Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 832/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání Č. r. – K. p. r., za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a o dovolání S. P. h., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (žalobců: 1. V. T., 2. N. T., a 3. J. Š., zastoupených, proti žalované Č. r. – Kanceláři prezidenta republiky, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vydání nemovitostí, za účasti v řízení vedlejšího účastníka řízení S. P. h., zastoupené advokátem), takto:

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 10. 2. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. -180. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 193 s pozemkem parc. č. 374/6 (o výměře 275 m2) v katastrálním území H. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 40.573 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované a vedlejšího účastníka řízení proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.10. 2007, č.j. -180 (ve znění opravného usnesení z 25. 4. 2008, č. j. -212, a doplňujícího usnesení z 20. 11. 2007, č. j. -188). Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.090,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované nebyla shledána opodstatněnými. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, správně posoudil podmínky pro aplikaci ustanovení , a , ovšem nesprávně tu aplikoval ustanovení ; toto ustanovení lze totiž, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat na případy vyvlastnění, k němuž došlo na základě vydaného správního rozhodnutí a za vyvlastnění má být vyplacená náhrada. V daném případě správní rozhodnutí o vyvlastnění vydáno nebylo a náhrada byla složena na tzv. vázaný účet (což odpovídalo ustanovení a později ) protože tu šlo o úhradu vyšší než 3.00,- Kč, přičemž z vázaného účtu bylo možno vyplatit soukromníku ročně 3.000,- Kč). Nelze tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, dovodit restituční důvod podle ustanovení

Bylo tu však na místě, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat na projednávanou právní věc ustanovení ve spojení s , neboť převzetí nemovitostí státem tu bylo důsledkem postupu porušujícího lidská práva a svobody. Odvolací soud vyslovoval svůj názor, že vládní bylo sice platným právním titulem pro přechod vlastnického práva k nemovitostem v areálu P. h. na stát, ale v daném případě nešlo o postup, který by byl v souladu se zásadami vyjádřenými v , o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dovozoval, že v tomto případě bylo původní vlastnicí nemovitostí odňato vlastnické právo k nemovitostem majícím značnou hodnotu, a to v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 a 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., podle něhož bylo možné soukromé vlastnictví omezit jen zákonem, případně provést vyvlastnění majetku za náhradu (pokud zákon nestanovil, že se náhrada dávat nemá). V daném případě však nebylo při  vyvlastnění postupováno podle zákona č. 280/1945 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a podle , o řízení věcech správních (včetně možnosti podat odvolání proti správnímu rozhodnutí o vyvlastnění i včetně možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění). Těchto zákonných možností obrany byly osoby, na jejichž majetek dopadalo vládní , o chráněné oblasti P. h., zbaveny; bylo tomu tak i v daném případě. Odvolací soud je toho názoru, že toto vládní nařízení překročilo rámec zmocnění, které bylo dáno jen k opatřením nutným ke splnění úkolů státního plánu rozvoje národního hospodářství ve smyslu ustanovení ; v tomto zákoně nebyla žádná zmínka o vytvoření chráněné oblasti P. h. (ani o kulturních památkách obecně). Proto tu postup podle vládního , znamenal jen „skryté znárodnění“ a tento postup porušoval obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/18991 Sb. Měl proto odvolací soud za to, že na takové převzetí věcí se vztahuje restituční povinnost věci vydat podle ustanovení

Odvolací soud byl i toho názoru, že za dané situace již není významné, zda výše poskytnuté náhrady za nemovitosti odpovídala tehdy platným předpisům a okolnost, že právní předchůdkyni žalobců byla poskytnuta náhrada, se kterou nemohla volně disponovat, protože to „jen dokresluje majetkovou křivdu, která byla původní vlastnici způsobena“.

Odvolací soud měl také za to, že v tomto soudním řízení bylo prokázáno (zejména na základě znaleckého posudku), že v daném případě nejsou podmínky pro vyloučení naturální restituce ve smyslu ustanovení (v důsledku ztráty stavebně technického charakteru domu zásadní přestavbou). Námitka žalované, že tu došlo k zániku původní budovy domu jako samostatné věci, nebyla v řízení doložena; naopak z provedeného znaleckého posudku vyplývá, že rekonstrukcí domu v sedmdesátých letech minulého století byly v domě, o jehož vydání jde v tomto řízení, provedeny jen nepatrné změny a nedošlo k jeho zásadní úpravě nebo dokonce k jeho zániku.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované k uzavření dohody o vydání nemovitostí jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení) podle ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Č. r. – K. p. r., jako žalované, a to na adresu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který za žalovanou v tomto řízení jednal, a to dne 8. 10. 2008 a dovolání ze strany uvedené žalované bylo 8. 12. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovení v .

Vedlejšímu účastníku řízení (S. P. h.) byl rozsudek odvolacího soudu doručen 3. 10. 2008 a dovolání ze strany vedlejšího účastníka bylo předáno dne 3. 12. 2008 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v .

V dovolání žalované Č. r. – K. p. r. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolávající se žalovaná poukazovala na to, že soud prvního stupně i odvolací soud nevycházely ve svých rozhodnutích z právního názoru, vyjádřeného v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu z 27. 9. 2005 ( Nejvyššího soudu), a v rozporu s těmito závěry dospěly k nesprávnému názoru, že v daném případě byl přechod nemovitostí na stát důsledkem postupu porušujícího lidská práva a svobody a že jen takto došlo k získání těchto nemovitostí státem.

Podle názoru dovolatelky je vládní , o chráněné oblasti P. h., stále platnou normou. Bylo přijato tak, jak to vyžadoval , o státním plánu rozboje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954; vládní bylo schváleno Národním shromážděním dne 23. 3. 1955. V souladu s tímto svým názorem žalovaná poukazuje na právní závěry usnesení pléna Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1998, , o nutnosti omezovat se u dříve vydaných předpisů při jejich posuzování z hlediska jejich obsahu se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však posuzovat proceduru jejich vzniku a dodržování normotvorné činnosti. Soudy obou stupňů však v daném případě naproti tomu ve svých rozhodnutích hodnotily i způsob přijetí vládního

Dovolávající se žalovaná poukazovala zejména na to, že žalobcům byla za nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, vyplacena náhrada v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 228/1951 Úředního listu. Podle názoru dovolatelky nelze na daný případ aplikovat , a to ani ustanovení ve spojení s tohoto zákona.

V dovolání vedlejšího účastníka řízení – S. P. h. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tato dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí ( soudního řádu).

Dovolávající se S. P. h. uváděla, že nesouhlasí s nesprávným extenzívním výkladem ustanovení ve spojení s ustanovením Podle názoru této dovolatelky přešly na stát nemovitosti v daném případě ke dni účinnosti právního předpisu a nikoli na základě individuálního správního aktu. Tato dovolatelka zastává proto názor, že se na projednávanou právní věc nevztahuje.

Dovolatelka zdůrazňovala, že vládní bylo vydáno v souladu s ustanovením zákonem č. 150/1948 Sb., a to k provedení Toto vládní nařízení směřovala primárně k ochraně historických objektů v oblasti P. h. a vztahovalo se na veškeré objekty v této vlasti, bez přihlížení k tomu, jaká osoba byla či je jejich vlastníkem; nešlo tu o politickou perzekuci, o pronásledování či poškozování konkrétní osoby či skupiny osob podle určitých kritérií.

Dovolávající se S. P. h. má i za to, že toto soudní řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud odmítl bez dalšího zabývat se námitkou vedlejšího účastníka řízení ohledně důsledků provedených stavebních změn na domu, o nějž jde v tomto řízení, zejména propojením tohoto domu s vedlejšími domy, průrazy ve stěnách a chodbách a se zrušením samostatného vchodu do domu; podle názoru uvedené dovolatelky mohlo tu vlastně dojít k zániku původního domu jako samostatné věci, když se původní dům takto stal součástí většího stavebního celku propojením s domy sousedními.

Ve vyjádření žalobců k dovolání žalované a k dovolání vedlejšího účastníka řízení bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobci poukazovali především na to, že občanské soudní řízení v této právní věci probíhá již od roku 2000. Ve prospěch žalobců svědčí sice již druhé pravomocné soudní rozhodnutí, avšak žalobci stále nemají právní jistotu, což brání žalobcům věci fakticky od státu převzít a užívat je. Žalovaný stát neustálým uplatňováním řádných i mimořádných opravných prostředků oddaluje konečné rozhodnutí ve věci, což se žalobcům jeví jako následná křivda. Nyní je např. znovu dovolatelkami uváděno naplnění podmínky podle ustanovení , třebaže z již v řízení provedeného znaleckého posudku vyplývá, že rozsah přestavby domu čp. 193 v P. – H. byl minimální a s ohledem na uvedené ustanovení zákona byl zanedbatelný, takže nevedl ke ztrátě původního stavebně technického charakteru domu. Žalobci znovu zdůrazňují, že tu jde o případ, v němž o odnětí nemovitostí nebylo vydáno žádné rozhodnutí (o znárodnění či o vyvlastnění nemovitostí), na základě něhož by nemovitosti přešly na stát, takže vlastník nemovitostí tu neměl ani možnost podat odvolání proti nějakému takovému rozhodnutí. Jediným vydaným rozhodnutím tu bylo „Rozhodnutí o náhradě za nemovitosti v chráněné oblasti P. h.“ z 21. 2. 1956, č. j. Výst. /13-27788/55-Po Výst-d 193/IV, proti němuž bylo možné se odvolat, ale jen co do výše přiznané náhrady, což také ze strany původního vlastního nemovitostí bylo učiněno. Žalobci proto trvají na tom, že stát převzal nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu ustanovení Stát svým jednáním také znemožnil právní předchůdkyni žalobců  volnou dispozici s finančními prostředky přiznanými jí za tyto nemovitosti; limitované výplaty z vázaného účtu, jehož zůstatek byl následně zařazen i do aktiv dědictví v dědickém řízení po původní vlastnici nemovitostí a právní předchůdkyni žalobců, odpovídal částce 1.000,- Kč ročně. Žalobci ještě ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek poukazovali na nesprávnost názoru, že objekt údajně odkoupila Kancelář prezidenta republiky podle výměru bývalého Ústředního národního výboru H. m. P. z 21. 2. 1956, vydaného na základě vládního ; tento právní názor přehlíží skutečnost, že tu nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vyvlastnění a také nedošlo k žádnému „odkoupení“ nemovitostí.

Přípustnost dovolání dovolatelů (tj. žalované a vedlejšího účastníka řízení) tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 25. 9. 2008, sp. zn. Městského soudu v Praze) zejména podle ustanovení ve spojení s , o mimosoudních rehabilitacích, v návaznosti na vládní , o chráněné oblasti P. h.

V projednávané právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1) rozhodoval v předchozím průběhu řízení již i dovolací soud, a to svým rozsudkem z 27. 9. 2005 ( Nejvyššího soudu).

V uváděném rozsudku dovolacího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 3. 2005, sp. zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 9. 2004, č. j. -68 (žalobě žalobců vyhovující), a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto svém rozsudku uváděl zejména: „Vládní , o chráněné oblasti P. h., ve svém stanoví, že P. h., sídlo prezidenta republiky a významná kulturní památka, náleží všemu lidu; v pak toto vládní nařízení upravuje náhrady za objekty v této chráněné oblasti. O převzetí věci státem bez právního důvodu ( ) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem)“. Dovolací soud ve svém rozhodnutí dospěl jednak k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu „nebylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními , takže bylo v rozporu s hmotným právem ( )“. Dále dovolací soud posoudil i důvodnost dovolání, a to „pro nesprávné posouzení projednávané věci podle hmotně právních ustanovení (jmenovitě a )“. Dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, „protože tu nebylo možné přisvědčit názoru odvolacího soudu, že si odvolací soud při svém rozhodování vyložil a správně aplikoval ustanovení a ustanovení “ Zrušen byl dovolacím soudem i rozsudek soudu prvního stupně s tím, že „v dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu a bude se zabývat tím, zda se na tento případ skutečně vztahuje ustanovení a zda se na daný případ vztahuje i ustanovení “

Odvolací soud v dalším řízení posléze dospěl k názoru, že „v předmětné věci je na místě aplikace ve spojení s “. Odvolací soud dovozoval, že „jakkoli judikatura vyššího soudu dovodila, že vládní bylo platným právním titulem pro přechod vlastnického právo dotčených nemovitostí v areálu P. h. na stát, nic to nemění na tom, že postup při vydání vládního nařízení nebyl v souladu se zásadami, vyjádřenými v “

Dospěl tedy odvolací soud k odlišnému právnímu závěru při výkladu ustanovení než dovolací soud v téže právní věci vydáním rozsudku z 27. 9. 2005 (sp. zn. Nejvyššího soudu); tento postup při rozhodování odvolacího soudu byl dovozen tím, že k tomuto právnímu závěru dospěl odvolací soud přesto, že „judikatura vyššího soudu dovodila, že vládní bylo platným právním titulem pro převod dotčených nemovitostí v areálu Pražského hradu na stát“.

Dovolací soud však v tomto dalším dovolacím řízení vychází z citovaných právních závěrů z rozsudku z 27. 9. 2005 (sp. zn. Nejvyššího soudu) a z právního závěru (shora rovněž citovaného) z rozhodnutí uveřejněného pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Dovolací soud poukazuje i na to, že odvolací soud, jak uvedl svým výslovným vyjádřením v rozsudku z 25. 9. 2008 (sp. zn. Městského soudu v Praze), postupoval v rozporu s ustanoveními a , ukládajícími vázanost právním názorem dovolacího soudu.

Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dospět k závěru, že v daném případě odvolací soud svým rozsudkem vyložil hmotněprávní ustanovení a 2 (v návaznosti na ustanovení vládního , zejména jeho ustanovení a ) v rozporu s hmotným právem, takže dovolání dovolávající se žalované a dovolávajícího se vedlejšího účastníka řízení je třeba ve smyslu ustanovení a odst. 3 posoudit jako dovolání přípustné a také jako dovolání důvodné ve smyslu ustanovení , neboť postupem odvolacího soudu došlo v důsledku porušení ustanovení a k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a 6 ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení, ale k dalšímu řízení až u soudu prvního stupně; dovolací soud zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, protože shledal (ve smyslu ustanovení , věta druhá, ), že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně; vrácení věci soudu prvního stupně je tu na místě i z důvodu zábrany průtahům řízení, které bylo zahájeno v této právní věci podáním žaloby již 10. 2. 2000.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( a ) a bude vycházet z právních závěrů dovolacího soudu, vyjádřených v tomto rozsudku dovolacího soudu i v předchozím rozsudku dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (sp. zn. Nejvyššího soudu) a po případném doplnění řízení (v součinnosti i s účastníky řízení) znovu posoudí, zda se na projednávanou právní věc vztahují nebo nevztahují ustanovení nebo i ustanovení

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 8. dubna 2009

JUDr. Josef  R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu