Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 213/2022

22 Cdo 213/2022-460

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) A. D., narozeného XY, bytem v XY, a b) G. N. D., narozené XY, bytem ve XY, obou zastoupených Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, proti žalovaným 1) J. S., narozenému XY, a 2) L. S., narozené XY, oběma bytem v XY, zastoupeným JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504/24, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2021, č. j. -438, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. -187, zamítl návrh, kterým se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, jak je vymezen v geometrickém plánu č. 80-31/2014, vyhotoveném J. P. (výrok I). Výroky II a III rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. -239, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku II o náhradě nákladů řízení; ve výrocích I a III jej potvrdil. Výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud (dovolací soud) k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. -269, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně v dalším řízení rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. -408, ve znění usnesení ze dne 22. 4. 2021, č. j. -416, žalobu znovu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).

Odvolací soud následně rozsudkem ze dne ze dne 10. 9. 2021, č. j. -438, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II co do výše a způsobu hrazení náhrady nákladů řízení, ve zbytku jej potvrdil (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Proti „výroku I. a na něm závislým výrokům II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu (správně patrně proti výrokům I a II) podávají žalobci (dovolatelé) dovolání, jehož přípustnost opírají o , , ve znění pozdějších předpisů („ “). Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak; jde o otázku, zda pozemek může být příslušenstvím jiného pozemku. Dovolacím důvodem je tvrzené nesprávné právní posouzení věci ( ).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření k němu je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( ).

Dovolání není přípustné.

Účastníci jsou vlastníky sousedících pozemků, které jsou od sebe (zdánlivě) odděleny zdí stodoly, nicméně podle stavu katastru nemovitostí hranice mezi jejich parcelami nebyla tvořena touto zdí, ale vedla za zdí asi 3 metry směrem k pozemku žalobců. Spor je o to, zda žalobci tuto část, která přiléhala k jejich pozemku (tj. část mezi zdí stodoly a hranicí jejich parcely – sporný pozemek), vydrželi.

Nalézací soudy na základě skutkových zjištění uzavřely, že sporný pozemek vydržel již právní předchůdce žalobců, který se chopil držby v roce 1992. Žalobci sami sporný pozemek nemohli vydržet, neboť jej neměli v oprávněné držbě po zákonem stanovenou dobu.

Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobců, že sporný pozemek tvořil příslušenství pozemků výslovně uvedených v kupní smlouvě z roku 2004, a právní předchůdce tak na ně vlastnické právo k tomuto pozemku převedl; s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , uvedl, že pozemek nelze považovat za vedlejší věc bez ohledu na jeho velikost či způsob užívání.

S takovým závěrem (vyjádřeným podle jejich názoru také v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. ) dovolatelé nesouhlasí a žádají přehodnocení dosavadní judikatury; podle nich nemá oporu v žádném zákonném ustanovení, dokonce odporuje zákonné definici příslušenství coby vedlejší věci vlastníka, jejímž účelem je, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení ( , – „o. z.“). Odkazují také na závěry komentářové literatury, podle kterých je pro příslušenství příznačná jeho objektivní účelová podřazenost věci hlavní.

V usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „zásadně platí, že více pozemků není vůči sobě navzájem ve vztahu věci hlavní a příslušenství“. Možnost existence pozemku jako příslušenství jiného pozemku tedy Nejvyšší soud nevyloučil (srov. formulaci „zásadně platí“).

Nejvyšší soud nadto v citovaném usnesení vyslovil závěr o vztahu dvou pozemků jako věci hlavní a vedlejší jen na okraj; hlavní důvod rozhodnutí spočíval v tom, že vlastnické právo k pozemku nelze nabýt smlouvou bez řádné intabulace, přičemž k tomu odkázal na dvě dřívější rozhodnutí vztahující se k problematice mimoknihovního nabytí vlastnického práva za účinnosti obecného č. 946/1811 Sb. z. s. [šlo o již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. ].

Stejně tak i v projednávané věci je podstata problému v možnosti převodu příslušenství. Nejde primárně o to, zdali pozemek může být příslušenstvím jiného pozemku, nýbrž může-li být pozemek jako příslušenství převeden právním jednáním vztahujícím se k věci hlavní. Jinak řečeno, jde o to, jestli se uplatní domněnka vyjádřená v § 510 odst. 2 o. z.

Také z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud opřel zamítnutí žaloby též o skutečnost, že sporný pozemek nebyl uveden v kupní smlouvě z roku 2004, a dovolatelé se i proto nestali jeho vlastníky; poukázal v této souvislosti na závěry již jmenovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. , s tím, že „pokud se k účinnému převodu pozemku vyžaduje zápis do katastru nemovitostí, byla by možnost převodu pozemku jako příslušenství jiné nemovitosti popřením intabulační zásady“. S tímto závěrem však dovolatelé nijak nepolemizují a tak nemohl být podroben přezkumu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v řadě dalších rozhodnutí.

I kdyby snad sporný pozemek skutečně byl příslušenstvím některého z pozemků uvedených v kupní smlouvě z roku 2004, dovolatelé by se na základě kupní smlouvy nestali jeho vlastníky. Tvoří-li příslušenství věci hlavní nemovitost, může dojít k jejímu převodu na jiného smlouvou, jen jestliže byla v této smlouvě vyjádřena vůle převést rovněž příslušenství (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jde-li navíc o nemovitost evidovanou v katastru nemovitostí (jako v této věci), nestačí vyjádření vůle k převodu, ale k platnosti takového převodu je třeba přesná identifikace příslušenství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. ).

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 26. 7. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu