Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4142/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 25.3.1999 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhala určení, že „zástavní právo Č. a.s. k nemovitostem žalobkyně v katastrálním území a obci B. zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., katastrální pracoviště v N., na LV pro katastrální území a obec B. a to k domu na pozemku st. 10 a pozemku parc. č. 70 neexistuje“. Uvedla, že „je výlučným vlastníkem shora popsaných nemovitostí“; že „smlouvu nepodepsala osobně, ale tuto podepsal pan M. B.“; že „ten se prokázal plnou mocí, kterou ho zplnomocnila dne 30.5.1994 ke všem úkonům a k veškerému jednání ve věci nakládání a dispozic s uvedenými nemovitostmi“; že „v textu plné moci není uvedeno, že by M. B. měl jednat jménem navrhovatelky, není v ní proto uveden rozsah zmocněncova oprávnění tak, jak to vyžaduje ustanovení § 31 odst. 1 obč. zák.“; že „plná moc nesplňuje náležitosti uvedené v ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., a to především s ohledem na to, že není dostatečně určitá, není v ní jednoznačně a určitě vymezeno, které konkrétní úkony a jednání ve věci nakládání a dispozic s nemovitostmi je oprávněn M. B. činit“; že „podpis navrhovatelky na plné moci nebyl ověřen dle platných předpisů, tedy v souladu s ustanovením “; že „rovněž tak podpis M. B. pod výše uvedenou smlouvou o zástavním právu k nemovitosti nebyl ověřen, pravost podpisů na smlouvě o zástavním právu k nemovitosti byl zjištěn pouze pracovníky odpůrce“; že „uvedené nedostatky (neurčitost plné moci, neověření podpisu navrhovatelky a M. B.) podle platných právních norem bránily vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, takže zástavní právo odpůrce k nemovitostem navrhovatelky nemělo být nikdy do katastru nemovitostí zapsáno“.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.2.2005, č. j. -190, žalobu zamítl a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dle údaje zástupce žalobkyně, dozvěděla se žalobkyně o zástavě svých nemovitostí v září 1997“; že „vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až v březnu 1999, nutno mít (i kdyby byla platná moc zjevně neurčitá, což není) úkon dle ní provedený za žalobkyní schválený“; že „pokud zmocnitel neudělí omezenou plnou moc, kde by takové omezení bylo výslovně uvedeno, pak je plná moc neomezená, zmocnitel sám pak nese rizika vyplývající z eventuálních interních pokynů zmocněncem, proti němuž se může popřípadě domáhat náhrady škody“; že, „použila-li žalobkyně formulace, že zplnomocňuje M. B. ke všem úkonům a k veškerému jednání ve věci nakládání a dispozic s nemovitostmi, jichž byla sama vlastníkem, pak z toho nelze dovodit nic jiného, než že jde o plnou moc všeobecnou, opravňující zmocněnce jednat (při onom nakládání s nemovitostmi, k němuž je jinak z titulu vlastnictví povolána výlučně žalobkyně) jménem žalobkyně“ a že „naopak tvrzení, že mělo jít o plnou moc ke kontrole a údržbě nemovitostí, je zcela nelogické“. Dále uvedl, že „z textu plné moci je zřejmé, že byla podepsaná zmocnitelkou a zmocněncem a je opatřena razítkem a podpisem notářky, nelze tak dovodit, že by neobsahovala nezbytné náležitosti (obecně není ani ověření podpisu nezbytné)“; že „tvrzení o tom, že se zmocněnec zmínil o nesouhlasu matky předtím, než nemovitost zastavil (jakkoliv je žalovanou popíráno), jej nikterak nezbavuje odpovědnosti za eventuální překročení plné moci, a jelikož je svéprávný a dospělý, nemůže nikterak zpochybnit právní úkon, ke kterému se následně sám odhodlal“; že „pokud jde o námitku žalobkyně stran neurčitosti vymezení zajišťované pohledávky, dlužno poukázat na čl. 1 Smlouvy zástavní, kde je uvedeno, že se zástavní právo zřizuje k zajištění rámcové smlouvy č. 00531/94 ze dne 10.8.1994“; že „vymezení zajišťované pohledávky je zcela jasné a určité (včetně úvěrů po 5 mil. Kč, jejich splatnosti, čerpání atd.)“; že „nepovažuje za relevantní námitku, že smlouva nevstoupila v platnost vzhledem k čl. 11“; že „smlouva byla podepsána všemi kontrahenty, kterými u smlouvy zástavní je zástavní věřitel a zástavce“; že „fakt, že z titulu smlouvy je zástavce B. s.r.o. veden v dvojjediné pozici (ještě jako na smlouvě zúčastněný klient) a že v závěru smlouvy u dvou kolonek – zástavce a klient přičinil podpis jen jednou v kolonce zástavce, neznamená, že by smlouva nebyla smluvními stranami ve smyslu čl. 11 podepsána“ a že „z dokazování je zcela nepochybné, že žalobkyně podepsala svému synovi plnou moc obsahem generální, že tento její syn nemovitost žalobkyně v intencích plné moci zastavil, že dluh, k jehož zajištění zástava sloužila vznikl (o tom, že úvěr na dostavbu hotelu byl čerpán není sporu a až na zpochybňování právním zástupcem žalobkyně zhruba od poloviny soudního sporu nebyl tento fakt nikdy sporný), že tento dluh nebyl plněn, že sice dlužná společnost nabízela žalované k úhradě hotel z úvěru dostavěný v hodnotě 23 mil. Kč, avšak žalovaná volila využití zastavené nemovitosti“ a že „tato základní a rozhodující fakta nelze dle názoru soudu, bez dalšího, zpochybnit poukazy na nepřesnosti v jednotlivých listinách, či formulacích, či v umístění podpisů, či v postupu katastrálního úřadu při nakládání s plnou mocí (jejíž vystavení žalobkyní, právě v takové formě v jaké byla předložena, nikdo nezpochybňoval a je zcela nesporné)“.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18.1.2006, č. j. -228, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné“ a „v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku“. Uvedl, že „ze spisu nepochybně vyplývá, že plná moc opravňovala syna žalobkyně jako zmocněnce k uzavření zástavní smlouvy“; že „pod pojmem nakládání a dispozice s věcí, v dané věci s nemovitostí, užitý například v § 123 obč. zák., se rozumí převod vlastnictví a zatížení nemovitostí, tedy i zřízení zástavního práva k nim, nikoli údržba a kontrola nemovitostí, jak žalobkyně uvádí“; že „superlegalizace podpisů není v tomto případě zapotřebí, neboť zákon nic takového nevyžaduje“; že „žalobkyně neučinila žádné kroky proti postupu zmocněnce poté, co měla získat vědomosti o uzavření zástavní smlouvy“; že „otázka věku žalobkyně a jejího pobytu v zahraničí tu nehraje roli, když byla o zástavě a dalších okolnostech informována“; že „v tomto případě by nastoupila nevyvratitelná domněnka podle § 33 odst. 1 obč. zák., jak na to soud prvního stupně správně poukázal“; že „ohledně zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994 zaujímá odvolací soud shodný právní názor, který byl zaujat v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2005, č. j. -320, v řízení o dovolání podaném dalšími zástavci J. Š. a JUDr. D. Š., v jejich sporu o neexistenci zástavního práva zřízeného uvedenou a další smlouvou ze dne 11.4.1994“; že „v tomto směru lze odkázat na podrobné závěry Nejvyššího soudu ČR, který poukázal na to, že v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. lze dovodit, že ze smluv je nepochybné, že zástavním věřitelem je žalovaný, žalobkyně je zástavcem a dlužníkem ze zajištěných pohledávek je společnost B., s. s.r.o. (nyní B. a.s.)“; že „zajištěné pohledávky jsou dostatečně určitě vymezeny v čl. 1 zástavních smluv kromě jiného odkazem na smlouvy, kterými se zakládají“ a že „předmět zástavního práva poskytnutý žalobkyní k zajištění pohledávek je vymezen tak určitě, že je nepochybné, jaké nemovitosti dala žalobkyně do zástavy, na tom nic nemění ani to, že údaj ohledně katastrálního území je třeba dovodit z dalších údajů smluv“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s jejím tvrzením, že plná moc nebyla udělena pro uzavírání zástavní smlouvy týkající se jejích nemovitostí a že nikdy neměla vůli takovou plnou moc udělit“; že „soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci tak, že plná moc opravňovala k uzavření zástavní smlouvy“; že „z provedených důkazů vyplývá, že zástavní smlouvou měly být zastaveny nemovitosti žalobkyně k zajištění pohledávky žalovaného vůči společnosti B. s.r.o.“; že „s touto společností neměla žalobkyně nic společného, nebyla nikdy její společnicí, statutárním orgánem, zaměstnankyní atd.“; že „naopak M. B. byl společníkem a statutárním orgánem uvedené společnosti a měl tedy nepochybně zájem na poskytnutí úvěru od žalované“; že „M. B. neměl žádný vztah k nemovitostem žalobkyně, které použil ke zřízení zástavního práva“; že „tedy objektivně v době podpisu předmětné zástavní smlouvy existoval rozpor mezi zájmy žalobkyně a M. B.“; že „tato skutečnost dle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. znemožňovala, aby M. B. zastupoval žalobkyni dle plné moci“; že „jí podaná žaloba byla zcela jednoznačným a včasným vyjádřením nesouhlasu s uzavřením zástavní smlouvy M. B.“; že „v řízení nebylo zjištěno, že by již v roce 1997 a 1998 měla žalobkyně dostatečné informace k tomu, aby mohla vyjádřit svůj nesouhlas s uzavřením zástavní smlouvy“; že „za situace, kdy nebylo jednoznačně prokázáno, kdy poprvé mohla žalobkyně vznést kvalifikovaný nesouhlas s uzavřením zástavní smlouvy, jsou závěry soudů obou stupňů v této věci nesprávné, předčasné a pouze hypotetické“; že „Katastrální úřad v N. měl požadovat superlegalizaci jejího podpisu na plné moci a předložení takového dokumentu (tak, jak došlo k superlegalizaci podpisu žalobkyně na plné moci udělené jejímu právnímu zástupci)“; že „proti rozhodnutí Katastrálního úřadu v N. o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebylo možné podat opravný prostředek, neboť to bylo vyloučeno právním předpisem, ačkoliv evidentně Katastrální úřad v N. postupoval v rozporu se svými povinnostmi“; že „s postupem Katastrálního úřadu v N. při řízení o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí se však soudy obou stupňů řádně nevypořádaly, což žalobkyně považuje za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí“, a že „názor odvolacího soudu o tom, že v soudním řízení (ani v jiném) nelze přezkoumávat postup katastrálního úřadu, který vklad práva povolil, není dle názoru žalobkyně správný“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně, dospěje-li k závěru, že dovolání je přípustné, aby je zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu by tedy v této věci mohlo být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Otázku, zda nemovitosti žalobkyně jsou zatíženy ve prospěch žalované zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 10.8.1994, včetně posouzení sporné plné moci ze dne 30.5.1994, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu kdy byly tyto úkony učiněny - podle , , ve znění zákonů č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. , č. a č. , tedy podle ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 věty první obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Při uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) se může její účastník (zástavní věřitel i zástavce) dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou (zmocněncem), které za tímto účelem písemnou formou udělí plnou moc (§ 31 odst. 1, § 31 odst. 4, věta první, § 46 odst. 1 obč. zák.). Předpokladem určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1 věta druhá, § 37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce (zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat.

Při zastoupení na základě plné moci je současně třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (zastoupení či zmocnění) na straně jedné a mezi samotnou plnou mocí na straně druhé. Dohoda o plné moci (zastoupení či zmocnění) je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek; uzavřením této dohody vzniká právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (třetím osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho zastupoval v rozsahu uvedeném v této plné moci; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu představuje osvědčení (průkaz) o zastoupení, vzniklém na základě dohody o plné moci (zastoupení či zmocnění).

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (samozřejmě také zástavní smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení - oproti názoru žalobkyně - k závěru, že plná moc ze dne 30.5.1994 je z hlediska vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění právním úkonem určitým a že opravňovala zmocněnce i k tomu, aby za žalobkyni (zmocnitele) uzavřel spornou zástavní smlouvu, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci.

Z vylíčení ostatních důvodů dovolání je zřejmé, že žalobkyně dále namítá již pouze, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], resp. že usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a věty první

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu