Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 1796/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) Ing. J. K., a 2) Ing. I. K., CSc., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č. j. -73, takto:

I.  Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím z titulu porušení závazku ze smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu.

Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 17. 10. 1991 uzavřel Okresní úřad Praha-východ se žalovanými smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a o omezení převodu nemovitostí, registrovanou Státním notářstvím pro P.-v. dne 27. 12. 1991 (dále též „předmětná smlouva“ nebo „Smlouva“), podle níž žalovaným poskytl příspěvek v celkové částce 70.000,- Kč na základě stavebního povolení ze dne 4. 6. 1991 (a posléze i ze dne 18. 7. 1991), vydaného stavebním úřadem v M. (dále „stavební úřad“) na výstavbu rodinného domku, jímky a dvojgaráže (dále „nemovitosti“), že ve Smlouvě se žalovaní zavázali stavbu provést a dokončit ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci do 10 let od uzavření smlouvy, že po dobu 10 let od uzavření Smlouvy, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevedou stavbu na jiného bez souhlasu Místního národního výboru v M. (dále „národní výbor“), že ji budou po tuto dobu užívat k trvalému bydlení, a že pro případ porušení povinnosti ze Smlouvy vrátí příspěvek poskytovateli. Rovněž vzal za prokázáno, že žalovaní použili příspěvek na výstavbu nemovitosti, že dokončení stavby bylo stavebním úřadem opakovaně prodlouženo, naposledy do 27. 6. 2004, že dne 18. 10. 2004 bylo zahájeno kolaudační řízení, a že dne 11. 11. 2004 bylo vydáno stavebním úřadem kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 12. 11. 2004. Dopisem ze dne 20. 12. 2004 byli žalovaní vyzváni k vrácení příspěvku pro nesplnění povinnosti vyplývající ze Smlouvy – nedokončení stavby ve stanoveném termínu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní měli  vážné (finanční) důvody pro prodloužení lhůty k dokončení stavby, že k jejímu prodloužení došlo rozhodnutím stavebního úřadu, a bylo by proto v rozporu s dobrými mravy, aby po nich žalobkyně poskytnutý příspěvek vymáhala. Vzhledem k tomu, že žalovaní vznesli námitku promlčení, zabýval se soud otázkou promlčení uplatněné pohledávky a dovodil, že – za situace, kdy byla žaloba podána dne 17. 3. 2005 – je právo na její vydání promlčeno, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby, počítané ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (od  nesplnění závazku, tj. od 18. 10. 2001).  Na základě toho žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, č. j. -73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 70.000,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 17. 11. 2001 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl na rozdíl od něho k závěru, že žaloba je důvodná. Posoudil uplatněný nárok podle ustanovení a b), , a , o finanční, úvěrové a jiné pomoci individuální bytové a družstevní výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění (dále jen „ “), a dovodil, že žalovaní tím, že nesplnili podmínku dokončení stavby v dohodnutém termínu (tj. do 17. 10. 2001) porušili ke dni 18. 11. 2001 povinnost vyplývající ze Smlouvy, a vznikla jim podle části 6. Smlouvy povinnost vrátit poskytnutý příspěvek do 30-ti dnů, tj. do 16. 11. 2001. V důsledku jejího nesplnění  se dostali dnem 17. 11. 2001 do prodlení, a vznikla jim povinnost platit úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky ( ). Odvolací soud se dále zabýval otázkou promlčení uplatněného žalobního nároku. Vyšel přitom z ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. před novelou“), upravujícího zajištění závazku omezením převodu nemovitosti, obč. zák. před novelou, podle něhož zajištění zaniká promlčením pohledávky, věty první obč. zák. před novelou, stanovícího desetiletou promlčecí dobu pro práva zajištěná omezením převodu nemovitostí, a ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že Smlouva obsahuje dohodu účastníků o omezení převodu nemovitostí, řídící se právní úpravou účinnou do 31. 12. 1991. Vzhledem k tomu, že novelou provedenou s účinností k 1. 1. 1991 , bylo ustanovení věty první obč. zák. před novelou vypuštěno, a institut omezení převodu nemovitostí již nebyl zakotven, dochází ke střetu „staré a nové“ právní úpravy. Ustanovení obč. zák., upravující obecně regulaci lhůt při změně právní úpravy nelze aplikovat, neboť dopadá toliko na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem novelizované právní úpravy. Za tohoto stavu lze postupovat toliko podle obč. zák., podle něhož práva a povinnosti z omezení převodu nemovitostí, vzniklé před účinností , se řídí dosavadními právními předpisy, tj. ustanovením obč. zák. před novelou; na právo věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitostí je třeba pohlížet  jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala, a dovodit, že se promlčuje ve lhůtě 10-ti let; v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a , z nichž vyplývá závěr, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti, smluvně založené za účinnosti ve znění do 31. 12. 1991, se promlčuje v desetileté promlčecí době i tehdy, začala-li tato doba běžet až po 1. 1. 1992. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaní nesplnili smluvní povinnost dokončit stavbu v dohodnutém termínu, a začala-li běžet promlčecí doba dnem 18. 10. 2001, pak žaloba podaná v dané věci dne 22. 3. 2005, byla podána včas, neboť právo nebylo promlčeno. Odvolací soud dále zaujal názor, že uplatnění nároku u soudu nelze – z důvodů uvedených v jeho rozhodnutí – považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle a uplatnili v něm dovolací důvod podle Vyjadřují přesvědčení, že právo žalobkyně na zaplacení požadované částky bylo promlčeno, a to v tříleté promlčecí době, a namítají, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, neboť odvolací soud pochybil, když neposuzoval ustanovení obč. zák. z hlediska jeho zpětné působnosti (retroaktivity), a nezabýval se ani otázkou přípustnosti tzv. nepravé retroaktivity. Dovolatelé mají za to, že ustanovení obč. zák. upravuje tzv. nepravou retroaktivitu v tom smyslu, jak byl obecně vyložen v nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. , a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , a na základě závěrů v uvedených judikátech vyjádřených dovozují, že smyslem , resp. obč. zák. nebylo zachovat pro práva z omezení převodu nemovitostí desetiletou promlčecí dobu, ale v zájmu právní jistoty sjednotit délku promlčecí doby po účinnosti na dobu tří let (v této souvislosti poukazují na to, že ve lhůtě 3 let se promlčují i práva zajištěná zástavním právem, které bylo uvedeným zákonem vtěleno do ). Vyjadřují dále názor, že je dostatečně odůvodněna akceptovatelnost nepravé retroaktivity obč. zák. a že pod pojem „práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v obč. zák., nelze podřadit promlčecí dobu. I kdyby tomu tak bylo, neplatilo by to pro případy, kdy promlčecí doba začala běžet až po nabytí účinnosti V takovýchto případech by se v souladu s ustanovením obč. zák. uplatnila obecná promlčecí doba, což by znamenalo, že právo žalobkyně by bylo promlčeno ke dni 17. 11. 2004. Navrhli, aby napadený rozsudek  byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně učinili návrh na odklad jeho vykonatelnosti.

Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a odkázala na jím citované judikáty Nejvyššího soudu; rozhodnutí ponechala na úvaze dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky  řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uplatněného dovolacího důvodu.

O nesprávné právní posouzení věci ( ) se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na právním závěru, že žalobkyní uplatněný nárok, opírající se o porušení povinnosti ze Smlouvy, je důvodný; uvedený závěr nebyl dovoláním zpochybněn, a proto z něho dovolací soud vychází. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost jeho druhého právního závěru, že uplatněný nárok není promlčen, a to námitkou, že promlčení pohledávky žalobkyně mělo být posuzováno podle § 870 obč. zák., nikoliv podle § 874 obč. zák., jak dovodil odvolací soud.

Podle obč. zák. obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám provedeným s účinností od 1. 1. 1992 , se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.

Podle obč. zák. (který je rovněž přechodným ustanovením k novele provedené ) práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

Nejvyšší soud se problematikou promlčení nároku zajištěného omezením převodu nemovitosti zabýval již ve svých rozhodnutích z 18. 5. 2005, sp. zn. , z 21. 9. 2005, sp. zn. (na něž odkázal odvolací soud v napadeném rozhodnutí), jakož i v rozhodnutí z 30. 9. 2005, sp. zn. , a přijal jednoznačné závěry, na kterých jsou založena i jeho další rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 30. 9. 2005, sp. zn. , a z 30. 9. 2005, sp. zn. ). Dovodil, že není-li od 1. 1. 1992 omezení převodu nemovitosti upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, tj. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat zásadu ochrany již dříve nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Dovodil rovněž, že ustanovení obč. zák. dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy . V případě omezení převodu nemovitosti tomu tak není, neboť nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto nelze aplikovat ustanovení obč. zák. a jediným použitelným ustanovením je obč. zák. Smyslem institutu omezení převodu nemovitosti, bylo nejen zajistit věřiteli možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena, výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale též – ve spojení s obč. zák. před novelou – prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Bylo-li podle obč. zák. před novelou neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu posléze uvedeného ustanovení, a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Odlišný výklad přechodných ustanovení by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, tj. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v době podstatně kratší.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud posuzoval otázku promlčení uplatněného nároku podle § 874 obč. zák., nikoliv podle ustanovení § 870 obč. zák., jak namítají dovolatelé. Protože aplikace ustanovení § 870 obč. zák. nepřichází v dané věci v úvahu, nebylo důvodu zabývat se dovolací námitkou jeho zpětné retroaktivity.

Lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek je správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle části věty před středníkem , zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by jinak měla nárok vůči procesně neúspěšným žalovaným.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. ledna 2009

Doc. JUDr. Věra  K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu