Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
3E15703DEB4105C5C1257A4E006518A2.html
HTML · 26.21 KB
No categories available
28 Cdo 4239/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatelů: a) V. T., b) N. T., c) J. Š., zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Kořenského 15/1107, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. 20 Co 22/2010 , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 12 C 199/2005 (žalobců Václava Třmínka, Nely Třmínkové a Julie Šedivé, zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, proti žalované České republice – Kanceláři presidenta republiky, za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rabínovo nábřeží č. 42, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. , za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalované/ Správy Pražského hradu, Praha 1 – Hrad, zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, 120 00 Praha 2, Kateřinská 522/21), takto:
I. Dovolání
se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 199/2005 , bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 9. 2009, č. j. 12 C 199/2005 -275. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalované České republice – Kanceláři presidenta republiky bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu č. p. 193 s pozemkem parc. č. 374 (o výměře 275 m2) v katastrálním území H. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Kanceláří presidenta republiky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo však uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku řízení – Správě Pražského Hradu na náhradu nákladů řízení 49.772,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placených nákladů tohoto řízení 12.817,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. 20 Co 22/2010 . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu z 23. 9. 2009, č. j. 12 C 199/2005 -275, ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tohoto řízení byl uveden rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „žalovanému a vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Také ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že tato náhrada placených nákladů řízení se státu nepřiznává. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že se jejich náhrada žalované ČR – Kanceláři presidenta republiky, ani vedlejšímu účastníku řízení (Správě Pražského hradu) nepřiznává.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadeným rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, byl přezkoumán podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu , ale odvolání odvolatelů nebyla shledána důvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo rozhodováno již i rozsudkem Nejvyššího soudu (28 Cdo 832/2009 ), i tímto rozsudkem dovolacího soudu byl zrušen předchozí rozsudek Městského soudu v Praze z 25.90.2008, sp. zn. 20 Co 283/2008 , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005 -180. Z právních závěrů tohoto zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vycházely.
Odvolací soud dále konstatoval, že v tomto soudním řízení jde o nemovitosti, jejichž původní vlastnicí byla Julie Javorová (babička žalobkyně J. Š. a původního žalobce V. M., který v průběhu tohoto řízení zemřel a na jeho místo v řízení tu nastoupili žalobci V. T. a N. T.) a jež přešly na základě výměru odboru pro výstavbu rady bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 21. 2. 1956, č. j. Výst/13-27878/55, do vlastnictví čs. státu, a to podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb. Náhrada za tyto nemovitosti tu byla určena rozhodnutím rady ÚNV hl. m. Prahy ze 7. 2. 1956 částkou 26.445,- Kč a zvýšena pak byla usnesením vlády z 19. 12. 1956 na 29.932,87 Kč (při úmrtí J. J. byla pak součástí dědictví po ní i částka této náhrady, uložená na vázaném účtu Státní spořitelny v Praze 1).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že soud prvního stupně správně posoudil, že při přechodu nemovitostí na stát podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb. , o chráněné oblasti Pražského hradu, byla původní majitelce nemovitostí uvedených v žalobě žalobců přiznána peněžitá náhrada, která jí také byla vyplacena (byť i na vázaný účet podle § 5 odst. 1 , 2, 3 a § 6 odst. 3 vyhlášky č. 82/1954 Úředního listu), takže na daný případ nelze aplikovat ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) ani ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. ; není tu naplněn restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 2 , věta první, zákona č. 87/1991 Sb. Účel odnětí vlastnického práva tu byl legitimní; výše peněžité náhrady odpovídala tehdy platným předpisům a také omezení v nakládání s takovou náhradou „bylo shodné s jinými soukromými subjekty“. Odvolací soud rovněž dovozoval, že aplikace ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je tu vyloučena a způsob převzetí nemovitosti státem nelze tu podřadit pod žádnou ze skutkových podstat uvedených v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. K převzetí nemovitostí tu došlo na podkladě právního předpisu sui genesis a nešlo tu o vyvlastnění či znárodnění. Odvolací soud pak dospěl k výslednému závěru, že přechod nemovitostí z majetku právní předchůdkyně žalobců na stát, ač byl vnímán subjektivně jako křivda na majetku bývalé vlastnice, není restitučním předpisem (zákona č. 87/1991 Sb. ) reparovatelný podle tohoto právního předpisu.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věčně správný. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu s použitím i ustanovením § 150 občanského soudního řádu .
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto (s použitím i ustanovení § 150 občanského soudního řádu ) podle ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu .
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 26. 3. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 13. 5. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu .
Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) i písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 214a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) , občanského soudního řádu ).
Dovolatelé mají za to, že by rozhodnutím dovolacího soudu měla být vyřešena zásadní právní otázka výkladu ustanovení § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. , a to z toho hlediska, zda toto ustanovení (znějící: „K zabezpečení jeho řádné správy a ochrany se vytváří chráněná oblast Pražského hradu“) lze považovat za dostatečně konkrétní znárodňovací, respektive zestátňovací akt, způsobující bez dalšího přechod vlastnictví na stát k věcem tímto předpisem nespecifikovaným, přičemž nemovitosti byly určeny až rok po účinnosti vládního nařízení č. 55/L954 Sb. vyhláškou bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy č. 27/1956 Sb. , o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu. Ustanovení § 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nevyjadřovalo, podle názoru odvolatelů, vůli vlády zestátnit všechny nemovitosti v katastrálním území H. (obec P.); „jediným zákonem specifikovaným předmětem „zestátnění“ tu byl Pražský hrad, jako významná historická památka a sídlo presidenta republiky“. Nemovitosti uváděné v žalobě žalobců nebyly součástí Pražského hradu.
S poukazem na obsah usnesení Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1999, P1.ÚS 5/98, mají dovolatelé za to, že nařízení vlády č. 55/1954 Sb. náleží ke skupině právních norem, k jejichž naplnění dochází „v jednom okamžiku“, tedy s dopadem této normy na nemovitosti v ní uvedené, nikoli na nemovitosti začleněné následně s odstupem 1 roku do „oblasti Pražského hradu“. Podle názoru odvolatelů při odnětí nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců tedy došlo k rozporu s ustanoveními § 6 odst. 1 písm. j) a k) zákona č. 87/1991 Sb. v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) a dost. 3, věta první, zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že nařízení vlády č. 55/1954 Sb. není právním titulem k přechodu vlastnictví na stát k objektům v katastrální území H. Neodpovídá to ani tehdy platnému ustanovení § 9 Ústav y (zákona č. 150/1948 Sb.) a ani ustanovením tehdy platného občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb. ). Nebyl tu ohledně nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, vydán také žádný vyvlastňovací výměr podle vládního nařízení č. 93/1950 Sb. Lze tedy dospět, podle názoru dovolatelů, k závěru, že tu odnětí těchto nemovitostí bylo v rozporu s právními předpisy, „čímž současně byla porušena jejich obecně uznávaná lidská práva a svobody“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání tu nebylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (jak měli za to dovolatelé), když tu nedošlo ke zrušení dřívějšího rozhodnutí soudu prvního stupně (z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005 -180 Obvodního soudu pro Prahu 1) rozhodnutím odvolacího soudu (z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008 Městského soudu v Praze), nýbrž až rozhodnutím dovolacího soudu (z 8. 4. 2009, 28 Cdo 832/2009 Nejvyššího soudu).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 199/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2010 (sp. zn. 20 Co 22/2010 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně soudy. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu
Protože v této právní věci předcházelo již i rozhodování dovolacího soudu před rozhodováním soudů obou stupňů, byl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vázán ve smyslu ustanovení § 243d a § 226 občanského soudního řádu právním názorem dovolacího soudu. Proto také bylo v rozsudku odvolacího soudu (stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně) poukazováno na právní závěry z předcházejícího rozsudku dovolacího soudu z 8. 4. 2009 (28 Cdo 832/2009 Nejvyššího soudu). Podle závěrů zaujatých v tomto rozhodnutí dovolacího soudu přešlo vlastnické právo i v daném případě k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na stát dnem účinnosti vládního nařízení č. 55/1954 Sb. , o chráněné oblasti Pražského hradu, tedy dnem 16. 12. 1954; přitom podle názoru dovolacího soudu, zaujatém v uváděném rozsudku, nelze na tento případ aplikovat ustanovení § 6 odst. 2 věta druhá, ani ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. , tedy tu nešlo o znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, ani o převzetí věci bez právního důvodu; dovolací soud dovozoval v uváděném rozsudku i to, že tu není naplněn ani restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. , neboť původní vlastnici J. J. byla za odňaté nemovitosti přiznána peněžitá náhrada, která jí byly vyplacena (složením na účet u Státní spořitelny) a která odpovídala tehdy platným předpisům.
V průběhu dalšího řízení po uvedeném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nedošlo k jiným zjištěním skutečností či okolností, které by přesvědčivě vedly k odlišným právním závěrům, než ke kterým dospěl dovolací soud v již uvedeném rozsudku z 8. 4. 2009 (28 Cdo 832/2009 Nejvyššího soudu). Je také nutno mít za to, že dovolací soud v tomto uvedeném předchozím rozhodnutí měl na zřeteli všechna v úvahu přicházející hlediska v rámci možného posouzení soudem odůvodněnosti další existence státního vlastnictví k nemovitostem, jež tu bylo založeno nařízením vlády č. 55/1954 Sb. , o chráněné oblasti Pražského hradu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1999, P1.ÚS 5/98, uveřejněné pod č. 32 /usnesení/ ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zejména viz str. 313 tohoto uveřejněného usnesení). Proto ani v tomto dalším dovolacím řízení neshledal dovolací soud důvody k zaujetí odchylných právních závěrů, než které byly zaujaty v uvedeném předchozím rozhodnutí dovolacího soudu.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. řešení odvolacím soudem právní otázky rozhodované rozdílně), ale ani zákonné předpoklady podle jiného ustanovení občanského soudního řádu , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů).
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované, ani vedlejšímu účastníku tohoto řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu .
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu