Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 1032/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, proti žalovaným: 1) M. K., a 2) J. K., o zaplacení částky 142.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2005, č. j. -35, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. dubna 2005, č. j. -35, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. prosince 2004, č. j. -21, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. -21, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 142.000,- Kč s 10% úroky z prodlení ročně od 16. 6. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. dubna 2005, č. j. -35, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil, v nákladových výrocích jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu, kterou uzavřeli s bývalým ONV ve S. (dále jen „národní výbor“) dne 15. května 1990, obdrželi žalovaní příspěvek na stavbu řadového rodinného domku na parcele č. 434 v kat. úz. P. P. ve výši 142.000,- Kč. Ve smlouvě se mimo jiné zavázali použít tuto částku pouze na stavbu domku a tuto stavbu provést tak, aby byla dokončena a kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy. Nedodržení některé z těchto podmínek se žalovaní zavázali ONV ve S. oznámit a příspěvek do 30 dnů poté vrátit. Pro případ vzniku povinnosti vrátit příspěvek na sebe žalovaní s odkazem na a následující v tehdejším znění vzali i s účinky pro dědice povinnost, že rodinný domek na shora uvedené parcele, zapsané na LV č. 5250 pro obec S., kat. úz. P. P., nepřevedou bez souhlasu národního výboru na jiného, dokud příspěvek nevrátí. Smlouva byla registrována Státním notářstvím ve S. dne 22. května 1990. Kolaudační rozhodnutí týkající se shora uvedeného rodinného domku bylo vydáno dne 10. května 2000 pod č. j. výst. 1257/00/Ze a nabylo právní moci dne 3. června 2000. Na základě těchto zjištěných skutečností oba soudy dovodily, že žalovaní nedodrželi sjednané podmínky, neboť deset let, během nichž mělo kolaudační rozhodnutí nabýt právní moci, uplynulo 15. 5. 2000. Tím jim vznikla povinnost poskytnutý příspěvek vrátit ve třicetidenní lhůtě, která uplynula 15. 6. 2000. Podle názoru soudů obou stupňů však žalovaní vznesli důvodně námitku promlčení. V době uzavření smlouvy sice činila promlčecí doba u práv zajištěných omezením převodu nemovitosti deset let ( ve znění před 1. 1. 1992), ale novela provedená již tento institut nepřevzala. Proto pokud promlčecí doba začala v tomto případě běžet až po účinnosti uvedené novely, řídí se její délka a běh podle přechodného ustanovení ve znění zmíněné novely (dále jen „ “) novou právní úpravou a je tudíž podle tříletá. K poukazu žalobkyně na zaujaly soudy obou stupňů názor, že toto ustanovení se dotýká pouze práv a povinností z omezení převodu nemovitosti, tedy obsahu právního vztahu, nikoli promlčecí doby, na niž dopadá . Tříletá promlčecí doba začala běžet 16. 6. 2000, skončila 16. 6. 2003 a jestliže žaloba byla podána až 14. 10. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z a v němž namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyslovila názor, že právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se i po účinnosti novely provedené promlčuje v desetileté promlčecí době, což vyplývá z přechodného ustanovení . Toto ustanovení je ve vztahu k speciálním ustanovením, které upravuje výhradně práva a povinnosti vyplývající z institutu omezení převodu nemovitosti, zatímco běh ostatních lhůt a promlčecích dob se řídí obecným ustanovením . Ustanovení je v zákoně proto, aby chránilo nabytá práva z omezení převodu nemovitosti, a pokud by měl zákonodárce v úmyslu změnit speciální desetiletou promlčecí dobu na obecnou tříletou, učinil by tak výslovně. Proto je i nadále třeba aplikovat ve znění před 1. 1. 1992. Žalobkyně navrhla, aby byly zrušeny jak napadený rozsudek, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný pro případ, že dovolací soud shledá dovolání žalobkyně přípustným, navrhl jeho zamítnutí, když se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 4. 2005, ale stalo se tak ve smyslu článku II bodu 2. po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, bylo i v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „ “).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v a c) . Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle , podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázku, zda po novele provedené se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti nadále promlčuje v desetileté promlčecí době nebo zda je u lhůt, které nezačaly běžet před účinností uvedené novely, nutno promlčení posuzovat podle , řeší odvolací soudy dosud rozdílně a v rozhodovací praxi dovolacího soudu se tato otázka zatím vyskytuje jen ojediněle. Pro řešení této otázky má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam, navíc (jak bude uvedeno dále) ji soudy obou stupňů vyřešily v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně je tak přípustné podle .

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání se opírá o způsobilý dovolací důvod, že obsahuje náležitosti uvedené v a že jsou splněny i podmínky uvedené v . Proto přezkoumal napadený rozsudek podle a 3 . Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v , a b) a , případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle ve znění před 1. 1. 1992 věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož ustanovení je ke smlouvě třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.

Podle v tomtéž znění zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.

Podle věty prvé ve znění před 1. 1. 1992 se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.

Podle v současném znění (dále opět jen „ObčZ“), obsahujícího přechodné ustanovení k úpravám provedeným s účinností od 1. 1. 1992 , se podle dosavadních předpisů až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před účinností tohoto zákona.

Podle (který je rovněž přechodným ustanovením k novele provedené ) práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že pod pojem „práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti“, obsažený v , nelze podřadit promlčecí dobu, která byla před tím, než byl institut omezení převodu nemovitosti z vypuštěn, podle ve znění před 1. 1. 1992 desetiletá, a proto pokud u práva zajištěného omezením převodu nemovitosti začala promlčecí doba běžet až po 1. 1. 1992, je tato doba (podle a contrario) ve smyslu tříletá a počítá se ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S tímto názorem se však dovolací soud neztotožňuje.

Ustanovení představuje obvyklou regulaci vztahu lhůt podle staré a nové právní úpravy. I novela provedená upravila některé lhůty novým způsobem, avšak v důsledku zmíněného přechodného ustanovení se tato úprava nedotkla lhůt, které začaly běžet před její účinností. Smyslem takové právní úpravy je princip ochrany již nabytých práv. Toto ustanovení však podle přesvědčení dovolacího soudu dopadá pouze na případy, kdy příslušné lhůty a promlčecí doby jsou i nadále předmětem úpravy . V případě omezení převodu nemovitosti je situace odlišná, neboť nedošlo jen ke změně promlčecí doby spojené s tímto zajišťovacím institutem, nýbrž k vypuštění tohoto institutu z vůbec. Nejde tedy o situaci, kdy se lhůty či promlčecí doby novelou zákona zkrátily nebo prodloužily, případně kdy byl odlišně upraven jejich běh a kdy je proto třeba – v zájmu zachování principu ochrany nabytých práv – regulovat délku a běh těch lhůt a promlčecích dob, které začaly běžet před účinností nové právní úpravy. Proto podle názoru dovolacího soudu ustanovení nelze na tento případ aplikovat. Pak ovšem jediným ustanovením, podle kterého je možno postupovat, je .

Omezení převodu nemovitosti bylo institutem zajištění práv a povinností, který byl upraven v až do jeho novely provedené Smyslem omezení převodu nemovitosti bylo nejen zajistit věřiteli možnost vést v případě, že jeho pohledávka nebude řádně a včas uspokojena, výkon rozhodnutí postihující nemovitost vlastnicky náležející dlužníkovi, který ji nemohl (právě v důsledku omezení převodu) bez souhlasu věřitele zcizit, ale též – ve spojení s ve znění před 1. 1. 1992 – prodloužit dobu, v níž se takto zajištěné právo promlčí, tedy posílit právní jistotu věřitele pokud jde o včasnost vymáhání pohledávky. Jestliže s účinností od 1. 1. 1992 přestalo být omezení převodu nemovitosti upraveno, je třeba na oprávnění věřitele uplatnit u soudu pohledávku zajištěnou omezením převodu nemovitosti v delší než obecné, t. j. desetileté, promlčecí době nahlížet jako na součást práv, která z tohoto vztahu pro věřitele vyplývala. Jen tak je totiž možno respektovat shora zmíněnou zásadu ochrany již nabytých práv, kterou musí být vedena každá novelizace právního řádu. Je-li podle ve znění před novelou provedenou neodvratným důsledkem promlčení pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitosti zánik omezení převodu, je zřejmé, že tehdejší speciální zákonná úprava promlčecí doby u takto zajištěných práv je neoddělitelně spjata s právy a povinnostmi vyplývajícími z tohoto institutu. Uzavřením smlouvy o omezení převodu nemovitosti vyjádřily smluvní strany svoji vůli podřídit se režimu v citovaném znění a tedy i srozumění s tím, že zajištění závazku, který trvá, zanikne až marným uplynutím desetileté promlčecí doby. Výklad přechodných ustanovení , který v této věci přijaly soudy obou stupňů, by vedl k závěrům, které by byly z hlediska ochrany práv věřitele nepřijatelné, t. j. že by k (očekávanému a předpokládanému) zániku omezení převodu nemovitosti, tedy k zániku práv a povinností z něj vyplývajících, došlo – v rozporu s dříve projevenou vůlí smluvních stran – v době podstatně kratší. Na podporu názoru, že i po vypuštění institutu omezení převodu nemovitosti z se právo jím zajištěné promlčuje v desetileté promlčecí době, lze pak připomenout i názor zastávaný za účinnosti ve znění před 1. 1. 1992, podle kterého dojde-li k zániku omezení převodu nemovitosti za trvání zajištěné pohledávky (např. dohodou dlužníka a věřitele), nemá tato skutečnost vliv na běh a délku promlčecí doby u neuhrazené části pohledávky (srov. , Komentář, Panorama 1997, str. 223).

Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že pokud odvolací soud otázku promlčení uplatněného práva žalobkyně posuzoval podle , nikoli podle , použil jiný právní předpis než jaký měl použít a jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím je naplněn dovolací důvod uvedený v . Nejvyššímu soudu ČR proto nezbylo, než podle části věty za středníkem napadený rozsudek zrušit. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku ( věta prvá ve spojení s ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2005

Vít Jakšič, v. r.

předseda senátu