Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2163/2026

-167

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně J. V., proti žalované AAA INSOLVENCE OK v.o.s., se sídlem v Brně-Husovicích, Vranovská1169/108, IČO 29355940, insolvenční správkyni dlužníka J. V., zastoupené Mgr. Bc. Janem Šrajem, LL.M., advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemné žalobě o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2026, č. j. -153, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu 2. 12. 2024 jako nájemkyně určení, že

k výpovědi ze dne 13. 11. 2024 z nájmu bytu, který je vymezen v rodinném domě (v

části

domu) na adrese XY (dále též jen „byt“), dané jí

žalovanou jako insolvenční správkyní dlužníka J

. V. – pronajímatele, a

doručené 14. 11. 2024, z důvodu neuhrazení nájemného za období červenec

–

říjen 2024 po

4 000 Kč/měsíc, celkem 16 000 Kč (dále též jen „předmětná výpověď z nájmu bytu“), „se

nepřihlíží“. Byt užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 20. 11. 2021.

2. Vzájemnou žalobou podanou soudu 28. 4. 2025 se žalovaná domáhala, aby žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit s poukazem na to, že na základě předmětné výpovědi z nájmu bytu nájemní poměr k němu skončil.

3. Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. -107, ve spojení s usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. -111 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), určil, že předmětná výpověď z nájmu bytu není oprávněná (výrok I), vzájemnou žalobu na vyklizení zamítl (výrok II) a rozhodl onáhradě nákladů řízení (výrok III).

4. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 4. 2026, č. j. -153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

5. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ), sezabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů jej podle , 2 , odmítl, neboť není podle přípustné.

6. Dovolatelka předkládá otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od (v dovolání blíže citované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda lze prostřednictvím korektivu dobrých mravů odepřít výkon práva pronajímatele dátvýpověď podle , , vezněnípozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), jestliže nájemce měl dostatek prostředků kzaplacení nájemného a prodlení bylo způsobeno jeho nedbalostí, zda lze rozpor výpovědi sdobrými mravy dovodit pouze z absence předchozí výzvy k úhradě dluhu na nájemném, zdalze při tomto posouzení přihlédnout k úhradě dluhu až po doručení výpovědi a zda lze neplacení nájemného po dobu čtyř měsíců současně hodnotit jako zákonem definované zvlášť závažné porušení povinnosti dle o. z. a jako porušení bagatelní z hlediska dobrých mravů.

7. Přípustnost dovolání tyto otázky nezakládají.

8. Otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti prorozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak na straně pronajímatele (srov.např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. , a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. ).

9. Odvolací soud při posouzení otázky (ne)platnosti předmětné výpovědi z nájmu bytu projejí rozpor s dobrými mravy přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalobkyně, tak na straně dovolatelky, přičemž vycházel z konkrétních zjištění učiněných vdané věci. Jeho úvahy současně (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) nejsou zjevně nepřiměřené, přitom právě jen v případě jejich zjevné nepřiměřenosti by je bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněného podč. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; judikatura přijatá k výkladu rozporu sdobrými mravy podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení , o. z. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. ).

10. Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, s jehož skutkovými právními závěry seztotožnil) zohlednil, že žalobkyně před vznikem dluhu, pro který jí byla dána předmětná výpověď z nájmu bytu, dlouhodobě řádně plnila své povinnosti nájemce, že k prodlení avzniku dluhu na nájemném za 4 po sobě jdoucí měsíce došlo v mimořádně zatěžující osobní situaci při péči o vážně nemocného bratra, o něhož pečovala, po jeho propuštění z hospitalizace dne 21. 6. 2024 pak celodenně v domácí péči až do jeho smrti 17. 8. 2024, a v důsledku opominutí prodloužení zadaného trvalého příkazu bance k úhradě nájemného, jež hodnotil jako její „administrativní selhání“ a ojedinělý exces. Přihlédl též k tomu, žežalobkyně nebyla dlouhodobým neplatičem, že předmětná výpověď byla prvním upozorněním na dluh a že by pro žalobkyni jako starobní důchodkyni a vzhledem k jejímu věku měla mimořádně tvrdé důsledky. Současně přihlédl i k zájmům žalované jakoinsolvenční správkyně, uvážil, že není jako pronajímatel žalobkyní „reálně ohrožena“, avýslovně uznal, že ji nestíhala zákonná povinnost žalobkyni předem vyzvat k zaplacení dluhu na nájemném.

11. Odvolací soud tedy svůj závěr o neplatnosti předmětné výpovědí z nájmu bytu prorozpor s dobrými mravy nepostavil jen na jediné okolnosti, nýbrž na komplexním posouzení poměrů obou stran. Hlediska, která při této úvaze použil, odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Jeho úvaha není vzhledem ke zjištěným okolnostem zjevně nepřiměřená.

12. Na dovolatelkou formulovaných otázkách napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nevycházel z názoru, že by nepříznivá sociální či osobní situace nájemce samao sobě vždy odůvodňovala rozpor výpovědi s dobrými mravy. Posuzoval souhrn konkrétních okolností, včetně dosavadního řádného plnění povinností žalobkyně, příčinyjejího jednorázového selhání, překvapivosti výpovědi a jejích důsledků, jakož i poměrů na straně žalované. Jeho závěr proto není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. , podle něhož nepříznivá sociální situace nájemce nemůže sama o sobě vést k závěru o rozporu výpovědi s dobrými mravy.

13. Rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na závěru, že absence předchozí výzvy k zaplacení činí výpověď podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. bez dalšího neplatnou. Odvolacísoud naopak vyšel z toho, že zákon takovou výzvu nevyžaduje; její absenci hodnotil pouze jako jednu z okolností významných pro posouzení překvapivosti výpovědi vkonkrétních poměrech věci. Takový postup odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. , podle něhož lze k překvapivosti výpovědi bezpředchozí výzvy přihlédnout při úvaze, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy, popřípadě zda nejde o zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.).

14. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka významu úhrady dluhu po doručení výpovědi z nájmu bytu. Odvolací soud totiž výslovně vyšel z judikatorního závěru (jehož se dovolává žalovaná), že při posuzování neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti objektivně dané v době jejího doručení aokolnosti nastalé později nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. , a bod 14. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Okamžitou úhradu dluhu žalobkyní po doručení jí předmětné výpovědi z nájmu bytu zmínil jen podpůrně, jako doklad přístupu žalobkyně k plnění povinností; jeho nosná úvaha však spočívala v hodnocení komplexu zjištěných okolností (uvedených výše) existujících již v době doručení výpovědi.

15. Konečně odvolací soud nezpochybnil, že neplacením nájemného po dobu čtyř měsíců byl naplněn zákonný výpovědní důvod. Označení jednání žalobkyně za „bagatelní z hlediska mravního hodnocení“ neznamená popření zákonné intenzity porušení povinnosti nájemce podle § 2291 odst. 2 o. z.; vyjadřuje následné posouzení konkrétních okolností podle § 580 a§ 588 o. z. Ani na řešení této dovolatelkou formulované otázky proto napadené rozhodnutí nespočívá.

16. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení uvedených otázek předestřených dovolatelkou, nemůže být jejich prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání podle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , protiněmuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. ).

17. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání ( )] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [ ].

18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 9. 2026

JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu