Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 548/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. V poměru mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne

2. listopadu 2006, č. j. -33, zamítl žalobu, aby soud přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu č. 31, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 5. podlaží domu č. p. 967 v P. 4, H. 13, k. ú. M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalovaná vedla s žalobkyní (pronajímatelkou) spor o vyklizení předmětného bytu (bytu o rozloze asi 32 m2 sestávajícího z jedné místnosti, toalety a koupelny jen se studenou vodou), v němž bylo až v květnu 2005 postaveno na jisto, že na ni přešlo právo nájmu bytu po úmrtí její babičky dne 1. října 1993. Dále zjistil, že v roce 1998 žalovaná ukončila studia, že od roku 2000 pracovala v H. K., že v roce 2002 se nastěhovala k žalovanému do bytu v H. K., který je v jeho vlastnictví a který má rozlohu asi 55 m2 a sestává z pokoje s vybudovaným patrem na spaní, kuchyně a příslušenství (dále jen „byt v H. K.), že následně s ním uzavřela manželství, z něhož se v roce 2004 narodila dcera a 7. dubna 2006 po komplikovaném průběhu těhotenství syn, a že u ní až do podzimu 2006 přetrvaly zdravotní potíže. Vzal také za prokázáno, že žalovaná nejprve sama a později s manželem (žalovaným) dojížděla do P., neboť tam má babičku v pečovatelském domě i další příbuzenstvo, že v roce 2004 se zdržovala v předmětném bytě celý podzim při přípravě na atestaci a že v roce 2005 do bytu dojížděla asi dvakrát měsíčně, pokud jí to zdravotní stav a venkovní teploty umožňovaly, neboť sporný byt je nedostatečně vytápěn. Zjistil rovněž, že žalovaní mají v plánu se přestěhovat do P., že chtějí oba malé byty vyměnit za jeden větší v P., že o výměnu a renovaci předmětného bytu se doposud vzhledem k popsané situaci nepokusili a že se chtějí přestěhovat až poté, co jejich syn trochu odroste, neboť celá rodina je závislá na výdělku a pomoci žalovaného. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaná se stala nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu ( , , ve znění účinném k 1. říjnu 1993 a ve znění před novelou provedenou – dále jen „obč. zák.“) a že uzavřením manželství vzniklo žalovaným právo společného nájmu předmětného bytu ( obč. zák.). Následně posuzoval otázku naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů. Zde především dovodil, že žalovaní mají ve smyslu obč. zák. dva byty. Poté se zabýval otázkou, zda lze po nich spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden ze dvou bytů, které mají, a uzavřel, že předmětný byt je zcela nevyhovující a byt v H. K. sice v době doručení výpovědi vyhovoval potřebám tehdy tříčlenné rodiny žalovaných, avšak po narození syna jejich bytovou potřebu plně neuspokojuje. Současně dovodil, že žalobkyně se domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu

z citovaného výpovědního důvodu v rozporu s dobrými mravy (tj. v rozporu

s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že v daném případě jde pouze

o přechodný stav neužívání bytu, naznal, že není naplněn ani výpovědní důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Za této situace žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. -49, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Ohledně výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. především dovodil, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt tehdy, pokud žádný z jím užívaných bytů nepostačuje velikostí či kvalitou ani rámcově bytové potřebě jeho rodiny. V souzené věci – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – však podle jeho názoru byt v H. K. potřebě žalovaných a jejich dvou malých dětí zatím ještě dostačuje. Úvaha soudu prvního stupně o rozporu žaloby s dobrými mravy není podle něj správná zejména proto, že žalovaní ani nemají v úmyslu předmětný byt užívat. Za výše zjištěné situace je proto naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. a přitom nelze podle něj dovozovat, že z pohledu tohoto výpovědního důvodu odporuje výpověď dobrým mravům; v rozporu s dobrými mravy je naopak úmysl žalovaných podržet si předmětný byt za účelem jeho výměny v blíže neurčené době a za podmínek, které možná ani nenastanou. Jelikož žalovaná předmětný byt využívala k bydlení naposledy na podzim roku 2004 a jinak ho užívala jen při svých návštěvách P., aniž k tomuto občasnému užívaní měli žalovaní závažný důvod

(za závažný důvod neužívání /občasného užívání/ bytu nelze podle jeho názoru považovat nedostatek úmyslu byt užívat k bydlení), byl naplněn i výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Při rozhodování o podmínkách vyklizení podle

§ 712 odst. 5 věty první obč. zák. odvolací soud naznal, že žalovaní byt neužívají, nejsou na něho vázáni svým bydlením, takže by odporovalo obecné morálce (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odkládat jejich vyklizení z bytu zajištěním přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle a b/ Namítla, že soud prvního stupně je vyslýchal odděleně, čímž jim znemožnil klást si otázky, a že následně odvolací soud z těchto výpovědí vycházel. Zdůraznila, že nebyli odvolacím soudem poučeni o nutnosti doplnit dokazování, a proto se jí rozhodnutí odvolacího soudu jeví jako překvapivé, neboť na podkladě stejných skutkových zjištění dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru. Podle jejího názoru z dokazování vyplynulo, že jsou dány vážné důvody neužívání (občasného užívání) bytu spočívající zejména v jejím aktuálním zdravotním stavu, který jí nedovoluje přechodně předmětný byt užívat. Dále uvedla, že předmětný byt „není přechodně vhodný pro jejich bydlení a byt v H. K. je značně vzdálen od jejich příbuzných, které pravidelně navštěvuje a pečuje o ně. Byt v H. K. o velikosti 1+1 plně a standardně neuspokojuje bytové potřeby čtyřčlenné rodiny“. Z těchto důvodů nelze po nich spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „dostatečnost bytu, který …užívají v H. K., který je 1+1 a je umístěn ve

3. patře domu“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že k oddělenému výslechu žalovaných soud prvního stupně přistoupil kvůli zajištění větší věrohodnosti jejich výpovědí, a to na základě jejich výslovného souhlasu. Podotkla, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a pouze zopakoval důkaz přečtením kupní smlouvy ze dne 2. října 2001. Následně se ztotožnila se zjištěným skutkovým stavu a s přijatými právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (

a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Současně neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto – s přihlédnutím k ustanovení – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků, vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude proto v daném případě postupovat tak, jako by dovolání podali oba žalovaní.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

( ), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady dovolatelka namítla. Nejvyšší soud tedy napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení, které dovolatelka podřadila pod dovolací důvod podle

Z obsahu spisu (z protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 2. listopadu 2006) vyplývá, že žalovaní výslovně souhlasili s odděleným účastnickým výslechem

a že po celou dobu byl při jednání přítomen jejich zástupce (advokát JUDr. J. Z.) vybavený procesní plnou mocí ( věta druhá ), jemuž tudíž příslušelo vykonávat všechny procesní úkony, které mohli v řízení činit oba žalovaní

( ); měl proto také právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny ( ), čehož ovšem nevyužil.

Jde-li o dovolací námitku týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí, dovolací soud poukazuje především na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky, podle níž o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených  důkazů,   ale  také  od  právních  závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. , , a , uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).

V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišné právní závěry při posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. Jestliže se oba soudy zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením věci z hlediska uplatněných výpovědních důvodů podle citovaných ustanovení (popřípadě podle § 3 odst. 1 obč. zák.), nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že oba uplatněné výpovědní důvody jsou naplněny. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne

9. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Přitom nelze ani přehlédnout, že žalovaní mohli v rámci řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna svá procesní práva (což také ostatně činili). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Dovolatelka sice v dovolání odkázala rovněž na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , avšak ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( o.s..ř.) – lze její námitky podřadit toliko pod dovolací důvod podle V dovolání totiž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů podle a h/ obč. zák. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdila, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům při posouzení věci podle citovaných ustanovení.

Podle je-li dovolání přípustné podle

a b/ (v projednávané věci je dovolání přípustné podle ), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení

až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování

v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. , komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu

v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojila právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), a zda předmětný byt neužívají (užívají ho pouze občas) bez vážných (závažných) důvodů

(§ 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.). Jinak řečeno nesouhlasila se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabídla vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení věci podle citovaných ustanovení.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal

v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (z účastnických výpovědí žalovaných a z přečtených listinných důkazů) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení (ve spojení s ). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle nebyl užit opodstatněně.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání ( ) – jako nedůvodné zamítl ( věta před středníkem a odst. 6 ).

Dovolací soud je toho názoru, že byť – vzhledem k nerozlučnému společenství žalovaných – se při rozhodování o dovolání postupuje tak, jakoby dovolání podali oba, nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podala pouze žalovaná. S přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (dovolatelkou) podle věty první, , a a zavázal žalovanou, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč ( , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů). Protože v poměru mezi žalobkyní a žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 16. dubna 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v .r.

předseda senátu