prokázání jeho zdravotního stavu měl být zdravotní stav žalobce zjištěn znaleckým posudkem. Napadené rozhodnutí totiž není vystavěno na samostatném závěru o objektivním zdravotním stavu žalobce. Jak krajský soud uvedl výše, žalovaný sice za podstatnou zamlčenou informaci označil změnu zdravotního stavu žalobce, tuto změnu však následně konkretizoval jako schopnost vykonávat určité fyzicky náročné práce. Žalobci není kladeno za vinu, že by své lékaře uvedl v omyl v odborně posouzeném zdravotním stavu, například že by předložil falšované lékařské zprávy, o nichž by věděl, že jsou nepravdivé. Vytýkáno je mu, že zamlčel informaci, která by podle žalovaného byla způsobilá přivést ošetřující lékaře k jinému závěru o dalším trvání dočasné neschopnosti ke službě. Podstatné bylo zjistit, jaký význam by ošetřující lékaři přikládali informaci o fyzicky náročné činnosti žalobce. Závěr žalovaného o nadbytečnosti znaleckého posudku proto obstojí.

39. Krajský soud nesouhlasí ani s žalobní námitkou proti neprovedení žalobcova výslechu. Žalobce v žalobě namítl, že se v rámci svého výslechu mohl vyjádřit ke svému zdravotnímu stavu. Jak krajský soud vysvětlil v předchozím odstavci, faktický zdravotní stav žalobce ke dni prodloužení dočasné neschopnosti ke službě není z pohledu napadeného rozhodnutí relevantní, relevantní podle žalovaného je zamlčení jeho změny spočívající ve schopnosti vykonávat určité fyzické práce a zda tato skutečnost byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí lékařů o dalším trvání dočasné neschopnosti ke službě. V rozsahu, v němž žalobce navrhoval svůj výslech pouze k objasnění svého zdravotního stavu, proto tato námitka není důvodná.

40. Jako další se soud zabýval námitkou, že není možné převzít verzi skutkového průběhu zastávanou policejním orgánem v probíhajícím trestním řízení, jelikož takový postup by vedl k propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, kdykoliv je zahájeno trestní stíhání, a tudíž je nutné vyčkat pravomocného odsouzení. S tímto se soud neztotožňuje.

41. Systematickým výkladem ustanovení § 42 odstavce 1 zákona o služebním poměru lze dospět k závěru, že není nutné vyčkat pravomocného odsouzení, neboť důvodem k propuštění ze služebního poměru je samotné dopouštění se zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného

činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, protože pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin je samostatným důvodem propuštění příslušníka podle písmene a) tohoto ustanovení Podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru, příslušník musí být propuštěn, jestliže byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně.

a pravomocné odsouzení pro nedbalostní trestný čin je samostatným důvodem propuštění příslušníka podle písmene b) Podle § 42 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru, příslušník musí být propuštěn, jestliže byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti a jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka.

tohoto ustanovení. Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že v případě propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru není nutné vyčkat pravomocného odsouzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. -27). Dokonce ani v případě následně vydaného zprošťujícího rozsudku nemusí být rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nezákonné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. -65). V důsledku této úpravy jsou pak správní orgány (či následně správní soudy) povolány k výkladu trestněprávních norem, nejedná se však o předběžnou otázku, kterou by si nemohly posoudit samy (viz citovaný rozsudek ze dne 22. 10. 2014). Nelze argumentovat ani tím, že takový postup vede k automatickému propuštění ze služebního poměru, kdykoliv je zahájeno trestní stíhání. Správní orgán je totiž oprávněn si učinit na základě podkladů z trestního spisu jiný úsudek, než k jakému dospěje policejní orgán v trestním řízení. Námitka tedy není dle názoru soudu důvodná.

42. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že nekvalitní záběry a fotografie nemohou sloužit k vyslovení jednoznačného závěru o tom, jaký byl zdravotní stav žalobce v kritické době, a dále k vyslovení závěru o tom, že tento zdravotní stav žalobci umožňoval výkon pracovních povinností v rámci služebního poměru příslušníka Policie České republiky. K tomuto soud opakuje, že objektivní zdravotní stav žalobce není rozhodnou skutečností pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

43. Co se týče námitky, že žalobce na fotografiích nelze jednoznačně ztotožnit, žalovaný uvedl, že žalobce byl na fotografiích identifikován GIBS, a z této identifikace vycházel. Žalobce proti tomuto závěru žádnou argumentaci nepředestřel, kromě obecného konstatování, že žalobce nelze jednoznačně ztotožnit. Obsah a kvalita žaloby však předurčuje podobu rozhodnutí soudu, protože míra podrobnosti odezvy soudu je závislá na tom, jak detailně své námitky žalobce v žalobě formuluje. Omezí-li se žalobce na pouhá obecná konstatování, nemůže na ně soud reagovat jinak než srovnatelně obecně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 9. 2018, č. j. – 36, bod 20). Jinými slovy, absence konkrétních tvrzení k argumentaci žalovaného jde k tíži žalobce. Krajský soud nemá důvod se se závěrem žalovaného neztotožnit. Námitka tedy není důvodná.

44. Další námitky týkající se absence vlastního dokazování, nekritického převzetí závěrů z trestního řízení a porušení režimu dočasné neschopnosti ke službě krajský soud neposoudil, neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné právě pro vady v dokazování. Bližší vypořádání těchto námitek je tak nadbytečné.

Závěr a náhrada nákladů řízení

45. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí bez jednání postupem podle pro nepřezkoumatelnost, jak bylo uvedeno v odstavci 36, když závěr žalovaného o zamlčení změny zdravotního stavu ošetřujícím lékařům spočívající v schopnosti žalobce provádět fyzicky náročné práce a závěr o tom, že jde o skutečnost podstatnou, nemá oporu ve spise. Věc vrátil soud žalovanému k dalšímu řízení podle

46. V řízení byl plně procesně úspěšný žalobce, kterému v souladu s ustanovením vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobce krajský soud určil podle obsahu spisu. Náklady tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, a dále náklady související se zastoupením žalobce ve výši 4 620 Kč za jeden úkon právní služby podle . ve spojení s advokátního tarifu, a to za tři úkony právní služby (převzetí zastoupení, sepis žaloby a replika ke stanovisku žalovaného) podle , d) a g) advokátního tarifu, třikrát režijní paušál ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů právní služby podle advokátního tarifu a dále DPH z těchto částek s výjimkou zaplaceného soudního poplatku. Celkem náklady řízení žalobce činí 21 404 Kč. Soud proto žalovaného k jejich zaplacení žalobci zavázal, a to k rukám zástupce žalobce podle ve spojení s ustanovením Lhůtu k zaplacení soud stanovil v souladu s ustanovením , neboť tato lhůta je přiměřená možnostem žalovaného.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Ostrava 20. srpna 2026

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje