Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2897/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 12. 2005, č. j. -155 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 1. 9. 2003, č. j. -53, a jeho vyhovující rozsudek ze dne 18. 8. 2004, č. j. -92, byly zrušeny usneseními Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2004, č. j. -74, a ze dne 4. 2. 2005, č. j. -114), zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 15, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 4. patře domu č. p. 1221 v k. ú. V., na adrese Praha 10, Amurská 6 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2006, č. j. -177, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně, a ve shodě s ním vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že předmětný byt byl přidělen J. V. (otci žalovaného) v roce 1964, že po jeho smrti (v roce 1989) se stala výlučnou uživatelkou, posléze nájemkyní bytu jeho manželka Z. V. (matka žalovaného), která v bytě nadále bydlela se žalovaným, že byla z důvodu svého špatného psychického stavu často hospitalizována, že žalovaný se o ni staral, že se podílel na nákladech spojených s užíváním bytu a nákupem potravin, že pomáhal s úklidem, a že s ní v bytě žil i v den její smrti (k 19. 4. 1996). Rovněž tak vzal za prokázáno, že žalovaný byl od roku 1987 přihlášen k trvalému pobytu na adrese P. 8, Na Kopečku 3 (dále též „byt v P. 8“), k čemuž měl toliko souhlas tehdejšího uživatele bytu V. L., že v tomto bytě nikdy fakticky nebydlel, měl však svoje jméno na poštovní schránce a hradil za jeho užívání částku 144,- Kč měsíčně, a že rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. , mu byla uložena povinnost byt v P. 8 vyklidit. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že na žalovaného přešlo dle ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“) právo nájmu předmětného bytu, neboť v den smrti své matky s ní trvale žil ve společné domácnosti a neměl vlastní byt, když k bytu v P. 8 mu nesvědčil žádný právní titul pro jeho užívání; na základě toho uzavřel, že žaloba na vyklizení není důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při výkladu a použití ustanovení věty první obč. zák., v důsledku čehož věc nesprávně posoudil. Uvádí, že měl přihlížet k judikatuře Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. ) a ke konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (zejména rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. ), a to především k tomu, že „důvody pro přechod nájmu musí být vykládány restriktivně“, že „osoba tvrdící přechod nájmu nesmí zneužívat zákon na újmu vlastníka“, a že „břemeno tvrzení a dokazování ohledně skutečností rozhodných pro přechod nájmu bytu tíží žalovaného“. Namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný žil se svojí matkou v předmětném bytě v den její smrti nemají oporu v provedeném dokazování, a že tato zjištění byla učiněna pouze z výpovědi žalovaného a svědků na věci zainteresovaných (jeho dcery, bývalé manželky a kamarádů), přestože v nich byly vzájemné rozpory. Naopak věrohodné výpovědi svědků p. E., p. Ž. a p. N., jakož i další skutečnosti a důkazy (např. odhlášení žalovaného do jiného bytu, skutečnost, že na evidenčním listu byla jako jediná osoba žijící v předmětném bytě zapsána matka žalovaného, a že žalovaný se v roce 1994 odmítl do evidenčního listu zapsat) potvrzující, že žalovaný s nájemkyní nežil v bytě v den její smrti, byly znevěrohodněny či jinak opomenuty. Rovněž tak namítá, že na straně žalovaného ani na straně jeho matky nebyl dán úmysl vytvořit trvalé, předem neohraničené životní společenství, že i pokud by žalovaný v bytě žil, nebyla by doba jejich soužití natolik dlouhá, aby z ní bylo možno dovodit, že šlo o trvalou příslušnost k domácnosti nájemkyně, že ji toliko občas navštěvoval, že jeho případná pomoc byla toliko přechodná či příležitostná (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ), a že jejich soužití nemělo charakter spotřebního společenství. Dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neměl v den smrti své matky vlastní byt, a dovozuje, že pokud by se byt v P. 8 nestal vlastním bytem žalovaného před jeho přihlášením k trvalému pobytu, stal se jím po 1. 1. 1992, kdy uzavřel s vlastníkem tohoto bytu ústně či konkludentně smlouvu o nájmu bytu (přibližně od roku 1992 byly žalovanému zasílány na jeho jméno složenky na platby za užívání bytu); není rovněž vyloučeno, že žalovaný měl jiný právní titul (než nájemní smlouvu) zakládající právo bydlení, sloužící k trvalému uspokojování jeho potřeby bydlet, o čemž svědčí uváděné důkazy. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu a 4 , se zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Soud se nejprve zabýval přípustností dovolání podle ustanovení , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Ustanovení však v daném případě přípustnost dovolání nezakládá, neboť soud prvního stupně sice rozhodl ve svém v pořadí třetím rozsudku jinak než v rozsudku dřívějším (v pořadím druhém), avšak mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, chybí příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení tak proto nejsou pokyny k odstranění procesních vad, případně jiné pokyny k tomu, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce či pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení. V dané věci odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést veškeré v úvahu přicházející dokazovaní v tom směru, aby napevno zjistil, zda žalovaný v rozhodné době žil se svou matkou v předmětném bytě s úmyslem setrvat v trvalém soužití, a zda měl či neměl právní důvod k užívání bytu v P. 8; takovýto právní názor však žádným způsobem neusměrňoval soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout, a proto dovolání podle není přípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody dle nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto. Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu. Jak je patrno z obsahu ( ) dovolání, nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že na straně žalovaného byly splněny předpoklady pro přechod nájmu bytu podle věty první obč. zák. Výtky dovolatele jsou však namířeny proti skutkovému závěru odvolacího soudu o soužití žalovaného a jeho matky v předmětném bytě v době její smrti. Jeho námitky tak obsahově směřují proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) soudem a dovolatel tím uplatňuje nepřípustný dovolací důvod podle Stejný charakter mají i výtky dovolatele proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný neměl v den smrti své matky vlastní byt; k jeho námitce o konkludentním uzavření nájemní smlouvy k bytu v P. 8, lze poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, která se touto problematikou zabývá (srov. např. jeho rozsudek ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. , usnesení ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. , a ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 1489/2005).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení větu první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. února 2009

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu