Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2742/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č. j. -75, potvrdil  rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006, č. j. -49, ve výroku o věci samé, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení 17.280.000,- Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobu, jíž se žalobce jako vlastník 6 nájemních domů domáhal proti státu náhrady škody (ušlého zisku), představující rozdíl mezi smluvním nájemným  ve  výši,  jaké  dosahoval  v období od 1. 5. 2002 až 30. 4. 2005 u 79 bytů ve svých domech, a nájemným regulovaným podle vyhlášky Ministerstva financí č. , zrušené nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb., a následně podle výměrů Ministerstva financí č. 1/2002 a č. 6/2002 (zrušeny nálezem Ústavního soudu ČR č. 528/2002 Sb.), odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodnou. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. a konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy regulace, resp. deregulace nájemného, je protiústavní, avšak zpochybnil, že by dlouhodobé nepřijetí zákonné úpravy pro oblast nájemného zákonodárným sborem bylo s to naplnit znaky skutkové podstaty nesprávného úředního postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za situace, kdy zákonodárnému sboru není k přijetí zákona stanovena žádná lhůta a přijetí zákona, jenž by neodpovídal politickému konsenzu, mu ani nelze uložit. Na základě závěrů vyslovených Ústavním soudem ČR zvažoval případnou odpovědnost státu za škodu vzniklou v důsledku protiústavní nečinnosti svého zákonodárného orgánu podle obč. zák., avšak pouze za předpokladu, že by bylo postaveno najisto, že nějaká škoda, jež by byla v příčinné souvislosti s protiústavním postupem státu, vůbec vznikla. Dále uvedl, že žalobou uplatňovaný nárok se může vázat výlučně k období po 20. 3. 2003 (kdy bylo nálezem Ústavního soudu ČR č. 84/2003 Sb. zrušeno poslední o regulaci výše nájemného z bytů); do tohoto dne byl stát činný a vydával regulační normy, byť následně zrušené a označené Ústavním soudem ČR za neústavní, a nálezy Ústavního soudu ČR zpětnou účinnost nemají a nemohou mít. Nárok na náhradu škody vůči státu však může přicházet v úvahu jen tam, kde se oprávněný nedomůže svého práva přímo proti druhému účastníku závazkového vztahu. Jelikož se žalobce žádným způsobem nepokusil domoci se svého nároku na nájemcích, není tak schopen tvrdit ani prokázat vznik škody, natož její výši. Z tohoto hlediska shledal odvolací soud podanou žalobu předčasnou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z Namítá, že obecné soudy nesprávným způsobem vykládaly ustanovení d (dále též jen „Listina“) a y ČR, když je ve svých odůvodněních nepropojily s legislativním postupem Vlády ČR a ústředních orgánů státní správy zmocněných k vydávání podzákonných právních norem, dále též nepřihlédly k politickým aspektům, které se na vzniku protiústavního stavu výrazně podílely. S odkazem na řadu příkladů brojí proti zproštění odpovědnosti státu pouhým odkazem na nedostatek politické vůle. Je přesvědčen, že první věta je sběrným košem, který má postihnout i případy škod vyvolaných jinou než rozhodovací činností státních orgánů; dovozuje z výkladu y s poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. , že nesprávným úředním postupem je jakákoliv objektivními důvody neospravedlnitelná nečinnost státního orgánu. Přiklání se k závěru odvolacího soudu, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR je protiústavní (v této souvislosti upozorňuje na odlišnost v rozhodnutí soudů obou stupňů). Domnívá se, že samotná existence protiústavního stavu zakládá skutkovou podstatu odpovědnosti státu podle , neboť nelze absencí tzv. politické vůle dovozovat důvody zbavení odpovědnosti ústředních orgánů státní správy, u nichž je jejich politická vůle irelevantní, a odpovědnost za dodržování ústavnosti, ústavního pořádku ČR a vydávání podzákonných norem, jež jsou v souladu s ústavním pořádkem ČR, je podle žalobce absolutní, nelze se jí zprostit pouze s odkazem, že podzákonná právní norma byla vydána jako právní zmetek, který Ústavní soud zrušil (argumentace soudu, že ústřední orgány státní správy byly v rozhodné době činné, tak zde nemůže obstát); Vláda ČR v dané věci nepoužila nástroj daný y, když podcenila stav přirovnatelný ke stavu legislativní nouze. Z citace odst 2 a 3, , , 3 a y dovozuje právo na odpor, realizované podanou žalobou. Odmítá možnost, že by obecná úprava odpovědnosti za škodu podle obč. zák. mohla předcházet speciální právní úpravě podle a nesouhlasí s tím, že by vznik škody a její výše nebyla postavena najisto, když uvedené žalobce definoval přesně jak stanovuje , ještě před jeho vydáním. Namítá, že obecné soudy neposkytly v minulosti pronajímatelům ochranu jejich práv, když minimálně po dobu 5 let nároky pronajímatelů uplatněné vůči nájemcům s odkazem na existenci tzv. regulovaného nájemného odmítaly. Navíc se domnívá, že samotní uživatelé bytů s tzv. regulovaným nájemným nezapříčinili vznik protiústavního stavu a že je tedy neetické po nich vymáhat náhradu škody, když své bytové jednotky pouze užívali za regulované nájemné s plnou podporou státu. Závěr o předčasnosti žaloby odmítá dovolatel s tím, že odvolací soud nebere v úvahu běh promlčecích lhůt. Dále obsáhle komentuje některá ustanovení , přičemž především zdůrazňuje fakt mnohotvárnosti výkladu nesprávného úředního postupu. Konečně namítá, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly precedentním sporem ve věci H. – C. versus P. r., ačkoliv mu věnoval žalobce v žalobě značnou pozornost. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a dostatečně odůvodněný. V projednávané věci nelze nesprávný úřední postup dovodit, neboť  se jím rozumí porušení postupu stanoveného právními normami, popř. postupu vyplývajícího z povahy a funkce plněného úkolu. Podotýká, že vztah mezi žalobcem a státem je vztahem sekundárním, proto nesnažil-li se žalobce nejprve uspokojit svůj nárok proti jednotlivým nájemcům, nemůže být odpovědnost přenášena na stát. Navrhla proto, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení , ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), obsahuje odůvodnění pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně upravuje ustanovení a c) O případ uvedený v pod písmenem b) v daném případě nejde a pro založení přípustnosti dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud důvod neshledal.

K námitkám dovolatele, kterými zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že samotné přijímání zákonů zákonodárným sborem nelze považovat za úřední postup, Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež formuloval v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, kdy s poukazem na , a y byl učiněn závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům.

Aplikace § 420 a násl. obč. zák., uvažovaná odvolacím soudem a nastíněná rovněž dovolatelem, na daný skutkový stav nepřichází v úvahu a je zcela vyloučena, neboť nároky na náhradu škody vyplývající z jednání orgánů státu při výkonu státní moci je třeba posuzovat podle právního předpisu upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. upravuje (mimo jiné) majetkové vztahy fyzických a právnických osob a majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem ( obč. zák.); pokud je účastníkem těchto občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou a má zásadně rovné postavení s ostatními účastníky občanskoprávních vztahů. Fakt, že stát je současně mocenskou organizací, nadanou významnými kompetencemi, při jejichž výkonu může zasáhnout i velmi výrazně do osobní sféry různých subjektů, má význam pro rovinu práva veřejného a do soukromoprávní sféry se nepromítá. Nejdůležitějším znakem státních orgánů, pokud nevystupují jako účastníci občanskoprávních vztahů s právy a povinnostmi, je jejich pravomoc. Jedná se o „vlastní mocenskou“ náplň činnosti, charakterizovanou okruhem prostředků svěřených do působnosti příslušného státního orgánu, typicky právě vydávání právních aktů normativní a individuální povahy. Z uvedeného je zřejmé, že stát má při legislativním procesu postavení vrchnostenské a jeho případná odpovědnost za jednání zákonodárného orgánu při navrhování a schvalování právních předpisů je povahy veřejnoprávní.

K projednání nároku na náhradu škody z hlediska y lze poukázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. , na usnesení ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. , nebo na usnesení ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. .

Ostatní námitky dovolatele, že se soudy obou stupňů v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly s politickými aspekty, které se na vzniku protiústavního stavu výrazně podílely, a že se ani nezabývaly precedentním sporem ve věci H. – C. versus P. r., ačkoliv mu věnoval žalobce v žalobě značnou pozornost, naplňují z obsahového hlediska dovolací důvod podle , jímž přípustnost dovolaní podle založit nelze, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné ( ), což není tento případ.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 10.300,- Kč [odměna z částky určené podle , . ve znění účinném do , (dovolací řízení bylo zahájeno dne 7. 3. 2007), krácená dvakrát o polovinu podle , a téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle ve znění v částce 300,- Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 20. 3. 2007), vše navýšeno o 19% DPH  podle , tj. celkem 12.257,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. dubna 2009

JUDr. Petr  Vojtek , v. r.

předseda senátu