Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1927/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. -94, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit

a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 39, I. kategorie, sestávající z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, vše v 6. nadzemním podlaží domu č. p. 68, S. 16, P. 2, kat. území V.“ (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“), zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že je nájemcem předmětného bytu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2007, č. j. -117, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů (především svědeckých výpovědí a listinných důkazů) mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je pronajímatelkou předmětného bytu, jehož vlastníkem je hl. m. P., že od 1. prosince 1996 v bytě žila (na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 19. listopadu 1996) T. N. a její manžel, který zemřel, že od roku 2000 do roku 2003 byla T. N. poskytována centrem sociálních služeb pečovatelská služba spočívající v běžném úklidu, že rodina žalovaného (zejména on a jeho matka) se s T. N. přátelili a vypomáhali jí, že T. N. také udělila žalovanému písemný souhlas s bydlením v bytě s účinností od 1. listopadu 2001, že žalovaný se v listopadu 2001 přihlásil k trvalému pobytu v předmětném bytě, že v témže měsíci se do bytu nastěhoval (a tudíž neprokázal své tvrzení, že v předmětném bytě bydlel již od roku 1999) a že v bytě bydlel vedle T. N., která zemřela. Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že na žalovaného nájem předmětného bytu nepřešel proto, že nebyl naplněn předpoklad jeho žití s T. N. (nájemkyní bytu) ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před její smrtí jako jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění docházelo k přechodu nájmu bytu podle věty druhé , , ve znění účinném v době úmrtí T. N. /a ve znění před novelou provedenou / (dále jen „obč. zák.“). Podle závěrů soudů obou stupňů totiž žalovaný jednak nežil v předmětném bytě po dobu aspoň tří let před smrtí T. N. a jednak nežil s T. N. ve společné domácnosti, tedy „ve spotřebním společenství trvalé povahy ve vlastním smyslu, tj. včetně společného hospodaření s prostředky na provoz domácnosti apod.“, jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace se již soudy nezabývaly (pro nadbytečnost) otázkou naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu (ve smyslu věty druhé obč. zák.). Vzhledem k uvedenému vyhověly žalobě na vyklizení bytu a zamítly vzájemný návrh žalovaného na určení, že je nájemcem předmětného bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V dovolání především uvedl, že „otázka tříleté lhůty pro přechod práva nájmu byla řešena v rozporu s hmotným právem.“ Namítl, že v posuzovaném případě bylo pro naplněnost předpokladu vedení společné domácnosti s nájemkyní bytu ve smyslu věty druhé obč. zák. právně významné období od 30. listopadu 2000 (do 30. listopadu 2003) a nikoliv již od roku 1999, jak se mylně domnívaly soudy obou stupňů. Současně zdůraznil, že všichni slyšení svědci (a jednalo se o osoby blízké nájemkyni bytu a nikoli jemu) uvedli, že s T. N. v předmětném bytě bydlel někdy od roku 1999, rozhodně však již od poloviny roku 2000. Dodal, že tyto osoby byly dobře obeznámeny s poměry T. N. a neměly zájem uzpůsobovat své výpovědi v jeho prospěch. Soud (prvního stupně) však podle jeho názoru těmto svědkům neuvěřil a přitom to ani nijak neodůvodnil (neuvedl, proč tyto důkazy považoval za nevěrohodné). Nesouhlasil ani se skutkovým zjištěním, že v předmětném bytě bydlel až od listopadu 2001. Zpochybnil rovněž správnost závěru, že nežil s T. N. ve společné domácnosti. V této souvislosti uvedl, že na finanční potřeby související s chodem domácnosti přispíval, že T. N. byla na jeho příspěvcích závislá a že po započetí soužití v předmětném bytě se rovněž výrazně zlepšila její finanční situace. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam proto, že odvolací soud věc vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, jakož

i s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. června 2005, sp. zn. . Zdůraznila, že to byl žalovaný, kdo tvrdil, že s T. N. vedl společnou domácnost od roku 1999. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – zastává názor, že byť dovolatel uplatněné dovolací námitky výslovně podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle , ve skutečnosti takto formálně označený dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval; v dovolání totiž uplatnil dovolací důvod podle (jehož prostřednictvím odvolacímu soudu – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – vytkl, že nevyvodil žádné důsledky z toho, že soud prvního stupně některým z provedených důkazů neuvěřil a přitom neuvedl, proč tyto důkazy považoval za nevěrohodné) a dále rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle věty druhé obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle , které dovolatel – vzhledem k obsahu dovolání – rovněž namítl, (a také k vadám uvedeným v , a b/ a ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy

o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. , ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. , a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. , z 12. dubna 2006, sp. zn. , a z 15. srpna 2008, sp. zn. ).

Nad rámec uvedeného lze dodat, že dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že soudem prvního stupně provedené hodnocení důkazů nelze označit za tzv. (nepřípustná) souhrnná zjištění v pravém slova smyslu, neboť soud prvního stupně v zásadě vyhověl požadavkům kladeným na hodnocení důkazů v ustanoveních a , byť učiněné skutkové závěry v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil s odkazem na jednotlivé provedené důkazy. Lze se ztotožnit také s názorem, že toto jeho procesní pochybení (vada) při hodnocení provedených důkazů nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť s přihlédnutím k výsledkům dokazování nelze dospět k závěru, že byl naplněn předpoklad žití ve společné domácnosti s nájemcem po dobu aspoň tří let před jeho smrtí ( věta druhá obč. zák.).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku ani podle Proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první

a odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 4. prosince 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu