Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 305/2008

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 14.2.2006 se žalobkyně domáhala určení, že „dědická dohoda ze dne 11.12.1980 č.j. bývalého Státního notářství -21 č.l. 21-22, podle které pozůstalá dcera M. K. v pozůstalosti obdrží nemovitost, parcela č. 1002/2 - zahrada o výměře 732 m2, zapsaná na LV pro k.ú. Ú. u B. a žalovaný obdrží předmětné nemovitosti, tj. v původním značení parc. č. 1002, 1003, 988 vše zapsáno v KN Ž., LV, obec i k.ú. Ú. u B. a dále parc. č. 380, 381, 382/1, 382 a id. polovinu nemovitosti na LV, rodinný dům č.p. 755, k.ú. Š., st. parc č. 131/1 a vyplatí pozůstalé manželce R. Š. částku 8.000,- Kč do 31.12.1981 je absolutně neplatná“.

Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 21.11.2006, č.j. -28, řízení zastavil a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že „ze spisu bývalého Státního notářství B. sp. zn. vzal za prokázané, že rozhodnutím ze dne 11.12.1980 byla schválena dohoda dědiců, mimo jiné v tom směru, že žalobkyně z majetku dědictví obdrží do svého vlastnictví parcelu č. 1002/2 – zahrada o výměře 737 m2 v k.ú. Ú. u B. (zapsanou na LV) a že žalovaný obdrží do svého vlastnictví ideální polovinu nemovitostí zapsaných na LV v k.ú. Š. a dále do svého vlastnictví obdrží všechny nemovitosti zapsané na LV v k.ú. Ú. u B. s výjimkou parcely č. 1002/2 s tím, že žalovaný vyplatí žalobkyni částku 8.000,- Kč, a to nejpozději do 31.12.1981“; že „rozhodnutí o schválení této dědické dohody nabylo právní moci dne 11.12.1980, když všichni účastníci dědické dohody se vzdali práva odvolání“; že „dále bylo z dědického spisu prokázáno, že žalobkyně podala dne 18.12.1992 návrh na obnovu dědického řízení s odůvodněním, že jednání o uzavření dědické dohody se neúčastnila a tuto dohodu nepodepsala“; že „usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22.2.1995 byl návrh žalobkyně na obnovu řízení zamítnut a toto usnesení nabylo právní moci dne 5.9.1996“; že „v tomto případě bylo o vlastnictví předmětných nemovitostí pravomocně rozhodnuto“; že „pokud žalobkyně s tímto rozhodnutím nesouhlasila, měla podat řádný nebo mimořádný opravný prostředek“; že „bylo prokázáno, že žalobkyně nepodala řádný opravný prostředek a že její mimořádný opravný prostředek (návrh na obnovu řízení) byl pravomocně zamítnut“; že „výrok rozhodnutí státního notářství je závazný vůči žalobkyni i vůči žalovanému a nelze ho dnes již nijak napadnout“; že „v této věci se tedy jedná o překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae) ve smyslu “; že „jelikož tato základní podmínka nebyla splněna, soud řízení podle odst. musel bez dalšího zastavit“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25.4.2007, č.j. -42, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „v projednávané věci není splněna podmínka řízení spočívající v existenci zahájeného řízení o dědictví po zůstaviteli F. Š., v němž jedině se může soud zabývat platností dohody dědiců o vypořádání dědictví při rozhodování o jejím schválení či neschválení, v rámci rozhodnutí o vypořádání dědictví, kterým se toto řízení končí“; že „nedostatek této podmínky řízení, která je svou povahou podmínkou neodstranitelnou, brání, aby soud o žalobě rozhodoval“; že „proto nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí soudu, než zastavení řízení podle ustanovení věty první “.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že „dohodu dědiců ani protokol o schválení dědické dohody ze dne 11.12.1980 nepodepsala a učinila tak za ni jiná neznámá osoba“; že „skutečnost, že za ni někdo uzavřel dědickou dohodu se dozvěděla teprve v průběhu roku 1992 “; že „v průběhu dědického řízení, před údajným uzavřením dědické dohody, bylo mezi dědici ujednáno, že nemovitosti obdrží dědici podle toho, jak jsou fakticky užívány, z čehož dovolatelka vycházela“; že „dohoda je absolutně neplatná, neboť dovolatelka nikdy neučinila projev vůle, který by směřoval ke vzniku dědické dohody“; že „schválení dohody dědiců státním notářstvím podle , o státním notářství nemá na právní povahu dědické dohody žádný vliv a nemůže mít za následek zhojení absolutní neplatnosti takové dohody“; že „odepřením hmotně-právního projednání žaloby soudy v podstatě připustily, že lze nabýt vlastnické právo na základě absolutně neplatného právního úkonu a upřely jí, jakožto právoplatné dědičce, jejíu zaručené právo dědit jakož i právo na ochranu jejího vlastnického práva“; že „v daném případě neobstojí argument soudu, že se jedná o věc rozsouzenou“; že „rozhodnutí bývalého státního notářství, kterým se schvaluje dohoda dědiců, nemůže tvořit překážku věci rozsouzené ve vztahu k určovací žalobě o neplatnost dědické dohody“; že „totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (NS ČR ), což není daný případ“; že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné dohody spočívá zejména v tom, že bez soudem vyslovené neplatnosti této dohody setrvá stav, ve kterém je porušeno její právo na dědění a právo na ochranu vlastnictví“; že „pokud soud vysloví neplatnost této dohody, lze mít důvodně za to, že dědický soud zahájí ve smyslu řízení o dědictví ohledně majetku zůstavitele, který byl zahrnut do této absolutně neplatné dohody“; že „bez vyslovení neplatnosti napadené dědické dohody nelze řízení dle zahájit“; že „za současného stavu je tedy jí uplatněný postup jediným způsobem, jakým se může domoci svých práv“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po F. Š., (dále též jen „zůstavitel“), byla rozhodnutími tehdejšího Státního notářství B. ze dne 11.12.1980, č.j. -22 a č.j. -22, určena obecná cena majetku zůstavitele, výše jeho dluhů a čistá hodnota dědictví; schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví po zůstaviteli a bylo potvrzeno nabytí dědictví podle schválené dědické dohody. Při posouzení dědického práva vycházelo státní notářství ze závěru, že dědici zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka R. Š. a děti M. K. a J. Š.

Návrh na obnovu řízení o dědictví po zůstaviteli podaný M. K. dne 21.12.1992 byl usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22.2.1995, č.j. -67, zamítnut; toto usnesení bylo k odvolání M. K. potvrzeno usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23.7.1996, č.j. -82.

Věc projednání dědictví po zůstaviteli je třeba i v současné době posuzovat (srov. čl. III bod 10 písm.b) , kterým se mění a doplňuje a notářský řád, obč. zák. a čl. II bod 2 , kterým se mění a doplňuje ) podle právních předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitele, tj. podle , , ve znění (dále jen „obč. zák.“) a podle , o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění , č. (dále též jen „not.ř.“); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu (srov. čl. II bod 1 a 2 ).

Podle ustanovení § 482 odst. 1 a 2 obč.zák., je-li více dědiců, vypořádají se u státního notářství (nyní soudu) mezi sebou o dědictví dohodou. Neodporuje-li dohoda zákonu nebo zájmu společnosti (dobrým mravům), státní notářství (nyní soud) ji schválí.

Usnesením o dědictví se dědické řízení končí (srov. 42 not.ř., nyní ). Bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele do vydání usnesení, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [srov. not.ř., nyní a obč.zák.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout. Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů), není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli. Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dohodou nelze řešit do budoucna případné nároky dědiců k majetku zůstavitele, který by se mohl dodatečně objevit po skončení dědického řízení. Dohodou o vypořádání dědictví mohou (ale nemusí) být upraveny též pasíva dědictví. Uzavřou-li dědici takovou dohodu, podle které by měli odpovídat za zůstavitelovy dluhy jinak, než to vyplývá z obč.zák., jsou věřitelé zůstavitele účastníky dědického řízení (srov. not.ř., nyní ). K tomu, aby soud mohl takovou dohodu schválit, je třeba, aby s ní dohodou dotčení věřitelé vyslovili souhlas. Dohoda o vypořádání dědictví musí být určitá a srozumitelná; musí z ní mimo jiné bez pochybností vyplývat, jaký zůstavitelův majetek každý z dědiců nabývá. Obsahuje-li dohoda závazek dědice vyplatit jinému dědici dědický podíl nebo jeho část v penězích, musí být sjednána také lhůta k plnění; je také možné, aby bylo sjednáno zajištění tohoto závazku, například zástavním právem k věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě z dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo. Jestliže soud dohodu o vypořádání dědictví neschválí, pokračuje po právní moci usnesení v řízení. To samozřejmě neznamená, že by dědici nemohli o vypořádání dědictví uzavřít novou dohodu.

Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také ( ) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.zn. , uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28.10.1982, sp.zn. , uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751).

Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, vychází vždy z konkrétního zákonného ustanovení (srov. např. obč.zák., a 48 not.ř., nyní a 3 a ). Možnost opětného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví ( not.ř., nyní ) ve sporném soudním řízení z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Povaha věci přitom vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení umožňující zrušit rozsudkem usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.10.1968, sp.zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1969, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v současnosti; též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2008, sp.zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že se nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví; taková žaloba, je-li podána, proto musí být soudem zamítnuta ( not.ř., nyní ). Případné rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví je neplatná, by totiž nemělo (nemohlo mít) vliv na závaznost rozhodnutí vydaného soudem v řízení o dědictví podle not.ř. (nyní ).

Závěr odvolacího soudu, že „nedostatek podmínky řízení spočívající v neexistenci zahájeného řízení o dědictví po zůstaviteli, brání, aby soud o žalobě rozhodoval“, a že „proto nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí soudu, než zastavení řízení podle ustanovení věty první “, proto není správný.

Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil ( část věty za středníkem ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu