Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2489/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně E. spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. V. N., zastoupenému advokátkou, a 2) J. N., o zaplacení 81.926,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. ledna 2007, č.j. -171, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. ledna 2007, č.j. -171, se zrušuje ve výroku I. a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou (poté, co byly připuštěny změny žaloby usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 11. 2004, č.j. -60, které nabylo právní moci dne 12. 11. 2004, a usnesením téhož soudu ze dne 28. 7. 2005, č.j. -99, které nabylo právní moci dne 16. 8. 2005) domáhala, aby jí žalovaní zaplatili částku 81.926,- Kč jako rozdíl mezi tím, co na nájemném z bytu (z „bytu č. 17, I. kategorie, o velikosti 1+1, v 6. podlaží domu č.p. 825 v ulici L. M. v P.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) zaplatili za dobu od 1. 4. 2003 do 31. 5. 2005 a co by za tuto dobu zaplatili při obvyklém měsíčním nájemném.

Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č.j. -112, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně

a nerozdílně částku 11.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí zaplatili společně

a nerozdílně částku 70.926,- Kč (výrok II.), určil odměnu ustanovené zástupkyni žalovaného 1) (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III., V. a VI.).

Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) platí žalobkyni (pronajímatelce bytu) nájemné v částce 729,- Kč měsíčně bez záloh na služby a že toto nájemné neodpovídá ani výši nákladů souvisejících s předmětným bytem. Poté především dovodil, že při absenci konkrétní právní úpravy je povinností soudu zasáhnout do nájemního vztahu

a nájemné z bytu zvýšit. S přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu (a to včetně osobních a majetkových poměrů žalovaných) pak nájemné z bytu zvýšil za dobu od

1. 4. 2003 do 31. 3. 2004 o 300,- Kč měsíčně, za období od 1. 4. 2004 do 31. 3. 2005

o 500,- Kč měsíčně a za období od 1. 4. 2005 do 31. 5. 2005 o 700,- Kč měsíčně. Ve zbývající části pak žalobu zamítl.

V odvolacím řízení žalobce žalobu opět změnil, a to tak, že se po žalovaných domáhal placení nájemného z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně od 1. 4. 2003, vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce předem.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) usnesením ze dne 27. 11. 2006, č.j. -155, změnu žaloby připustil

a rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č.j. -171, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby v době od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007 byli žalovaní povinni platit žalobkyni nájemné z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně (výrok I.); přerušil řízení ohledně požadavku žalobkyně na placení nájemného z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně od 23. 1. 2007 nadále, a to do rozhodnutí Ústavního soudu České republiky o návrhu na zrušení části první , ve znění pozdějších předpisů (výrok II.), který současně podal.

Odvolací soud podrobně zrekapituloval dosavadní judikaturu Ústavního soudu ve věcech týkajících se stanovení (zvýšení) nájemného z bytu soudem a – s odkazem na tuto judikaturu – dovodil, že z důvodů absence konkrétní právní úpravy musí obecné soudy rozhodovat o zvyšování nájemného z bytu. Následně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. , v němž Ústavní soud akceptoval názory vyjádřené zejména ve věci sp. zn. a v němž dále dovodil, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Jde-li o rozhodnutí tohoto typu, nelze se podle názoru odvolacího soudu domáhat rozdílu mezi obvyklým a tzv. regulovaným nájemným za dobu minulou. Navíc má-li soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo, nelze podle odvolacího soudu „odhlédnout ani od toho, že by takovým postupem měla být nahrazována zákonodárná činnost státu a mělo by tak dojít k dotvoření chybějící pozitivní právní úpravy“.

S odkazem na tento názor pak odvolací soud dovodil, že „vydáním konstitutivního rozhodnutí se zpětnými účinky by byla založena pravá zpětná účinnost (retroaktivita)“, která v našem právním řádu nepřipadá v úvahu.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala a jako dovolací důvod uplatnila, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „“]. Uvedla v něm, že v době od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006 (kdy nabyl účinnosti ) neexistovala žádná pozitivní právní úprava ohledně regulace nájemného z bytu; pak ovšem lze podle jejího názoru „jen stěží hovořit o tom, že by případné konstitutivní rozhodnutí soudu dotvářející chybějící právo v materiálním slova smyslu mohlo zakládat nějakou pravou zpětnou účinnost nějakého právního předpisu. Jestliže v označeném období žádný takovýto právní předpis v právním řádu České republiky neexistoval, těžko lze hovořit o zakládání nějaké pravé zpětné účinnosti tohoto předpisu“. Podle názoru dovolatelky soudu nic nebránilo v tom, aby „dotvořil chybějící právo alespoň za dobu od podání žaloby, tedy od 7.8.2003 do 31.3.2006, kdy vstoupila v účinnost výše označená novela .“, a žalovanou částku jí přiznal z titulu bezdůvodného obohacení „Namísto toho odvolací soud poučil žalobkyni o nutnosti změnit žalobu, a poté, co ji žalobkyně na základě takového poučení změnila, ji zamítl.“  Dovolatelka rovněž poukázala na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. . Navrhla, aby dovolací soud (v napadeném rozsahu) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil (v tomto rozsahu) k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, uvedl, že konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) mohou být založena práva a povinnosti účastníků řízení jen od právní moci rozhodnutí, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (

a 4 ) a že je přípustné podle , neboť směřuje proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a (existence těchto vad tvrzena nebyla a takové vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], i když nebyly v dovolání uplatněny. Byť dovolatelka netvrdila ani existenci vad podle , dospěl dovolací soud k závěru, že řízení před odvolacím soudem je takovou vadou postiženo.

Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. , odmítl návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dál opět jen „soud odvolací“) na zrušení části první , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů. V citovaném usnesení mimo jiné konstatoval, že připuštění změny žaloby ve stádiu odvolacího řízení bylo v posuzovaném případě procesní vadou, k níž se přihlíží i z úřední povinnosti, a to z toho důvodu, že připuštěním změny žaloby v odvolacím řízení „odvolací soud rozhodl (jen na základě jeho poučení žalobce změnu žaloby navrhl) vést řízení o něčem jiném, než o čem probíhalo na základě žaloby původní před soudem prvního stupně. … To je však nepřípustné, a to už proto, že vlastní občanskoprávní spor tak odvolací soud posunul až do druhé, přezkumné  instance“.

Z ustanovení (s přihlédnutím k ustanovení ) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením ) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Jestliže by odvolací soud

i v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by takto nepostupoval a o takovém (novém) nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval (o novém nároku) jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění

v odvolacím řízení.

V projednávané věci žalobkyně po poučení ze strany odvolacího soudu v podání ze dne 22. 11. 2006 v odvolacím řízení změnila žalobu a odvolací soud usnesením ze dne 27. 11. 2006, č.j. -155, připustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně nadále domáhala určení, že žalovaní jsou povinni platit žalobci společně a nerozdílně z titulu nájemného z předmětného bytu částku 3.833,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 4. 2003, vždy do patnáctého dne příslušného kalendářního měsíce předem. O takto změněné žalobě pak odvolací soud jednal a napadeným výrokem I. svého rozsudku ze dne 23. 1. 2007, č.j. -171, zamítl žalobu na určení nájemného z bytu v částce 3.833,- Kč měsíčně za dobu od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007. S přihlédnutím ke shora řečenému lze uzavřít, že připuštěním změny žaloby v odvolacím řízení a následným jednáním o této změněné žalobě nastolil odvolací soud situaci, kdy až v odvolacím řízení jednal o novém nároku (jinak skutkově a zejména časově vymezeném) „prvostupňově“ a účastníkům tzv. odňal instanci. Tím zatížil řízení vadou podle

Je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [vadou podle ], je – logicky vzato – bezpředmětné zabývat se otázkou správnosti právních závěrů, které odvolací soud učinil ve vztahu k požadavku na stanovení (zvýšení) nájemného z předmětného bytu za dobu od 1. 4. 2003 do 22. 1. 2007 a jejichž správnost byla prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle (viz obsah dovolání – ) dovoláním zpochybněna.

Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle věty za středníkem zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. a současně mu věc podle věty první vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne

v novém rozhodnutí o věci ( ).

V dalším řízení odvolací soud (popřípadě též soud prvního stupně) nepřehlédne, že Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , dovodil, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. 3. 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit). Na podporu tohoto názoru lze připomenout, že Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. , dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Nelze však opomenout, že k „dotváření objektivního práva“ rozhodováním obecného soudu o výši nájemného dochází konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. , a ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. , a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. . Odvolací soud (popřípadě též soud prvního stupně) rovněž neopomene stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. PL.ÚS-st 27/09, kterým byl sjednocen výklad Ústavního soudu ve věcech rozhodování o výši nájemného obecnými soudy tak, že „Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , , ve znění pozdějších předpisů.“

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu