Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4239/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatelů: a) V. T., b) N. T., c) J. Š., zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, 150 00 Praha 5, Kořenského 15/1107, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. (žalobců Václava Třmínka, Nely Třmínkové a Julie Šedivé, zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, proti žalované České republice – Kanceláři presidenta republiky, za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rabínovo nábřeží č. 42, o vydání nemovitostí podle , za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalované/ Správy Pražského hradu, Praha 1 – Hrad, zastoupené Mgr. Michalem Pokorným, advokátem, 120 00 Praha 2, Kateřinská 522/21), takto:

I. Dovolání

se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:

O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 9. 2009, č. j. -275. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalované České republice – Kanceláři presidenta republiky bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání domu č. p. 193 s pozemkem parc. č. 374 (o výměře 275 m2) v katastrálním území H. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Kanceláří presidenta republiky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo však uloženo, aby zaplatili společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku řízení – Správě Pražského Hradu na náhradu nákladů řízení 49.772,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placených nákladů tohoto řízení 12.817,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 11. 3. 2010, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu z 23. 9. 2009, č. j. -275, ve věci samé potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tohoto řízení byl uveden rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „žalovanému a vedlejšímu účastníku řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Také ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že tato náhrada placených nákladů řízení se státu nepřiznává. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že se jejich náhrada žalované ČR – Kanceláři presidenta republiky, ani vedlejšímu účastníku řízení (Správě Pražského hradu) nepřiznává.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadeným rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, byl přezkoumán podle ustanovení a , ale odvolání odvolatelů nebyla shledána důvodnými.

Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci bylo rozhodováno již i rozsudkem Nejvyššího soudu ( ), i tímto rozsudkem dovolacího soudu byl zrušen předchozí rozsudek Městského soudu v Praze z 25.90.2008, sp. zn. , i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. -180. Z právních závěrů tohoto zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení vycházely.

Odvolací soud dále konstatoval, že v tomto soudním řízení jde o nemovitosti, jejichž původní vlastnicí byla Julie Javorová (babička žalobkyně J. Š. a původního žalobce V. M., který v průběhu tohoto řízení zemřel a na jeho místo v řízení tu nastoupili žalobci V. T. a N. T.) a jež přešly na základě výměru odboru pro výstavbu rady bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 21. 2. 1956, č. j. Výst/13-27878/55, do vlastnictví čs. státu, a to podle vládního Náhrada za tyto nemovitosti tu byla určena rozhodnutím rady ÚNV hl. m. Prahy ze 7. 2. 1956 částkou 26.445,- Kč a zvýšena pak byla usnesením vlády z 19. 12. 1956 na 29.932,87 Kč (při úmrtí J. J. byla pak součástí dědictví po ní i částka této náhrady, uložená na vázaném účtu Státní spořitelny v Praze 1).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na to, že soud prvního stupně správně posoudil, že při přechodu nemovitostí na stát podle vládního , o chráněné oblasti Pražského hradu, byla původní majitelce nemovitostí uvedených v žalobě žalobců přiznána peněžitá náhrada, která jí také byla vyplacena (byť i na vázaný účet podle , 2, 3 a Úředního listu), takže na daný případ nelze aplikovat ustanovení ani ustanovení ; není tu naplněn restituční důvod podle ustanovení , věta první, Účel odnětí vlastnického práva tu byl legitimní; výše peněžité náhrady odpovídala tehdy platným předpisům a také omezení v nakládání s takovou náhradou „bylo shodné s jinými soukromými subjekty“. Odvolací soud rovněž dovozoval, že aplikace ustanovení je tu vyloučena a způsob převzetí nemovitosti státem nelze tu podřadit pod žádnou ze skutkových podstat uvedených v K převzetí nemovitostí tu došlo na podkladě právního předpisu sui genesis a nešlo tu o vyvlastnění či znárodnění. Odvolací soud pak dospěl k výslednému závěru, že přechod nemovitostí z majetku právní předchůdkyně žalobců na stát, ač byl vnímán subjektivně jako křivda na majetku bývalé vlastnice, není restitučním předpisem ( ) reparovatelný podle tohoto právního předpisu.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení jako věčně správný. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení s použitím i ustanovením .

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto (s použitím i ustanovení ) podle ustanovení .

Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 26. 3. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 13. 5. 2010 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v .

Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení i písm. c) a odst. 3 a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( , ).

Dovolatelé mají za to, že by rozhodnutím dovolacího soudu měla být vyřešena zásadní právní otázka výkladu ustanovení vládního , a to z toho hlediska, zda toto ustanovení (znějící: „K zabezpečení jeho řádné správy a ochrany se vytváří chráněná oblast Pražského hradu“) lze považovat za dostatečně konkrétní znárodňovací, respektive zestátňovací akt, způsobující bez dalšího přechod vlastnictví na stát k věcem tímto předpisem nespecifikovaným, přičemž nemovitosti byly určeny až rok po účinnosti vládního nařízení č. 55/L954 Sb. vyhláškou bývalého Ústředního národního výboru hlavního města Prahy č. , o vymezení chráněné oblasti Pražského hradu. Ustanovení vládního nevyjadřovalo, podle názoru odvolatelů, vůli vlády zestátnit všechny nemovitosti v katastrálním území H. (obec P.); „jediným zákonem specifikovaným předmětem „zestátnění“ tu byl Pražský hrad, jako významná historická památka a sídlo presidenta republiky“. Nemovitosti uváděné v žalobě žalobců nebyly součástí Pražského hradu.

S poukazem na obsah usnesení Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1999, P1.ÚS 5/98, mají dovolatelé za to, že náleží ke skupině právních norem, k jejichž naplnění dochází „v jednom okamžiku“, tedy s dopadem této normy na nemovitosti v ní uvedené, nikoli na nemovitosti začleněné následně s odstupem 1 roku do „oblasti Pražského hradu“. Podle názoru odvolatelů při odnětí nemovitostí, uváděných v žalobě žalobců tedy došlo k rozporu s ustanoveními a k) v návaznosti na ustanovení a dost. 3, věta první,

Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že není právním titulem k přechodu vlastnictví na stát k objektům v katastrální území H. Neodpovídá to ani tehdy platnému ustanovení y (zákona č. 150/1948 Sb.) a ani ustanovením tehdy platného ( ). Nebyl tu ohledně nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců, vydán také žádný vyvlastňovací výměr podle vládního Lze tedy dospět, podle názoru dovolatelů, k závěru, že tu odnětí těchto nemovitostí bylo v rozporu s právními předpisy, „čímž současně byla porušena jejich obecně uznávaná lidská práva a svobody“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Přípustnost dovolání tu nebylo možné posoudit podle ustanovení (jak měli za to dovolatelé), když tu nedošlo ke zrušení dřívějšího rozhodnutí soudu prvního stupně (z 22. 10. 2007, č. j. -180 Obvodního soudu pro Prahu 1) rozhodnutím odvolacího soudu (z 25. 9. 2008, sp. zn. Městského soudu v Praze), nýbrž až rozhodnutím dovolacího soudu (z 8. 4. 2009, Nejvyššího soudu).

Podle může být dovolání přípustné jen tehdy, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2010 (sp. zn. Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně soudy. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 11. 3. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu

Protože v této právní věci předcházelo již i rozhodování dovolacího soudu před rozhodováním soudů obou stupňů, byl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vázán ve smyslu ustanovení a právním názorem dovolacího soudu. Proto také bylo v rozsudku odvolacího soudu (stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně) poukazováno na právní závěry z předcházejícího rozsudku dovolacího soudu z 8. 4. 2009 ( Nejvyššího soudu). Podle závěrů zaujatých v tomto rozhodnutí dovolacího soudu přešlo vlastnické právo i v daném případě k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na stát dnem účinnosti vládního , o chráněné oblasti Pražského hradu, tedy dnem 16. 12. 1954; přitom podle názoru dovolacího soudu, zaujatém v uváděném rozsudku, nelze na tento případ aplikovat ustanovení věta druhá, ani ustanovení , tedy tu nešlo o znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, ani o převzetí věci bez právního důvodu; dovolací soud dovozoval v uváděném rozsudku i to, že tu není naplněn ani restituční důvod podle ustanovení , neboť původní vlastnici J. J. byla za odňaté nemovitosti přiznána peněžitá náhrada, která jí byly vyplacena (složením na účet u Státní spořitelny) a která odpovídala tehdy platným předpisům.

V průběhu dalšího řízení po uvedeném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nedošlo k jiným zjištěním skutečností či okolností, které by přesvědčivě vedly k odlišným právním závěrům, než ke kterým dospěl dovolací soud v již uvedeném rozsudku z 8. 4. 2009 ( Nejvyššího soudu). Je také nutno mít za to, že dovolací soud v tomto uvedeném předchozím rozhodnutí měl na zřeteli všechna v úvahu přicházející hlediska v rámci možného posouzení soudem odůvodněnosti další existence státního vlastnictví k nemovitostem, jež tu bylo založeno , o chráněné oblasti Pražského hradu (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1999, P1.ÚS 5/98, uveřejněné pod č. 32 /usnesení/ ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, zejména viz str. 313 tohoto uveřejněného usnesení). Proto ani v tomto dalším dovolacím řízení neshledal dovolací soud důvody k zaujetí odchylných právních závěrů, než které byly zaujaty v uvedeném předchozím rozhodnutí dovolacího soudu.

Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 (tj. řešení odvolacím soudem právní otázky rozhodované rozdílně), ale ani zákonné předpoklady podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů).

Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , a Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované, ani vedlejšímu účastníku tohoto řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 5. ledna 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu