Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1884/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. H., b) J. Š. a c) V. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. m. L., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 18. července 2006, č. j. -111, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne

18. července 2006, č. j. -111, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. -68, určil, „že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku st. parc. č. 2077/3 zastavěné plochy a nádvoří – společného dvoru v kat. území, obci a okresu L. I-S. M., a to J. H. jednou polovinou a J. Š. a V. H. každý jednou čtvrtinou“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že předmětný pozemek parc. č. 2077/3, dříve parc. č. 1640, byl od roku 1937 ve vlastnictví Ing. A. B., stejně tak jako dům č. p. 506/1 a pozemky parcelních čísel 1949, nyní 2077/1, 1952, nyní 2077/2, 1650/10, nyní 2076/2, a 1635/3, nyní 2076/1. Označené nemovitosti Ing. B. užíval jako celek

a takto také byly evidovány v pozemkové knize ve vložce č. 1733. Po konfiskaci těchto nemovitostí byly nemovitosti kromě parc. 1640 v roce 1950 předány na základě přídělu právním předchůdcům žalobců manželům B. Pozemek parc. č. 1640 byl v roce 1958 rozdělen a na části pozemku dnes označeném jako parc. č. 2080/1 byly postaveny dva obytné domy. Při hranici mezi pozemky parcelních čísel 2077/3 a 2080/1 bylo právním předchůdcům žalobců povoleno postavit plot a pozemek parc. č. 2077/3 nadále užívat jako dvůr a zahradu. Předmětný pozemek tvoří s domem a ostatními stavbami nedílnou součást a je po něm jediný přístup k přilehlé prádelně a kůlně žalobců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnictví ke spornému pozemku vydržením. Nesouhlasil s námitkou žalovaného, že právní předchůdci žalobců nemohli být v dobré víře, že jim pozemek patří, neboť podle přídělové y jim nikdy přidělen nebyl a nikdy jim nepatřil, ani s námitkou, že žalobci mohli vědět, že pozemek nikdy nebyl součástí převodů nebo dědictví. Podle názoru soudu žalobci nemuseli znát přesná čísla parcel, která se později měnila, včetně jejich výměr. Rozhodující je, že pozemek drželi v dobré víře, „a pokud se nepřesvědčili, zda v usnesení o dědictví či kupních smlouvách předmětná parcela chybí, jedná se o omluvitelný omyl“.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. července 2006, č. j. -111, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že rozhodnutím bývalého Státního notářství v L. z 28.5.1970, č. j. -19, které nabylo právní moci 9.6.1970, jímž byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zemřelé M. B., nabyl jednu polovinu domu č. p. 506/I, st. parc. č. 1949, st. parc. č. 1952 s přístavbou

a pozemků parcelních čísel 1650/10 a 1635/3 J. B. Po jeho smrti nabyly rozhodnutím Státního notářství v L. z 30.11.1971, č. j. -18, které nabylo právní moci 15.12.1971, označené nemovitosti M. H., J. Š. [žalobkyně b)], V. T. a K. S., každá v rozsahu jedné čtvrtiny. Kupní smlouvou z 28.3.1975, registrovanou státním notářstvím 25.6.1975, prodala K. S. jednu čtvrtinu nemovitostí, a to domu č. p. 506/I, st. parc. č. 2077/1, st. parc. č. 2077/2 s kolnou a pozemky parcelních čísel 2076/1 a 2076/2 v obci a kat. území L. žalovanému c) V. H. V. T. prodala čtvrtinu těchto nemovitostí kupní smlouvou z 21.11.1977, registrovanou státním notářstvím 6.1.1978, M. H. Po smrti M. H. nabyl čtvrtinu označených nemovitostí rozhodnutím z 25.4.1997, č. j. -16, které nabylo právní moci 27.3.1957, manžel zůstavitelky V. H. Darovacími smlouvami z 1.7.2003 darovali V. H. a M. H. žalobci a) každý čtvrtinu uvedených nemovitostí. Tím bylo podle odvolacího soudu doloženo, že žalobci jsou právními nástupci J. a M. B. Z rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze 17.1.1950, č. j. R 5-359-506-Li, odvolací soud zjistil, že J. a M. B., každému jednou polovinou, byl v obci L. přidělen rodinný domek č. p. 506 se st. par. 1949 a 1952 a pozemky parcelních čísel 1650/10 a 1635/3, zapsané ve vložce č. 1733 pozemkové knihy kat. území L., „a to po oddělení podle § 1 zákona č. 31/1947 Sb., pokud se týče po vyloučení pozemkové parc. č. 1640, která se nepřiděluje“. Pozemek parc. č. 1640 z vložky č. 1733 odepsán nebyl a zůstal zapsán jako vlastnictví Československého státu. Odvolací soud vzal za prokázané, že označená parcela, jejíž část je nyní st. parc. č. 2077/3, J. a M. B. přidělena nebyla. Uvedl, že i kdyby se kromě jim přidělených nemovitostí chopili držby i pozemku parc. č. 1640, nebyla jejich držba od počátku řádná, poctivá a pravá. Protože od počátku na jejich straně nebyly naplněny podmínky kvalifikované držby ve smyslu Obecného zákoníku občanského z roku 1811, „nezačala jim ani běžet vydržecí lhůta, takže ani jejich právní nástupci nemohli předmětnou nemovitost do vlastnictví nabýt“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítli, že odvolací soud se soustředil pouze na splnění podmínek vydržení u původních přídělců k 17.1.1950, a zcela pominul možnost vydržení sporného pozemku podle platné právní úpravy jeho držiteli k 1.1.1992. Žalobkyně J. Š. drží pozemek od roku 1971, žalobce V. H. od roku 1975 a právní předchůdci žalobce J. H. jej drželi od roku 1978 do roku 2003. Nezabýval se tím, jaká podstata přídělu byla ve skutečnosti přídělcům předána. Uvedli, že u žalobců, resp. jejich právních předchůdců, kteří vlastnili sousední stavby a pozemky a drželi i předmětný pozemek minimálně po dobu deseti let před 1.1.1992, šlo o omluvitelný omyl. Pochybnosti o jeho vlastnictví vznikly teprve v roce 1996. Podle názoru žalobců „není bezpodmínečně nutné, aby se oprávněná držba opírala o právní důvod způsobilý k nabytí práva, tedy aby předmětný pozemek byl, resp. nebyl vyloučen z přídělové listiny“. Se zřetelem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku, a k 1.1.1992 vlastnické právo k pozemku vydrželi. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 (dále „OSŘ“) v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že právní předchůdci žalobců manželé J. a M. B. se po převzetí přídělu nestali držiteli předmětného pozemku řádnými, poctivými a pravými ve smyslu příslušných ustanovení Obecného zákoníku občanského z roku 1811, poněvadž z rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze 17. 1. 1950, č. j. R 5-359-506-Li, museli seznat, že existuje pozemek, kterého se příděl výslovně netýká, a tudíž se logicky museli zajímat o to, který to je. Neměli-li dobrou víru v době převzetí přídělu, nemohli ji bez dalšího nabýt ani později. Uvedená skutečnost však nevylučuje obecně možnost oprávněné držby předmětného pozemku jejich právními nástupci podle ObčZ ve znění po novele provedené z titulu dědění či smluv, na jejichž základě nabývali pozemky (podíly na nich) sousedící s předmětným pozemkem s možností jeho vydržení do podílového spoluvlastnictví v době po 31. 12. 1991 Sb., tj. již za účinnosti , kterým se mění, doplňuje

a upravuje . Jestliže odvolací soud tuto možnost úplně vyloučil bez jakéhokoli bližšího odůvodnění, je jeho právní posouzení věci vadné.

Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 3 ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. března 2009

JUDr. František  Balák, v. r.

předseda senátu