Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 230/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera v právní věci navrhovatele H. F., zastoupeného JUDr. I. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. , takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. , jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 1997, sp. zn. . Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti žalované A. P., již se navrhovatel domáhal určení, že závěť ze dne 30. 12. 1990, zanechaná H. F., zesnulým dne 3. 11. 1991, podle níž byla dědicem zůstavitele ustanovena žalovaná, je neplatná. K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Navrhovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozsudky obou soudů a tvrdí, že závěť H. F. je neplatná, neboť postrádá podstatnou náležitost - datum jejího sepsání. Toto tvrzení opírá o skutečnost, že datum uvedené v závěti je zřejmě přepisováno. Podle názoru navrhovatele oba soudy porušily jeho právo zakotvené v d, podle něhož má každý právo vlastnit majetek a dědění se zaručuje. Podle názoru navrhovatele závěť označovaná datem 30. 12. 1990 vykazuje nedostatek v datu, přičemž soud I. stupně posoudil tento nedostatek jako chybu v psaní a odvolací soud jako určitou nelogičnost. S těmito závěry navrhovatel nesouhlasí a poukazuje na znalecký posudek, který jednoznačně v datu závěti konstatuje chybu, a proto je podle navrhovatele pro soud závazné užívat odbornou terminologii, nikoliv odborná zjištění nahrazovat vlastní úvahou, která je v rozporu se závěrem znalce i v rozporu s právem. Odvolací soud dále nevzal na vědomí námitky navrhovatele, že svědci, kteří vystupovali v řízení nebyli nestranní a měli blízký vztah k žalované A. P. V rozporu s provedenými důkazy odvolací soud podle navrhovatele hájil pravdivost tvrzení svědků, což vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti soudu. Podle názoru navrhovatele Městský soud v Praze překrucoval svědecká tvrzení jen proto, aby nashromáždil argumenty pro svůj závěr. Stanovisko odvolacího soudu, že námitky navrhovatele jsou zjevně účelové a neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu, pokládá stěžovatel za překrucování zjištěných skutečností tímto soudem a za důkaz porušování d, který zaručuje, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo zjištěno, že tento soud svým usnesením ze dne 19. 8. 1993, sp. zn. , přerušil dědické řízení a uložil navrhovateli, aby ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení usnesení podal u příslušného soudu žalobu na určení neplatnosti závěti pořizovatele H. F., zesnulého dne 3. 11. 1991. Jak je uvedeno v odůvodnění tohoto usnesení, řízení bylo přerušeno podle ustanovení .

Usnesení bylo doručeno právnímu zástupci navrhovatele JUDr. J. L. dne 30. 8. 1993, jak vyplývá z doručenek založených ve spise, sp. zn. .

Dne 19. 10. 1993 podal navrhovatel k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu na určení neplatnosti závěti ze dne 30. 12. 1990, zanechanou H. F., podle níž byla dědicem zůstavitele ustanovena žalovaná A. P.. Žalobu odůvodnil tím, že závěť nebyla jeho otcem pořízena svobodně a vážně, nebot' v roce 1990 měl zůstavitel vážné zdravotní potíže, v lednu 1991 byl stižen mrtvicí a odvezen do nemocnice, kde se léčil až do března. Z toho plyne, že závěť učinil v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. 0 pořízení závěti otec navrhovatele neinformoval, i když byli v dobrých vztazích. Žalovaná A. P. navrhla zamítnutí žaloby z toho důvodu, že žaloba byla podána k soudu po stanovené lhůtě a dále proto, že tvrzení navrhovatele nebyla prokázána.

Po obsáhlém dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že v předmětné věci nebyl návrh podán ve lhůtě stanovené v usnesení o přerušení řízení. Vzhledem k tomu měl soud pokračovat v dědickém řízení a v jeho rámci rozhodnout i o sporné skutečnosti. Pro marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení o přerušení řízení nemohl soud posuzovat spornou skutečnost v rámci sporného řízení, ale pouze v rámci řízení o dědictví. Marným uplynutím lhůty k podání návrhu tedy navrhovateli zaniklo právo na posouzení sporné skutečnosti v samostatném sporném řízení před soudem, proto soudu nezbylo, než žalobu zamítnout. Tím, že po marném uplynutí lhůty může soud posoudit spornou skutečnost v rámci dědického řízení, zanikl právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení dle .

Tento svůj závěr odůvodnil soud I. stupně následujícími prokázanými skutečnostmi. H. F. zemřel dle úmrtního listu dne 3. 11. 1991. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. , ze dne 19. 8. 1993, bylo dědické řízení přerušeno a navrhovateli bylo uloženo podat ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení usnesení u příslušného soudu žalobu na určení neplatnosti závěti

H. F.. Z doručenky založené ve spise, sp. zn. , mezi čísly listu 32 a 33 bylo zjištěno, že právní zástupce navrhovatele usnesení osobně převzal dne 30. srpna 1993. Z podacího razítka na žalobě bylo zjištěno, že žaloba byla podána u téhož soudu dne 19. října 1993. Protože navrhovatel obdržel usnesení o přerušeni řízení dne 30. srpna 1993 a žaloba k soudu byla podána až dne 19. října 1993, nebyla zachována jednoměsíční lhůta k podání žaloby, jak byla stanovena usnesením z 19. 8. 1993.

Soud dále konstatoval, že byl zrušen , o státním notářství a o řízení před státním notářstvím, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností od 1. 1. 1993. bylo řízení o dědictví s účinností od 1. 1. 1993 svěřeno do pravomoci soudu. V čl. II. bod 2 tohoto zákona bylo stanoveno, že pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů. Protože H. F. zemřel 3. listopadu 1991, tedy před účinností , mělo být podle čl. II. bod 2 postupováno podle dosavadních předpisů. Tímto předpisem byl , o státním notářství a řízení před státním notářstvím. Řízení pak nemělo být přerušeno podle ustanovení , ale podle ustanovení Podle něho nemůže-li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popř. jiném řízení. Nepodá-li účastník, jemuž to státní notářství uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti.

V závěrečné části rozsudku se soud zabýval i věcným posouzením návrhu na určení neplatnosti závěti H. F. a na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že závěť nelze považovat za neplatnou. Podle stanoviska soudu provedenými důkazy byla vyvrácena tvrzení navrhovatele o tom, že závěť nebyla sepsána svobodně a vážně, že byla učiněna v duševní poruše, že nebyla sepsána vlastní rukou zůstavitele a že neobsahuje označení roku, kdy byla podepsána, neboť došlo k přepisu z číslice 1 na číslici 0.

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že předmětná závěť je platná, neboť to vyplývá ze všech důkazů, provedených soudem I. stupně. Odvolací soud uvedl, že závěry soudu I. stupně o tom, že závěť zůstavitele H. F. ze dne 30. 12. 1990 je platná, jsou správné a soud I. stupně se vypořádal nejenom se všemi tvrzeními navrhovatele, ale také se všemi zákonnými hledisky, které jsou pro posouzení platnosti takového právního úkonu významné.

Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu I. stupně o marném uplynutí lhůty k podání žaloby u soudu stanovené v usnesení ze dne 19. 8. 1993, sp. zn. , a jeho důsledku pro úspěšnost žaloby. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně vycházel správně z přechodných ustanovení v čl. II. , o použití dosavadních předpisů pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, a tudíž i z ustanovení , o státním notářství a řízení před státním notářstvím (notářského řádu). Správně měl tímto ustanovením odůvodnit svůj postup í soud v dědickém řízení, když uložil navrhovateli podat žalobu k rozhodnutí o sporné skutečnosti. Odvolací soud rovněž považoval za nesporné, že navrhovatel měsíční lhůtu k podání žaloby nedodržel a žalobu podal až po jejím uplynutí. Avšak na rozdíl od soudu I. stupně podle stanoviska odvolacího soudu tato lhůta nemá charakter lhůty propadné, ale jedná se o lhůtu soudcovskou, kterou lze i prodloužit. Jejím marným uplynutím nevzniká povinnost soudu vyvozovat jen z tohoto marného uplynutí lhůty nějaké důsledky pro postup v řízení u soudu a pro způsob a obsah rozhodování. Avšak vzhledem k tornu, že po uplynutí uvedené lhůty mohlo dojít k pokračování v dědickém řízení a k vydání rozhodnutí o sporné otázce, bylo nutno, aby měl soud v době rozhodování nepochybně zjištěno, zda v dědickém řízení nebylo o sporné skutečnosti již rozhodnuto. V daném případě v dědickém řízení rozhodnuto nebylo, tudíž rozhodnutí v dědickém řízení vydané v souladu s ustanovením notářského řádu lze i nadále považovat za skutečnost, kterou účastník v občanském soudním řízení dokládá svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení . Vzhledem k tomu, že soud I. stupně na tomto svém právním závěru své rozhodnutí nepostavil, ale zabýval se i věcí samou a ohledně věcného posouzení nároku navrhovatele byly jeho závěry správné, odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Soudy obou stupňů správně dovodily, že Obvodní soud pro Prahu 5 měl v předmětné věci v dědickém řízení postupovat podle ustanovení , o státním notářství a řízení před státním notářstvím ( notářského řádu), neboť dle ustanovení čl. II. bod 2 , pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona (tj. 1. 1. 1993), užije soud dosavadních předpisů. Protože H. F. zemřel dne 3. 11. 1991, mělo být na základě citovaného ustanovení postupováno podle dosavadních předpisů. Tímto předpisem je - notářský řád. Řízení tudíž nemělo být přerušeno podle ustanovení , ale podle notářského řádu. Podle tohoto ustanovení, nemůže - li státní notářství rozhodnout proto, že jeho rozhodnutí závisí na skutečnosti, jež zůstala mezi účastníky sporná i po šetření provedeném státním notářstvím k jejímu objasnění, a není-li možno dosáhnout mezi účastníky dohody, přeruší státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) řízení až do rozhodnutí o sporné skutečnosti v soudním, popřípadě v jiném řízení. Nepodá - li účastník, jemuž to státní notářství (nyní soud) uložilo, ve stanovené lhůtě návrh na takové rozhodnutí, státní notářství (nyní soud) v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti.

Soudy obou stupňů konstatovaly, že je v daném případě nesporné, že navrhovatel měsíční lhůtu stanovenou k podání žaloby nedodržel a žalobu podal až po jejím uplynutí. Stanoviska soudů se však zcela rozchází v posouzení charakteru oné lhůty k podání návrhu na rozhodnutí o sporné skutečnosti.

Soud I. stupně tuto lhůtu považoval za lhůtu propadnou, jejímž marným uplynutím navrhovateli zaniklo právo na posouzení sporné skutečnosti v samostatném sporném řízení před soudem. V důsledku marného uplynutí lhůty stanovené v usnesení o přerušení dědického řízení není možné posuzovat spornou skutečnost v rámci sporného řízení, ale pouze v rámci řízení o dědictví. Tím, že po marném uplynutí lhůty může soud posoudit spornou skutečnost v rámci dědického řízení, zanikl právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení dle .

Odvolací soud tuto lhůtu považoval za lhůtu soudcovskou, kterou lze i prodloužit a zastává názor, že marným uplynutím této lhůty nevzniká povinnost soudu vyvozovat jen z tohoto marného uplynutí nějaké důsledky pro postup v řízení u soudu a pro způsob a obsah rozhodování. Vzhledem k tomu, že v dědickém řízení nebylo dosud rozhodnuto, lze i nadále považovat za skutečnost, kterou účastník v občanském soudním řízení dokládá svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu .

Podle názoru Ústavního soudu je lhůta, která může být uložena účastníkovi k podání návrhu na rozhodnutí o sporné skutečnosti u soudu dle § 18 notářského řádu lhůta soudcovská, to jest lhůta, jejíž posouzení závisí na volné úvaze soudu. Svojí povahou je to však lhůta hmotněprávní a prekluzivní, což lze dovodit z dikce ustanovení § 18 notářského řádu, podle něhož nepodá-li účastník ve stanovené lhůtě návrh na rozhodnutí o sporné skutečnosti, státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti. Znamená to, že pokud lhůta marně uplyne, státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) ihned po skončení lhůty má v řízení o dědictví pokračovat a musí rozhodnout i o této sporné skutečnosti, neboť o ní soud ve sporném řízení nerozhodl. Ústavní soud se tedy ztotožnil s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 5, a to i v tom směru, že po marném uplynutí lhůty právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení podle ustanovení zanikl a soud posoudí spornou skutečnost v rámci dědického řízení.

K výše uvedenému je možno dodat, že dle ustanovení , v platném znění, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice. I z tohoto ustanovení, které je v podstatě shodné s ustanovením - notářského řádu, jednoznačně vyplývá, že po marném uplynutí lhůty soud jedná dále bez ohledu na dědice, který žalobu nepodal ve stanovené lhůtě.

Dle stanoviska ústavního soudu tedy soud I. stupně postupoval správně, jestliže žalobu zamítl z důvodu, že nebyla podána ve stanovené lhůtě. Zcela nadbytečně soud prováděl rozsáhlé dokazování a zabýval se žalobou i z věcného hlediska, stejně tak i odvolací soud, který nesprávně posoudil lhůtu podle ustanovení notářského řádu.

Na základě uvedeného právního posouzení ústavní stížnosti dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto jej jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení, Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. srpna 1998

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu