Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3153/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 20.7.2005 se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou po své zamřelé matce, paní M. L., zemřelé“. Uvedla, že „dědický soud jí uložil, aby ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. -15, podala u podepsaného soudu žalobu o určení, že je dědičkou“.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3.2.2006, č.j. -30, opraveným usnesením ze dne 16.6.2006, č.j. -42, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 7.735,- Kč k rukám jejich zástupce. Vycházel ze závěru, že „žaloba byla podána opožděně“; že „usnesením ze dne 23.5.2005, č.j. -15, s právní mocí dne 17.6.2005, bylo žalobkyni uloženo, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Obvodního soudu pro Prahu 9 žalobu na určení, že je dědicem“; že „posledním dnem lhůty k podání žaloby byl den 18.7.2005“; že „žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 18.7.2005“; že „žalobkyně žalobu na určení, že je dědičkou po zemřelé paní M. L., podala u zdejšího soudu dne 20.7.2005“; že „lhůta tak, jak byla soudem stanovena, je lhůtou soudcovskou, jejíž posouzení závisí na volné úvaze soudu“; že „svojí povahou je to však lhůta hmotněprávní a prekluzívní“; že „lhůta dle ustanovení § 175k odst. 2 není lhůtou procesní, neboť nezakládá lhůtu pro procesní úkon oprávněné osoby, ale lhůtu pro uplatnění práva u soudu“; že „pro hmotněprávní lhůty pak platí ustanovení § 122 obč.zák., je tedy nutné, aby nejpozději poslední den lhůty, v daném případě 18.7.2005, byla žaloba doručena soudu, nikoli k poštovní přepravě“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.12.2006, č.j. -54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.854,- Kč k rukám jejich zástupce. Dospěl k závěru, že „lhůta pro podání žaloby ve smyslu ustanovení není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle , jak nesprávně namítá žalobkyně, nýbrž lhůtou, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu“; že „tento závěr nelze zvrátit ani poukazem na skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud“; že „odvolatelčin úsudek o tom, že jde o lhůtu soudcovskou, nepřekáží úvaze, že současně jde o lhůtu svou povahou hmotněprávní a prekluzívní“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „rozhodnutí soudů obou stupňů vychází z nesprávného právního názoru“; že „stanoviska soudů se rozcházejí v posouzení charakteru lhůty stanovené soudem dle

“; že „tato právní otázka, konkrétně pak, zda pro zachování lhůty dle je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne soudcovské lhůty došla k soudu, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešena“; že „se jedná o lhůtu procesní (stanovena podle procesního předpisu), soudcovskou (k předložení procesního podání stanovila lhůtu předsedkyně senátu), kdy pro zachování procesní lhůty, v případě písemného podání, postačí, aby poslední den lhůty bylo podání odevzdáno orgánu, který ho má povinnost doručit (poště)“; že „lhůta stanovená dle není lhůtou propadnou, prekluzivní“; že „není lhůtou hmotněprávní, ale lhůtou soudcovskou – tedy procesněprávní“ že „v daném případě, když konec soudcovské jednoměsíční lhůty, stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23.5.2005, č.j. -15, připadl na neděli, dne 17.7.2005, a žaloba byla podána prostřednictvím poštovního úřadu v pondělí dne 18.7.2005, tzn. nejblíže následující pracovní den, byla lhůta soudem stanovená dle , v souladu s ustanovením , zachována“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní uvedli, že „dovolání žalobkyně považují za nedůvodné, neboť soud při svém rozhodnutí plně respektoval ustálenou soudní judikaturu o charakteru lhůty k podání žaloby“; že „právo žalobkyně k podání žaloby o určení sporné skutečnosti zaniklo nejpozději dne 18.7.2005“ a že „žaloba byla podána a právo uplatněno opožděně“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Podle ustanovení , závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Lhůta určená soudem v řízení o dědictví ve výroku usnesení podle je lhůtou soudcovskou. Tato lhůta může být soudem prodloužena, její zmeškání však nemůže být prominuto. K prodloužení lhůty dojde jen na základě rozhodnutí soudu vydaného před jejím uplynutím. Žalobu podanou po uplynutí lhůty stanovené ve výroku usnesení podle soud zamítne (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).

K zachování lhůty pro podání žaloby o určení dědického práva stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu; na tom nic nemění skutečnost, že délku lhůty vymezuje svým rozhodnutím soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.2.2005, sp.zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 2006; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10.8.1998, sp.zn. , uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod č. 47, sv. 11).

Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě soudy při posouzení otázek povahy lhůty stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení a důsledků marného uplynutí této lhůty, nesprávnost jejichž posouzení žalobkyně namítá, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. ).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.250,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ustanovení , , , , a ve znění , č. , č. a ; a ve znění , č. , č. , č. a ), tj. celkem ve výši 3.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovaným za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad srov. a 3 a větu druhou ; , o dani z přidané hodnoty ve výši 675,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 4.225,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu