Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2732/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala na státu zaplacení částky 22.520.103,- Kč jako náhrady škody způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby, v níž byla držena od 3. 10. 1995 do 11. 12. 1996 a její trestní stíhání skončilo zastavením. Požadovaná náhrada škody se skládá z částky 1.972.979,- Kč, odpovídající součtu fakturovaných cen za dodávky zboží, které žalobkyně nemohla vymáhat z důvodu pobytu ve vazbě, z částky 3.568.693,20 Kč, odpovídající zůstatkovým cenám 4 nákladních automobilů, které žalobkyně užívala při podnikání na základě leasingových smluv a které jí byly pronajímatelem odňaty, když v průběhu vazby byly leasingové smlouvy ukončeny pro nesplácení leasingových splátek, z částky 7.500.000,- Kč, jež představuje ušlý zisk společnosti S. a S. spol. s r. o. (jejímž jediným společníkem žalobkyně byla) za rok 1996,  z částky 120.000,-Kč, představující náklady obhajoby, a ze zbývající částky do výše 22.520.103,-Kč, kterou tvoří součet daňových nedoplatků podle dodatečných platebních výměrů daně z příjmu fyzických osob (žalobkyně) a právnických osob (S. a S. spol. s r. o.) a silniční daně za oba subjekty pro zdaňovací období 1995 a 1996.

Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co jeho v pořadí první zamítavý rozsudek ze dne 13. 9. 2004 byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. -40, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla dne 3. 10. 1995 zadržena a obviněna z trestného činu podvodu  podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák., usnesením ze dne 4. 10. 1995 byla vzata do vazby, z níž byla propuštěna dne 11. 12. 1996, a trestní stíhání žalobkyně pro všechny skutky, pro které jí bylo sděleno obvinění, bylo zastaveno usnesením, které nabylo právní moci 24. 3. 1998, a to podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu (nebylo prokázáno, že skutek spáchala žalobkyně) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu (skutek není trestným činem), žalobkyně podala žádost o odškodnění u Ministerstva spravedlnosti dne 2. 3. 1999, žalobu podala dne 5. 10. 1999 a žalovaná vznesla námitku promlčení. Obvodní soud dovodil, že právo na náhradu škody se promlčelo uplynutím objektivní promlčecí doby jednoho roku počínající od právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání ( ), jejíž běh se stavěl po dobu 6 měsíců od uplatnění práva u Ministerstva spravedlnosti  ( a obč. zák.), a proto je nelze žalobkyni přiznat ( obč. zák.). Obvodní soud poukázal na to, že žalobkyně netvrdila a ze spisu nevyplývají žádné závažné důvody, pro které by nemohla své nároky u soudu včas uplatnit, a proto neshledal, že by námitka promlčení byla zneužitím práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2006, č. j. -72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, pouze upřesnil údaj o datu uplynutí promlčecí doby, což však na závěr o promlčení uplatněného nároku nemělo vliv.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 , a které podává z důvodů uvedených v i b) Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že jí nečinností žalované bylo znemožněno účinně se dovolávat svého práva. Poukazovala na to, že jí bylo po uplatnění práva u Ministerstva spravedlnosti pracovníky odboru odškodňování opakovaně telefonicky sděleno, že její žádost se řeší, že není nutné podávat žalobu, neboť náhrada škody bude žalovanou uznána a škoda bude nahrazena. V poslední den promlčecí lhůty jí bylo telefonicky sděleno, že její nárok není oprávněný a škoda nebude nahrazena. Žalobkyně podala žalobu v nejbližším možném termínu se zřetelem k době nezbytně nutné ke zpracování žaloby i s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu a finančním možnostem, které jí nedovolovaly nechat se zastoupit advokátem. Žalobkyně namítá, že předběžné projednání nároku ministerstvem je správním řízením, v němž ministerstvo mělo ve lhůtě stanovené zákonem formálně rozhodnout a rozhodnutí jí oznámit.  Ministerstvo tak nepostupovalo, neformálně ji ujišťovalo, že škoda bude nahrazena, ač nemělo k dispozici trestní spis, a tím ji uvedlo v omyl. Uvedený nesprávný úřední postup je zároveň  jednáním v rozporu s dobrými mravy, v jehož důsledku mělo být vznesení námitky promlčení pokládáno za neplatné a neúčinné. V neprospěch žalobkyně nelze hodnotit okolnost, že žádost o odškodnění podala krátce před uplynutím promlčecí doby. Žalobkyně dále opakuje své přesvědčení, že promlčecí doba nezačala běžet ode dne, kdy bylo zastaveno trestní stíhání pro skutky, které měly naplňovat skutkovou podstatu trestného činu dle a 2 trestního zákona, nýbrž až v okamžiku zastavení trestního stíhání pro skutek, který měl naplňovat skutkovou podstatu trestného činu podle trestního zákona. Obvinění pro tento skutek bylo žalobkyni sděleno v průběhu jejího vazebního stíhání a bylo důvodem pro trvání vazby. Žalobkyně uzavírá, že pokud odvolací soud nevzal v úvahu uvedené okolnosti, jde o vadu řízení ve smyslu a pokud uznal námitku promlčení, jde o nesprávné právní posouzení věci dle Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu   zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení a 4 , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ustanovení ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ustanovení je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ].

Z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a teprve v důsledku těchto nesprávných (neúplných) skutkových zjištění nebyl pak správně posouzen v otázce promlčení nároku.

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Je přitom zásadně na poškozeném, aby se o ochranu a včasné uplatnění svých práv staral (zásada vigilantibus iura) .

Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. ).

V obecné rovině soud prvního stupně  (i odvolací soud, který na posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy soudem prvního stupně výslovně odkázal) z uvedených judikatorních závěrů vycházel, proto napadené rozhodnutí pro rozpor s judikaturou za zásadně právně významné považovat nelze.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. ,  ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. ,  ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Důvodem zamítnutí žaloby není  okolnost, že žádost o odškodnění podala žalobkyně krátce před uplynutím promlčecí doby, nýbrž okolnost, že žalobu podala po uplynutí promlčecí doby, ač jí v podání žaloby žádná závažná překážka nebránila.

Byla-li žalobkyně vzata do vazby v souvislosti s trestním stíháním pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák., z něhož byla obviněna po celou dobu trestního stíhání, a bylo-li trestní stíhání zastaveno ve vztahu ke všem skutkům, pro které byla stíhána, dílem  proto, že nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchala, a dílem proto, že tyto skutky nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu, pak případná okolnost, že v průběhu trestního stíhání bylo obvinění rozšířeno o další trestné činy,  nic nemění na tom, že počátek promlčení se počítá od právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro trestný čin podvodu.

Pokud pak dovolatelka polemizuje s posouzením otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy poukazem na okolnosti, které nejsou součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů a jsou případně v rozporu s ustanovením uplatňována až v dovolacím řízení (obsah jejích telefonických rozhovorů s pracovníky Ministerstva spravedlnosti, zdravotní stav a finanční situace, jež jí měly bránit ve včasném podání žaloby) nebo jsou dokonce s jejich skutkovými zjištěními v rozporu (důvody vazby byly vždy zkoumány ve vztahu k trestnímu stíhání pro skutky, v nichž byl spatřován trestný čin podvodu podle a 4 tr. zák.), tyto skutkové námitky přípustnost dovolání podle založit nemohou, stejně jako případné  vady  řízení,  které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. ustanovení ).

Dovolání žalobkyně tedy není přípustné ani podle , odst. 3 , Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Robert  Waltr, v. r.

předseda senátu