Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3334/2008

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou ze dne 30. 6. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 7 vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 36.000, Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalovaný zneužívá postavení nájemce s regulovaným nájemným, neboť byt v žalobcově domě užívá nejen k bydlení, ale – bez souhlasu vlastníka – i k výdělečné činnosti (poradenské a konzultační služby v oblasti informačních systémů a výpočetní techniky), jakož i k registraci sídla společnosti podle obchodního zákoníku a místa podnikání podle , o živnostenském podnikání (dále jen „“).

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 1. 2007, č. j. -35, žalobu zamítl s tím, že neexistuje zákonný ani smluvní důvod, pro který by měl žalovaný plnit žalobci požadovanou finanční částku, neboť žalobce neprokázal, že by žalovaný v předmětném bytě provozoval podnikatelskou činnost, když ke vzniku povinnosti žalovaného plnit žalobci požadovanou finanční částku nepostačuje, že žalovaný na adrese bytu nechal evidovat místo podnikání i sídlo společnosti.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 9. 2007, č. j. -52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, když dodal, že současné platné občanskoprávní předpisy neznají žalobcem uplatněný nárok na kompenzaci za „možná rizika“, která by žalobci jako vlastníku domu mohla vzniknout v souvislosti s podnikáním nájemců v jeho domě. Dále uvedl, že nárok nemohly založit ani ustanovení o bezdůvodném obohacení, jak žalobu formuloval žalobce v odvolacím řízení, neboť nelze dovodit, že by pouhým zaevidováním místa podnikání či „sídla podnikatele“ na adrese bytu, čímž navíc nebyla porušena žádná právní povinnost, došlo k jeho užívání v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaný v bytě skutečně realizoval svou podnikatelskou činnost nebo provozoval živnost ( obch. zák. a ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , a především ve smyslu ustanovení namítá, že je jako vlastník výhradním majitelem všech práv k bytu (práva držby, požívání a užívání, nakládání aj.), zatímco žalovanému byl podle smlouvy byt poskytnut jen k bydlení a ne již k užívání za výdělečným účelem, a ačkoli žalovanému plynuly z uvedeného porušení žalobcových práv výhody (spočívající zejména v úspoře nájemného, které by musel platit, pokud by podnikání umístil jinam), tyto výhody žalobci nijak nekompenzoval. Dále namítá, že žádný právní předpis neopravňuje nájemníka umístit místo podnikání do svého bydliště, když navíc předpokládá, že vlastník vyslovil s takovým umístěním souhlas. I samotné uvedení bytu jako místa podnikání či sídla společnosti, bez faktického provozování živnosti, představuje nedovolený zásah do vlastníkových práv, neboť k místu podnikání se váží práva a povinnosti živnostníka i státních orgánů. Nájemci, kteří platí jen regulované nájemné, nepředstavující přiměřené protiplnění, byli žalobci (vlastníku, pronajimateli) „vnuceni“ (žalobce nemůže ukončit dlouhodobě trvající nájemní vztah), a proto žalobce nemohl v nájemní smlouvě dohodnout zákaz užívání bytu k podnikání. Uvedenými pochybeními došlo k zásahu do žalobcova vlastnického práva, jakož i k porušení y a protokolu č. 1 Úmluvy. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle

V předeslaných souvislostech závisí posouzení vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řešení otázky, zda osobě oprávněné užívat byt vzniká bezdůvodné obohacení již tím (bez dalšího), že bez souhlasu vlastníka zaregistruje na adrese bytu místo podnikání ve smyslu či sídlo společnosti ve smyslu obchodního zákoníku. Protože přípustnost dovolání mohla být založena pouze na základě ustanovení , odst. 3 , nebyl shledán rozpor řešené otázky s hmotným právem ani rozdílné rozhodování o této otázce odvolacími soudy nebo dovolacím soudem a uvedená otázka již byla rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. , od jehož závěrů nemá dovolací soud důvodu se odchýlit (srovnej níže), dospěl Nejvyšší soud k závěru o absenci zásadního právního významu ( ) rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy o nepřípustnosti dovolání ve smyslu

Dovolací soud uvádí, že v souzené věci připadá alespoň pojmově v úvahu nárok na vydání bezdůvodného obohacení podřaditelný pod skutkovou podstatu majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Uvedená skutková podstata byla sice během předlistopadového režimu užívána především v souvislosti s trestnou činností a s nedovoleným podnikáním (srov. zprávu Nejvyššího soudu z 28. 3. 1975, sp. zn. , R 26/1975). Nicméně, vzhledem k posunu hodnotového rámce, kdy ustanovení „starého“ práva v důsledku právní kontinuity nutno interpretovat v souladu s principy demokratického právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1993, , č. 14/1994 Sb.), dále z důvodu nezbytnosti vykládat ustanovení soukromého práva ve směru rozumného uspořádání vztahů ve společnosti a současně i s odvoláním na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nezákonného nebo nepoctivého jednání (srov. i návrhu , zveřejněného na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti), dospěl dovolací soud k závěru, že majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů ve smyslu obč. zák. získá (bez ohledu na to, zda došlo k plnění) i ten, kdo užíval či si přisvojil hodnoty vyhrazené podle práva jinému, zejména nepočínal-li si v dobré víře.

Je nutné zdůraznit, že, neplyne-li z nájemní smlouvy něco jiného, může osoba oprávněná k užívání bytu zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu , i pokud k tomu nemá vlastníkův souhlas. Proto jí takovým jednáním nevzniká ani bezdůvodné obohacení.

Dovolací soud nesdílí dovolatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné oprávněné osoby (dále jen „nájemce“) na užívání bytu lze redukovat na „holé“ bydlení (jíst, sledovat televizi, sprchovat se, spát) a že by nájemce musel pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Jak odpovídá i zvyklostem občanského života, relevantním pro výklad smluv, nevyžaduje se pronajímatelův souhlas, pokud nájemce např. namaluje obraz, vymyslí vynález, vytvoří program, napíše knihu, nebo vypěstuje bonsai. Totéž platí, jestliže osoba vykonává zaměstnání z domova, vytváří programy nebo návrhy informačních systémů pro klienta. Typovým znakem těchto aktivit zůstává, že neobtěžují vlastníka ani další nájemce nad přiměřenou míru a byt stále převážně slouží k bydlení.

Opačný závěr, vyžadující k provozování výdělečných aktivit nájemcem vlastníkův souhlas, by totiž vedl ke snaze stávajících pronajímatelů podmínit svůj souhlas co nejvyšším podílem na zisku z nájemcových aktivit, byť provozovaných v soukromí a nijak neobtěžujících jiné. Především by ale předeslaný závěr představoval zásah do ústavně garantovaných práv na soukromí ve smyslu a věta 2 a y (srov. i nedotknutelnost obydlí podle y), neboť jak vlastní, tak i pronajatý byt představuje místo, kde se svoboda soukromí realizuje v nejsilnější míře, přičemž nelze po nájemci spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy se k tomu výslovně nezavázal, informoval pronajímatele o svých soukromých aktivitách a skládal mu z nich účty.

Může-li nájemce v bytě i bez vlastníkova souhlasu vykonávat shora příkladmo uvedené výdělečné aktivity, není důvod dospět k jinému závěru, jde-li o výkon týchž aktivit podle živnostenského oprávnění, neboť „existují živnosti, které vůbec není nutno provozovat v provozovně“ (Staša, J., Srbová, I. . Komentář. 3. vydání. Praha: Beck, 2002, str. 177) a bylo by „nepřípustným omezením práv nájemce trvat na požadavku, že v bytě nesmí vykonávat žádnou administrativní činnost souvisící s jeho podnikatelskou činností“ (rozs. NS z 31. 1. 2001, sp. zn. ). Nemůže tedy vést k získání bezdůvodného obohacení, pokud si živnostník v soukromí bytu zapne počítač a např. vypracuje návrh síťové komunikace pro svého klienta nebo zhotoví program na zakázku.

Dovolací soud dále zdůrazňuje, že k získání živnostenského oprávnění je – narozdíl od provozovny – nezbytné uvést místo podnikání (srov. např. ; viz též obch. zák.) a že za této situace by nájemcova povinnost žádat vlastníka o svolení měla za důsledek podstatné ztížení možnosti podnikat dle , zvláště v případě odepření souhlasu, který by vyvolal nezbytnost přestěhovat se, získat další prostory nebo zaregistrovat fiktivní sídlo podnikání (což však zapovídá obch. zák.). Není přitom rozumný důvod nutit k uvedeným opatřením nájemce, který byt užívá způsobem shora uvedeným, tedy například domácího programátora, je-li se svými zákazníky v kontaktu převážně prostřednictvím telefonu či e-mailu, nebo dokonce nájemce, který na adrese bytu místo podnikání podle jen registruje, přičemž vlastní živnostenskou činnost vykonává jinde, ať již v dalších pronajatých prostorách, anebo u svých zákazníků (instalatérství, tapetování nebo instalace počítačových sítí). Z uvedeného plyne, že výklad zastávaný žalobcem, totiž že nájemce musí vlastníka žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle i za absence smluvního ujednání, by (dovolává-li se žalobce ústavní roviny) vedl k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání (y). Naproti tomu, nepředstavuje podstatnější, pokud vůbec nějaký, zásah do vlastnického práva ve smyslu y výklad opačný, ke kterému se přiklonil dovolací soud, totiž že osoba oprávněná užívat byt nemusí mít vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle .

K odůvodnění závěru o nižší intenzitě zásahu do vlastníkových práv dovolací soud rovněž poukazuje na podobnost registrace místa podnikání s registrací trvalého pobytu ( až 12 , o evidenci obyvatel), jakož i na to, že některé možné (avšak svou povahou výjimečné) aktivity státních orgánů vůči podnikateli (např. živnostenská kontrola) nepředstavují pro vlastníka zátěž zásadnější povahy, vezme-li se v úvahu, že vůči všem nájemcům mohou státní orgány uplatňovat zásahy stejně tíživé nebo ještě tíživější, jako např. vstup do obydlí ( t. ř.), předvedení ( nebo §, 98 a 183 tr. ř.), výkon rozhodnutí ( an.), exekuce ( e. ř.), či prohlídku bytu ve smyslu in fine , o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

Ke střetu základních práv či svobod Nejvyšší soud poukazuje i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která dovodila z y zásadu minimálního zásahu do dotčených základních práv či svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, , N 46/2, č. 214/1994 Sb.).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že s uvedenými závěry je v souladu i samotný , který uplatňuje odlišné požadavky na podnikatelovo soukromoprávní oprávnění, a to vyšší, jde-li o provozovnu ( : „Je-li provozovna umístěna v bytě a není-li podnikatel vlastníkem tohoto bytu, může v něm provozovat živnost pouze se souhlasem vlastníka, spoluvlastníka nebo správce bytu nebo nemovitosti, jejíž je byt součástí, pokud je tento správce k udělování takového souhlasu zmocněn.“), a nižší, jde-li o místo podnikání, kde postačí, aby podnikatel „na žádost živnostenského úřadu prokázal vlastnické nebo užívací či jiné obdobné právo k objektu nebo prostorám, v nichž má na území České republiky místo podnikání, liší-li se od bydliště ()“ ( ).

Závěrem dovolací soud uvádí, že ačkoli jsou nájemci s regulovanými nájmy na dobu neurčitou vlastníku do jisté míry „vnuceni“, nelze konstruovat zhoršení jejich postavení, či až jakýsi „poloprávný“ status, například dovozováním povinnosti opatřit si vlastníkův souhlas s registrací místa podnikání podle , jestliže tato povinnost netíží nájemce s nájemným neregulovaným (srov. a y).

Lze tedy shrnout, že pouhou registrací místa podnikání ve smyslu na adrese bytu bez souhlasu vlastníka nevzniká osobě oprávněné k užívání bytu bez dalšího bezdůvodné obohacení, přičemž tento závěr je možné vztáhnout i na pouhé uvedení sídla obchodní společnosti ve smyslu obchodního zákoníku v příslušném obchodním rejstříku na adrese bytu osobou oprávněnou k užívání bytu.

Odvolací soud tedy posoudil věc po právní stránce správně, dovoláním napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu , odst. 3 , a proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl podle , věty první, a jako nepřípustné.

Úspěšnému žalovanému vzniklo právo ve smyslu , věty první, a na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak žádné náklady z jeho strany nebyly v tomto řízení vynaloženy.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 8. prosince 2008

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu