Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1323/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 11.353,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č.j. -92, zamítl žalobu o zaplacení částky 118.873,80 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne

25. 10. 2006, č.j. -112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobci mají ve společném jmění dům čp. 842/16 v P. 8, v ulici V Z. (dále jen „předmětný dům“ resp. „dům“), že rozhodnutím Odboru bytového hospodářství ONV v P. 8 ze dne 3. 12. 1987, č.j. 015/842/87 Be, byl žalovaným v předmětném domě přidělen byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v I. poschodí (dále jen „předmětný byt“ resp. „byt“), že dne 8. 12. 1987 žalovaní uzavřeli s Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. 8 dohodu o užívání bytu (dále jen „Dohoda“), že podle jejího článku II bodu 1 se žalovaní zavázali platit úhradu za užívání bytu 66,- Kč měsíčně a za služby spojené s užíváním bytu (zálohu) 32,- Kč měsíčně, že v článku II bodu 2 bylo uvedeno, že „úhrada za užívání bytu a úhrada za služby (zálohy) byly určeny podle cenových předpisů platných v době sjednání dohody a podle bližších údajů v evidenčním listu, že při změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad se přiměřeně změní i výše příslušných úhrad počínaje měsícem, který následuje po vzniku důvodů pro změnu, že změnu úhrady oznámí správa domu uživateli písemně, že nesouhlasí-li uživatel s oznámenou změnou, může proti ní do 15 dnů ode dne doručení sdělit správě domu své námitky, jinak se má za to, že se změnou souhlasí a že nevyhoví-li správa domu sama vzneseným námitkám, předloží je příslušnému národnímu výboru k rozhodnutí; až do rozhodnutí o námitkách je však uživatel povinen platit úhrady podle změněného předpisu“, že naposledy činilo nájemné a úhrada za plnění spojená s užíváním bytu (dále jen „úhrada za plnění“) 3.407,90 Kč měsíčně, že dopisem ze dne 17. 7. 2003 žalobci oznámili žalovaným zvýšení nájemného a úhrad za plnění na 9.000,- Kč měsíčně, že žalovaní dopisem ze dne 23. 7. 2003 toto jednostranné zvýšení odmítli, že i nadále hradili jen 3.407,90 Kč (2.395,90 Kč na nájemné a 1.012,- Kč na úhradu za plnění), že žalovaní tak dluží na nájemném a na úhradách za plnění za období od července 2003 do prosince 2004 celkem 118.873,80 Kč.

Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že ujednání obsažené v Dohodě v článku II. pod bodem 2 je podle , , ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatné pro rozpor se zákonem. Dovodil, že v době uzavření Dohody se úhrada za užívání bytu a za služby s tím spojené (záloh na ně) řídila ustanovením , , ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991“), tato právní úprava byla kogentní a organizace bytového hospodářství nemohla platně uzavřít dohodu o smluvní úhradě, popřípadě o jednostranném zvyšování úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené mimo rámec cenových předpisů. Dále uzavřel, že s účinností od 1. 1. 1992 se právo osobního užívání bytu transformovalo na nájem bytu. Právní úprava nájmu bytu obsahovala ustanovení obč. zák., podle něhož způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanovil zvláštní právní předpis. Tím byla , o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „ “), která však byla zrušena s účinností od 1. 1. 1992 (správně ke dni 31. 12. 2001), přičemž do dne rozhodování soudu prvního stupně nebyla nahrazena právním předpisem očekávaným podle ustanovení obč. zák. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně dovodil, že není dán právní titul pro jednostranné zvýšení nájemného, jež provedli žalobci dopisem ze dne 17. 7. 2003. Odvolací soud sice nepřisvědčil názoru soudu prvního stupně, že neexistuje-li zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládá ustanovení obč. zák., není obecný soud oprávněn zasáhnout do nájemního vztahu. Zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. (v němž Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že obecné soudy musí i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci) a též na další nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. (v němž Ústavní soud uvedl, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím dotvářet objektivní právo). Nicméně vzhledem k posléze uvedenému nálezu, z něhož vyplývá, že nájemné lze určit konstitutivním rozhodnutím pro futuro, nikoliv zpětně, považoval zamítavý rozsudek soudu I. stupně ve svém důsledku za věcně správný. Uzavřel, že žaloba směřující k určení výše nájemného pro futuro je jiným druhem žaloby, než jaká byla podána v souzené věci, že však v odvolacím řízení nelze uplatnit nový návrh. Poukázal i na to, že s účinností od 31. 3. 2006 je jednostranné zvýšení nájemného upraveno ustanovením zákona

č. , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona

č. .

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a jako dovolací důvody uplatnili, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Vadu řízení spatřovali v nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku, který se nezabýval „platností“ ujednání v Dohodě. Otázku zásadního právního významu spatřovali v tom, „zda smluvní strany mohly učinit ujednání pro případ, že by byl zrušen právní předpis, který jinak upravoval jejich vztah“. Namítali, že je ujednání v článku II. odstavci 2 Dohody platné. Z jeho textu „změna výše úhrad, včetně nájemného je závislá na změně cenových předpisů nebo okolností rozhodných pro stanovení úhrad“ výkladem dovozovali, že jím byla omezena volnost v rozhodování pronajímatele pouze do doby, dokud existovaly právní, případně i cenové předpisy a změna výše nájemného se tak musela stát pouze v jejich mezích. Za změnu cenových předpisů je však třeba podle nich pokládat i jejich zrušení. Namítali, že s ohledem na zásadu smluvní volnosti nelze upírat smluvním stranám, aby se dohodly, že pronajímatel může jednostranně zvýšit nájemné i pro případ, že v budoucnu již cenová úprava nebude omezovat pronajímatele ve stanovení výše nájemného a úhrad za plnění. Poukazovali na to, že uvedené ujednání stanovilo konkrétní postup zvyšování nájemného a souvisejících úhrad, jakož i omezení pronajímatele v tom, že takové zvýšení musí být přiměřené. Podle článku II. odst. 2 Dohody přitom platilo, že „až do rozhodnutí o námitkách je však uživatel povinen platit úhrady podle změněného předpisu“. Podle žalobců žalovaným nic nebránilo, aby se pro případ, že by považovali zvýšení nájemného za nepřiměřené, tedy v rozporu s dohodou, obrátili na soud s určovací žalobou, že mají povinnost platit nájemné nižší. Pokládali za nesprávné, když odvolací soud vycházel z nálezu Ústavního soudu, který se týká odlišného skutkového stavu, a na jeho základě vyvozoval možnost zvýšit nájemné pouze pro futuro. Poukazovali na to, že skutkový stav mezi žalobci a žalovanými je jiný, neboť v předmětné Dohodě je výslovně zakotvena možnost zvýšit jednostranně nájemné. Navrhli, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání „nemá právní základ“ a že je nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasili ani s tím, že by bylo řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázali na to, že Dohoda umožňovala zvýšení nájemného pro případ změny okolností rozhodných pro stanovení úhrad. Žalobci však žádné takové okolnosti neuváděli a ani k tomu nepředložili žádný důkaz. Rovněž nesouhlasili s tím, že by bylo zvýšení nájemného přiměřené. Navrhli, aby bylo dovolání žalobců odmítnuto a byly jim přiznány náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. , a z 13. 3. 2008, sp.zn. , ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. , a z 25. 9. 2008, sp.zn. ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že odvolací soud (tím, že se zabýval i mimosmluvními právními důvody vzniku nároku na zvýšení nájemného

a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu), založil své rozhodnutí nepochybně na právním závěru, že samotná Dohoda není způsobilým právním důvodem pro jednostranné zvyšování nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu v rozhodné době (ke dni 17. 7. 2003).

Dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu podle výlučně tento jeho právní závěr zpochybnili.

Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva

a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002, formuloval dovolací soud názor, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Závěr o tom, zda Dohoda založila pro pronajímatele právo na jednostranné zvyšování nájemného ke dni 17. 7. 2003, je tedy závěrem právním. Nejde však o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku 2).

V době vzniku užívacího poměru k bytu se úhrada za užívání bytu a úhrada za služby spojené s užíváním bytu řídily (podle obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991) zvláštním právním předpisem, kterým byla , o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, ve znění do 15. 1. 1992 (dále jen „ “). Tento předpis stanovil způsob výpočtu úhrady za užívání bytu a úhrady za služby spojené s užíváním bytu a způsob sjednávání a placení úhrady za užívání (nedružstevních) bytů. Uvedená právní úprava byla kogentní (srov. . Komentář. Praha – Panorama 1987, 587s.). Úhrada za užívání bytu tedy nesměla být ani vyšší ani nižší, než stanovil zvláštní předpis, a ke sporu o jinou výši úhrady za užívání bytu prakticky mohlo dojít jen tehdy, jestliže byly brány v pochybnost skutkové předpoklady pro výpočet této úhrady (kvalita bytu pro zařazení do jedné ze čtyř kategorií, výměra podlahové plochy, rozsah základního provozního zařízení bytu apod.), nebo jestliže bylo uplatňováno snížení této úhrady podle K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1967, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41, ročník 1970, sešit 5. V případě, že mezi účastníky nebyla odstraněna spornost úhrady, určil pak výši úhrady za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu místní národní výbor (srov. obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991 a ) Právě této zákonné úpravě pak korespondovalo ujednání v čl. II. pod bodem 2 Dohody. Ustanovení obč. zák. transformovalo k 1. 1. 1992 právo osobního užívání bytu na právo nájmu bytu, avšak jeden z podstatných (pojmových) prvků – určení výše nájemného – zůstal zachován z předchozího vztahu osobního užívání. Je ale logicky zcela vyloučeno, aby z ujednání obsaženého v článku II. bodu 2 Dohody, sjednaného v době účinnosti shora uvedené právní úpravy, vyplývalo právo na určení nájemného jednostranným úkonem pronajímatele i ke dni 17. 7. 2003. Přitom dovolací soud již v rozsudku ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , dovodil, že jednostranné zvýšení nájemného ze strany pronajímatele nebylo přípustné od 18. 12. 2002 (tedy ani ke dni 17. 7. 2003). Jestliže tedy dovolatelé opírají nárok na zvýšené nájemné právě

o Dohodu, je závěr odvolacího soudu (byť ne zcela výslovně zdůrazněný), že Dohoda není způsobilým titulem pro jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem ke dni 17. 7. 2003, v souladu s judikaturou dovolacího soudu a tedy v souladu s hmotným právem.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle věty první a odmítl.

Dovolací soud nemohl přihlédnout k obsahu dodatku s názvem „alternativní odůvodnění dovolání“, který žalobci podali dovolacímu soudu (dne 23. 3. 2009) až po uplynutí dovolací lhůty, neboť účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají, jen po dobu dovolací lhůty ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal žalobce rukou společnou a nerozdílnou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným – oprávněným společně a nerozdílně – vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.940,- Kč ( , . ve spojení s , , , a , v platném znění) z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 600,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , v platném znění), a z částky 1.813,- Kč představující 19 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. dubna 2009

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu