Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 464/2009

U S N E S E N Í

I.  Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 7. 5. 2002, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 31. 10. 2007, čj. -165. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců ohledně vydání pozemku parc. č. 1379/1 – zahrady (o výměře 646 m2) a parc. č. 1379/2 – zastavěné plochy (o výměře 125 m2). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 30. 9. 2008, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 31. 10. 2007, čj. -165, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že se žalované ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že otec žalobců – J. R. st. uplatnil dne 20. 3. 1991 u státního podniku Obchodní zařízení P. písemnou výzvu k vydání domu čp. 601 (s dílnou) s pozemky parc. č. 899, parc. č. 1062/1 a parc. č. 1062/3 v katastrálním území Č., k jejichž odnětí došlo podle vládního a Úředního listu rozhodnutím finančního odboru bývalého Městského národního výboru v B. z 29. 3. 1961, čj. FIN 8961/59/8860-72 E, původním spoluvlastníkům J. a M. R. Po vydání , o zmírnění následků některých majetkových křivd, byla dne 20. 6. 1991 uzavřena J. R. st., jako oprávněnou osobou, dohoda se státním podnikem Obchodní zařízení P., jako s povinnou osobou, o vydání domu čp. 601 a pozemku parc. č. 1378 a parc. č. 1381 v katastrálním území Č.; v článku IV. dohody z 20. 6. 1991 bylo i uvedeno, že pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území Č. „bude předmětem vydání po geometrickém zaměření skladu, postaveném na tomto pozemku, povinnou osobou“. Za uvedený odňatý majetek (nemovitosti) bylo J. R. st. vyplaceno odškodné 35.900,- Kč s tím, že mu vznikla podle ustanovení § 7 zákona č. 403/1991 Sb. povinnost odvést stejnou částku na účet Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

Odvolací soud zároveň uváděl, že v řízení o této právní věci nebylo zjištěno, že by J. R. st. v době do svého úmrtí uplatnil proti již uvedené povinné osobě také vydání pozemků parc. č. 1379/1 a parc. č. 1379/2 v katastrálním území Č.; v původní výzvě v době do 31. 5. 1991 toto právo neuplatnil (a údaj uvedený v článku IV. dohody z 20. 6. 1991 o vydání pozemků parc. č. 1379 až po zaměření skladu na tomto pozemku „nemá, podle názoru odvolacího soudu, charakter veřejného příslibu podle a násl. “). Začal tu od 1. 6. 1991 běh tříleté promlčecí doby, v rámci níž J. R. st. byl oprávněn uplatnit právo na vydání pozemku; k uplatnění tohoto práva právními nástupci zemřelého J. R. st. však došlo až 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby v průběhu tohoto řízení); bylo tedy toto uplatnění práva opožděné, a to po uplynutí tříleté promlčecí doby; žalovaná pak dne 31. 10. 2007 při jednání u soudu uplatnila námitku promlčení. Podle názoru odvolacího soudu tu nešlo o případ, v němž by „oprávněná osoba neuplatnění práva nezavinila a ze strany žalované nešlo o žádné zneužití práva, když k promlčení nároku na vydání uvedených pozemků došlo ještě za života původní oprávněné osoby – J. R. st. a žalobci V. R., J. R., J. R. ml. a S. R. si této skutečnosti museli být vědomi“.

Odvolací soud ještě dodával, že obsah dědického usnesení z 11. 8. 1999 sp. zn. Městského soudu v Brně, jímž byla schválena dohoda mezi dědici po J. R. st., v jejímž rámci si dědicové ujednali, že nabývají dědictví po zemřelém každý rovným dílem, včetně nároku na vydání pozemků parc. č. 1378 a parc. č. 1379 v katastrálním území Č. podle , nemá na běh promlčecí doby vliv; stejný nárok byl promlčen již k datu úmrtí zemřelého zůstavitele.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta, jako věcně správný podle ustanovení , a to včetně výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 11. 11. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 17. 12. 2008 u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelé především zdůrazňovali, že soudy obou stupňů nevzaly při svém rozhodování v úvahu důležitou skutečnost, že „žalovaná, respektive její právní předchůdce, podnikala kroky směřující k vydání nemovitostí (a to k zaměření budovy skladu a k oddělení části parcely geometrickým plánem), což odpovídalo článku IV. dohody o vydání nemovitosti z 20. 6. 1991, uzavřené J. R. se státním podnikem Obchodní zařízení P.; tento článek dohody považují dovolatelé (na rozdíl od názoru soudů obou stupňů) za takový příslib ze strany povinné osoby“.

Dovolatelé jsou toho názoru, že z uváděné smlouvy z 20. 6. 1991 „jednoznačně vyplývá vůle obou stran vydat pozemek parc. č. 1379 v katastrálním území oprávněné osobě; oprávněná osoba neměla důvod pochybovat o tom, že k vydání pozemku skutečně dojde, a bezprostředně uplatňovat nárok u soudu“. Právní předchůdce žalobců byl tedy v dobré víře, že dohoda z 20. 6. 1991, zejména její článek IV. je platným závazkem povinné osoby; dovolatelé v této souvislosti připomínali i to, že J. R. bylo ke dni uzavření dohody 83 let, nebyl při jednání o dohodě právně zastoupen a nelze mu vytýkat, že se právem domníval, že mu bude pozemek vydán dobrovolně, jak to bylo v článku IV. dohody přislíbeno. Dovolatelé jsou také na základě výsledků zjištění, provedeného v tomto řízení, přesvědčeni, že dohoda z 20. 6. 1991 byla uzavřena se státním podnikem Obchodní zařízení P., v jehož správě sporný pozemek byl od 1. 7. 1988.

Dovolatelé jsou přesvědčeni, že jde v tomto sporu o případ, na který je poukazováno i v judikatuře soudů, a to jako na případ „v němž se uplatnění námitky promlčení ocitá v rozporu s ustanovením zejména proto, že tu došlo k vyjádření povinné osoby, že hodlá plnit vůči oprávněné osobě to, co tato osoba požaduje, a že požadované plnění bude uspokojeno věcmi, jež budou určeny dodatečnou dohodou účastníků“; šlo tedy o reálné jednání, k němuž by mělo být přihlíženo a není možné spokojit se s právním odůvodněním, které jde proti smyslu zákonné úpravy, jejímž cílem je náprava důsledků majetkových křivd ve smyslu restituční právní úpravy.

Ve vyjádření Ú. pro z. s. ve v. m. (za žalovanou ČR) bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Bylo tu zdůrazněno, že v tomto soudním řízení Ú. pro z. s. ve v. m. d., jak mu to ukládá , uplatňoval prostředky majetkových zájmů státu, k nimž bezpochyby náleží i uplatňování námitky promlčení. Nejde tu o žádné zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, jak to tvrdí žalobci. Jde tu o případ neuplatnění nároku u soudu v zákonem stanovené lhůtě, a to zjevně po uplynutí lhůt stanovených restitučními předpisy i . Podle názoru žalované tu jde výlučně k tíži  právního předchůdce žalobců neuhlídání lhůt podle a a obecné promlčecí lhůty podle ustanovení . Aplikace ustanovení tu není dokládána žádným rozporem s dobrými mravy.

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Městského soudu v Brně), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení

o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodnutích dovolacího soudu.

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc jednak podle ustanovení , , i , ale zejména podle ustanovení , podle něhož je promlčecí doba tříletá (pokud není v dalších ustanoveních stanovena jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Projednávanou právní věcí se zabýval již i dovolací soud ve svém rozsudku z 22. 5. 2007 ( Nejvyššího soudu), v němž ve svém zrušovacím rozhodnutí (týkajícím se rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 5. 2006, sp. zn. , i rozsudku Městského soudu v Brně z 22. 6. 2005, čj. -106) dospěl k závěru, že je ještě třeba v dalším řízení, aby soud znovu posoudil, zda tu ze strany žalované „došlo k neplnění povinnosti podle (ve smyslu ustanovení tohoto zákona) a zda žalobci uplatnili u soudu své nároky řádně a včas (srov. k tomu stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 114 /249/)“. Takto také soudy obou stupňů v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu postupovaly.

Dokazováním v tomto dalším řízení nedošlo k přesvědčivému závěru, že by již dohodou z 20. 6. 1991 (zejména jejím článkem IV.) byla bez dalšího vyřešena otázka vydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. po geometrickém zaměření skladu, postaveného na tomto pozemku, nýbrž byla tu projevena shodná vůle učinit tento pozemek předmětem dalšího vydání po geometrickém zaměření a po oddělení (geometrickým plánem) zastavěné části pozemku, která se podle restitučních předpisů nevydává.

Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou tu tedy došlo k tomu, co již bylo vyloženo v uveřejněné judikatuře soudů, např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 28/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a to takto: „Nebyla-li doba splnění dluhu dohodnuta, ani jinak stanovena ( ), začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl“.

Jestliže tedy za uvedených okolností nedošlo po nevydání pozemku parc. č. 1379 v katastrálním území Č. k další mimosoudní dohodě a u soudu byl nárok na jeho vydání uplatněn právními nástupci zemřelého původního vlastníka s odpovídajícími náležitostmi až v průběhu tohoto soudního řízení, pak závěr odvolacího soudu, že „k uplatnění práva tu došlo až k 4. 5. 2004 (v rámci změny žaloby) opožděně po uplynutí tříleté promlčecí doby“, nelze pokládat za aplikaci a výklad ustanovení (v návaznosti na ustanovení o lhůtách pro uplatnění nároku na vydání věci) v rozporu s hmotným právem, respektujícím v takovém případě možnost vznesení námitky promlčení ze strany žalované.

Výsledky zjišťování skutečného stavu věci v řízení před soudy obou stupňů nezpochybňují také právní závěr odvolacího soudu ohledně úvahy o případné aplikaci ustanovení , vyjádřené odvolacím soudem tak, že „o zneužití práva (přiznaného zákonem) tu může jít, když oprávněná osoba po uzavření dohody z 20. 6. 1991 měla dostatek času na uplatnění práva k vydání pozemku soudně“.

Lze tu přisvědčit opodstatněnosti poukazu Ú. pro z. s. ve v. m. na usnesení Ústavního soudu ČR ze 14. 1. 2004, , v němž se zabýval otázkou výkladu běhu lhůty k uplatnění nároku na vydání věci žalobou u soudu s ohledem na a dospěl bez dalšího k závěru, že „soudy obou stupňů si správně vyložily běh lhůty k uplatnění nároku po zjištění, že navrhovatel podal žalobu po uplynutí tříleté promlčecí lhůty, běžící ode dne účinnosti , a správně také shledaly námitku promlčení za důvodnou (a z jejich závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení o odmítnutí dovolání z 18. 6. 2003, )“.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nepřípustných.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle

V Brně dne 9. dubna 2009

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu