Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1481/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 25. října 2006, č. j. -110, takto:

I.  Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

26. listopadu 2003, č. j. -46, ve znění opravného usnesení ze dne

1. března 2006, č. j. -82, uložil žalovanému povinnost „vyklidit nemovitosti zapsané Katastrálním úřadem v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., a to objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274, pozemek p. č. 274 a pozemek p. č. 275, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že podílovými spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, které představují rodinný dům se zastavěnou plochou s nádvořím

a zahradou, jsou žalobce s podílem 6/8, žalovaný s podílem 1/8 a jejich bratr J. Š. s  podílem 1/8 k celku. V domě sestávajícím z jedné bytové jednotky o velkosti 4+1 s příslušenstvím bydlí téměř celý život žalovaný, který nemá jinou možnost bydlení; za užívání domu spoluvlastníkům nic neplatí. Z rozhodnutí většinových spoluvlastníků pozbyl žalovaný právo předmětné nemovitosti užívat. Podle a , věta první (dále „ “) soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost nemovitosti vyklidit; pro přiznání práva na bytovou náhradu neshledal podmínky.

Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. -61, ve znění opravného usnesení ze dne 27. března 2006, č. j. -85, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen vyklidit nemovitosti, zapsané

u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., a to pozemky p. č. 274, p. č. 275 a objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274 a vyklizené předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu“. Vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr ohledně povinnosti žalovaného nemovitosti vyklidit. Za podstatu sporu považoval otázku, zda povinnost spoluvlastníka, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu , vyklidit byt lze vázat na zajištění bytové náhrady. Konstatoval, že žalovaný původně v domě bydlel na základě rodinněprávního vztahu, poté na základě existence spoluvlastnického podílu, tedy na základě relevantního právního důvodu. Žalovaný má právo na zajištění bytové náhrady podle analogického užití ; žalobě by bylo možno vyhovět bez toho, že by vyklizení bylo vázáno na zajištění bytové náhrady žalovanému pouze pokud by žalobce prokázal, že poskytnutí této náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy ( ). To však  prokázáno nebylo.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 16. května 2006, č. j. -92, zrušil zmíněný rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu, je třeba v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady za analogického použití ; spoluvlastník, jehož  právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím spoluvlastníků ve smyslu ustanovení , má právo na zajištění bytové náhrady (R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na zajištění bytové náhrady však nelze vázat vyklizení pozemků přiléhajících k domu nebo jiných prostor v domě, které neslouží k bydlení (garáž apod.). V dané věci vázal odvolací soud na přidělení bytové náhrady vyklizení celého objektu ve spoluvlastnictví účastníků, včetně pozemků, aniž vyčlenil prostory, které netvoří byt užívaný žalovaným a jejichž vyklizení tedy nelze vázat na přidělení bytové náhrady. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. -110, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se ve výroku odstavce I. v části, týkající se povinnosti žalovaného vyklidit nemovitosti, a to pozemky p. č. 274 a p. č. 275, zapsané Katastrálním úřadem pro O. k., Katastrálním pracovištěm v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., potvrzuje“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „v další napadené části výroku odstavce I., pokud se týká povinnosti žalovaného vyklidit nemovitost, a to objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274, zapsaný Katastrálním úřadem pro O. k., Katastrálním pracovištěm v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., mění takto: »Žalovaný je povinen vyklidit nemovitost, zapsanou u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., a to objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274 a vyklizenou předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu«“. Výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud zjistil, že k 23. 6. 2006 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a bylo vypořádáno tak, že nemovitosti přešly do vlastnictví žalobce za náhradu 118 750,- Kč pro spoluvlastníky. V objektu bydlení je jeden byt o velikosti 4+1, kde žalovaný zprvu bydlel se svými rodiči a posléze jen se svou matkou, která zemřela 6. 6. 2002; byt užíval nad rozsah svého spoluvlastnického podílu a tak jej užívá i nadále. Žalobce za dané situace má jako výlučný vlastník nemovitostí právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnictví zasahuje. Žalovaný v domě původně bydlel na základě rodinněprávního vztahu, poté na základě spoluvlastnického práva, tedy na základě relevantních právních důvodů. však neřeší otázku, zda původně menšinovému spoluvlastníku, který právem užíval byt za shora zmíněných okolností, které zanikly, mu poté, kdy mu vznikne povinnost byt vyklidit, přísluší bytová náhrada. Zatímco soud prvního stupně zajištění bytové náhrady odepřel s tím, že podle nelze konstituovat právo na bytovou náhradu a zdůraznil ústavní ochranu vlastnictví, odvolací soud odkázal na kasační rozsudek dovolacího soudu, kterým byl vysloven názor, že je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu, je třeba v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady za analogického použití ; spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím spoluvlastníků podle má právo na zajištění bytové náhrady (R 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Analogické použití je na místě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozováno z rodinněprávního vztahu. Soud je povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků; žalobce by mohl v daném případě uspět bez zajištění bytové náhrady jen tehdy, pokud by prokázal nebo by v řízení vyšlo najevo, že její poskytnutí by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Uzavřel, že žalovaný má právo na zajištění bytové náhrady ve smyslu ; zabýval se též otázkou, zda z obsahu spisu neplyne, že by  zajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , a s odkazem na konkrétní skutečnosti dospěl k závěru, že rozpor s dobrými mravy tu není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o („OSŘ“). S rozhodnutím odvolacího soudu, který lhůtu k vyklizení bytu váže na zajištění náhradního bytu s připomenutím skutečnosti, že vypořádací podíl, který byl žalovanému vyplacen, je ve výši nepředstavující hodnotu k zajištění náhradního bytu, nesouhlasí. Pokládá za problematické dávat do souvislosti založení práva na zajištění náhradního bytu s výší peněžního plnění ze zrušeného podílového spoluvlastnictví. Odvolací soud svým rozhodnutím žalovanému založil právní vztah na úrovni nájemního vztahu. Žalovaný s původním podílem 1/6 dům užíval nad rozsah tohoto podílu a neplatil žádné nájemné. Jeho jednání je v rozporu s dobrými mravy, neboť se mu dostává kvalitnější ochrany než občanovi, který má uzavřenou nájemní smlouvu. Žalovaný nájemní smlouvu nemá, není vlastníkem nemovitosti a neplatí za užívání bytu – přesto je mu poskytnuta výhoda vyklizení oproti náhradnímu bytu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný polemizuje s tvrzeními žalobce uvedenými v dovolání. Uvádí, že žalobci již uhradil jednorázově 20 000,- Kč a měsíčně mu běžně platí 1 800,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je, pokud jde o uplatněný dovolací důvod, v souladu předchozím zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu, uvedeným výše,

i s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Tak v rozsudku ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1842, se uvádí: „Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992, sp. zn. , uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil právní závěr, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší ( ) ta ustanovení , jež upravují náhrady za vyklizený byt ( ) při zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe, která doposud od něj odklon nezaznamenala“. V rozsudku ze dne 2. září 2002, sp. zn. , publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1401, dovolací soud uvedl: „Je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu (včetně bytu v rodinném domě) v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití . Analogické použití je namístě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozováno z rodinně právního vztahu. Při analogickém použití je třeba na všechny obdobné případy aplikovat přiměřeně ustanovení o bytových náhradách. Žalovaný nemusí tvrdit a namítat, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet, a že by tento důsledek se jevil v dané věci jako nepřiměřeně tvrdý a nespravedlivý. Soud je povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků. Žalobce by mohl v takovém případě uspět s požadavkem na vyklizení bez zajištění bytové náhrady žalovanému jen tehdy, pokud by prokázal (anebo by v řízení vyšlo najevo), že její poskytnutí by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy“. Podle konstantní judikatury dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 5309).

Dovolatelem tvrzený rozpor s dobrými mravy ve skutečnosti popírá právní závěry vyslovené v citované judikatuře ohledně bytové náhrady poskytované ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníkovi, resp. ohledně vyklizení osoby, která v domě bydlela na základě rodinně právního důvodu; dovolací soud však nepovažuje za opodstatněné se od této konstantní judikatury odchýlit. Odvolací soud se pak zabýval

i otázkou, zda v dané věci nejsou výjimečné důvody pro odepření bytové náhrady pro rozpor s dobrými mravy a dospěl k negativnímu závěru (viz str. 8 jeho rozsudku). Úvahy odvolacího soudu o této otázce nejsou zjevně nepřiměřené (a ostatně odvolatel to ani výslovně netvrdí).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán.  Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož

i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny.  Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,

a , s tím, že žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný

a žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady vyčíslené podle , , a , ve znění čl. I, bodu 7. , činí 3 000,- Kč a dále 300,- Kč – paušální náhrada hotových výdajů podle , ve znění čl. I, bodu 17. , celkem 3 300,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto rozhodnutí  není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. května 2009

JUDr. Jiří  Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu