Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1631/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Č. a.s., proti žalované S., městská akciová společnost O., zastoupené JUDr. P. K., advokátem o zaplacení úroků z prodlení z částky 229.511,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2007, č.j. -120, takto:

Rozsudek Krajského soud v Ostravě ze dne 22. listopadu 2007,                                         č.j. -120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 30.5.2005, č.j. -60, zamítl Okresní soud v Karviné žalobu, jíž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení 229.511,70 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.1.1999 do 22.1.1999 a od 31.5.2005 do zaplacení (výrok I.); tento výrok nabyl samostatně právní moci dne 21.6.2005. Okresní soud dále uložil žalované zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení z částky 229.511,70 Kč od 23.1.1999 do 30.5.2005 (výrok II.) a uložil žalobci zaplatit žalované náklady řízení (výrok III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.4.2006, č.j. -70, rozsudek okresního soudu v napadeném vyhovujícím výroku týkajícím se příslušenství a výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud po doplnění dokazování rozhodl rozsudkem ze dne 25.6.2007, č.j. -95 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 6. 2007, č.j. -98, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná uhradila žalobci 15% úrok z prodlení z částky   229.511,70 Kč od 23.1.1999 do 30.5.2005 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení )výrok III.). Soud dospěl s odkazem na ustanovení §§ 358 až 364 obch. zák. k závěru, že dne 22.1.1999 došlo k setkání pohledávek žalobce a žalované a k jejich zániku započtením provedeným žalovaným.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě, poté co zopakoval a doplnil dokazování, rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 15% úrok z prodlení z částky 229.511,70 Kč za dobu od 23.1.1999 do 30.5.2005, a žalované nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Měnící výrok rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že účastníci jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti (§ 261 obchodního zákoníku – dále též „obch. zák.“) uzavřeli platně v souladu s ustanovením § 269 odst. 2 obch. zák. dne 29.3.1996 nepojmenovanou smlouvu, do níž byla dále zahrnuta smlouva mandátní uzavřená dle § 566 obch. zák. (§ 275 odst. 1 obch. zák.). Na základě uvedených smluv vznikla žalované povinnost vykonávat pro žalobce správu bytů ve vlastnictví žalobce včetně výběru nájemného, záloh na ceny služeb s poskytováním nájmu spojených a jejich vyúčtování, opravy a údržby bytového fondu a dále zastupovat žalobce v soudních řízeních na základě udělené plné moci. Žalobci vznikla povinnost zaplatit žalované sjednanou měsíční úhradu a hradit jí náklady vynaložené při výkonu správy na opravy a údržbu v dohodnuté výši. Dále bylo sjednáno, že vyúčtování skutečně vybraného nájemného oproti vynaloženým nákladům bude provedeno jednou ročně vždy k 31.1. následujícího roku, jak vyplývá i z faktur č. 401/12/94 a 12817. Z obsahu výše uvedené smlouvy nevyplývá právo žalované vymáhat po jejím skončení proti žalobci jako svou pohledávku evidované dluhy nájemníků vzniklé nezaplacením nájemného, cen za poskytované služby a penále.

Odvolací soud dále uvedl, že pokud okresní soud „zřejmě dovodil“, že pohledávka žalované vznikla zavedením dluhů nájemníků do účetní evidence žalované a následným předáním této evidence žalobci, je uvedený závěr v rozporu s ust. (dále též „obč. zák.“). Platné právní předpisy nespojují vznik peněžité pohledávky s pouhým předáním účetní evidence pohledávek a spisů k jejich vymáhání proti třetím osobám po skončení smlouvy účastníky uzavřené. Platby nájemníků po zániku závazkového vztahu stran příslušely žalobci bez ohledu na to, kdo dluhy účetně evidoval. Krajský soud s odkazem na a 213 odst. 5 (dále též „ “) nepřihlédl k tvrzení žalované v odvolacím řízení, že započítávaná pohledávka vznikla zaplacením cen za dodané služby jejich dodavatelům žalovanou namísto žalobce a provedením oprav a údržby (zřejmě) nekryté vybraným nájemným. Žalovaná proto neměla proti žalobci peněžitou pohledávku ve výši 461.853,- Kč, v důsledku čehož úkon započtení neměl právní účinky dle ust. obč. zák. a k zániku pohledávky žalobce v důsledku toho nemohlo dojít.

Odvolací soud uvedl, že pro posouzení předběžné otázky, zda žalované proti žalobci vznikla pohledávka k započtení použitá, jež je rozhodující pro rozhodnutí o nároku žalobce na zaplacení úrokového příslušenství, je „přitom bez významu, že žalobce se svým nárokem co do jistiny s ohledem na již pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně v řízení úspěšný nebyl“.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení , a jež odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že přes již pravomocné zamítnutí žaloby ohledně jistiny dospěl k závěru, že žalovanou započtená pohledávka žalobce „údajně neexistuje“, v důsledku čehož v „jedné a téže věci“ bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná pohledávka byla uhrazena zápočtem a zároveň byly žalobci přiznány úroky z prodlení s odůvodněním, že žalovaná pohledávka nebyla žalovanou uhrazena, v důsledku čehož  „rozsudek ve věci je tak zcela nekonzistentní“. Dovolatelka trvá na tom, že měla vůči žalobci pohledávku ve výši 461.853,- Kč, jež byla řádně započtena oproti pohledávce žalobce.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné podle , a dospěl k závěru, že je také důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ,       a b) a , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ). Takové vady však dovolatelka netvrdila a ani ze spisu se nepodávají.

Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že nárok za zaplacení úrokového příslušenství je odůvodněn tím, že nedošlo k zániku pohledávek žalobce a žalované započtením, v důsledku čehož se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou svého dluhu.

S tímto posouzením se dovolací soud neztotožňuje.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil,  případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Závěr, zda úrok z prodlení je uplatněn po právu (zda může být nároku na jeho zaplacení vyhověno), je závislý na rozhodnutí soudu, zda a z jakého důvodu vznikl nárok na žalovanou jistinu, tj. zda je po právu žaloba na zaplacení pohledávky.

Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.

Jelikož v předmětné věci již byl pravomocně rozhodnuto o nároku žalobkyně na úhradu částky 229.511,70 Kč, z níž je uplatňováno právo na zaplacení příslušenství, tak, že žaloba byla zamítnuta a tímto výrokem je ten, kdo byl účastníkem řízení, vázán ( ), ani soud při posouzení právního vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (i soud je ve smyslu výše uvedeného ustanovení vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění). Nemůže proto existenci téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky znovu posuzovat v jiném  řízení (popř. v další fázi téhož řízení), a to ani jako otázku předběžnou.

V daném případě bylo rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30.5.2005, č.j. -60, pravomocně rozhodnuto o nároku žalobce vůči žalované na peněžité plnění ve výši. 229.511,70 Kč tak, že žaloba byla zamítnuta. Proto v této další fázi téhož řízení, v němž se žalobce domáhá zaplacení příslušenství z jistiny, jejíž přiznání mu bylo zamítnuto, nelze ani jako předběžnou otázku řešit existenci pohledávek žalobce a žalované, resp. to, zda došlo k zápočtu vzájemných pohledávek žalobce a žalované.

Poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu není správné, dovolací soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle část věty za středníkem rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

O náhradě nákladu řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2009

JUDr. František  F a l d y n a,  CSc.

předseda senátu