Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2486/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž ten určil žalobkyni jako výlučnou vlastnici nemovitostí specifikovaných ve výroku I. téhož rozsudku. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně považoval odvolací soud za správná a zcela se s nimi ztotožnil. Taktéž co se týče právního posouzení věci, ztotožnil se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně. Na straně žalobkyně byl v daném případě dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V souzeném sporu se jednalo o žalobu samosprávného celku, jenž nabyl vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na základě , nikoliv státu, a fakt, že následkem nepořádné evidence státu, či obce, došlo k duplicitními zápisu v katastru nemovitostí, nemůže být hodnocen jako uplatňování práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. 2. 1997 a nenabyl jej ani vydržením, a to zejména s přihlédnutím k zásadě, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má, a ke skutečnosti, že převodkyně své právo k převodu odvíjely od rozhodnutí o dědictví, což je nepochybně akt deklaratorní, nikoliv titul zakládající jejich vlastnické právo. K přechodu vlastnického práva na dědice obecně dochází smrtí zůstavitele, v posuzovaném případě však zůstavitelé ke dni své smrti nebyli a nemohli být ani vlastníky dotčených nemovitostí, v důsledku čehož nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva na dědice.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, přičemž soud nevzal v úvahu platnou judikaturu vztahující se k předmětu sporu, v čemž dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu. Odvolací soud nevzal v úvahu povinnost uloženou nabyvatelce, jež je jí uložena v Za předpokladu, že by žalobkyně tuto povinnost po nabytí účinnosti citovaného zákona splnila, nedošlo by k právním vadám, majícím dopad na porušení vlastnických práv subjektů, které předmětné nemovitosti převáděly v dobré víře, že je vlastní. Dovolatel dále poukazuje na skutkové okolnosti, z nichž vyvozuje, že žalobkyně od roku 1991 nečinila žádné právní úkony prokazující její vlastnické právo k dotčeným nemovitostem a že naopak oficiálně uznávala jeho vlastnická práva. Na základě kupní smlouvy ze dne 10. 2. 1997 žalovaný vykonával veškerá vlastnická práva, pozemky nechal rozparcelovat a znalecky odhadnout a žalobkyni pronajmout. Jestliže soud posuzoval vznik vlastnického práva státu z titulu vyvlastnění v roce 1961, pak to mělo být realizováno za úplatu, která nikdy nebyla vlastníkům předmětných pozemků vyplacena. Rovněž nebyla provedena změna vlastníků v pozemkových knihách. Nesprávný je i závěr, že žalovaný nenabyl vlastnické právo vydržením, neboť i předchozí vlastníci (jeho právní předchůdci) byli v dobré víře, že nemovitosti jim po právu náleží a mají právo s nimi disponovat. Žalovaný navrhuje, aby Nevyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalobkyně s tím, že rozhodnutí soudu odvolacího pokládá za zcela správné a plně se s ním ztotožňuje. Dovolání žalovaného považuje za nedůvodné a především za nepřípustné. Žalovaný se v dovolání pokouší jednak uplatnit nové skutečnosti a nové důkazy, což je pro účely dovolacího řízení nepřípustné. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy od původního vlastníka P. R. Tyto pozemky byly sice v tomtéž období vyvlastněny, ale rozhodnutí o vyvlastnění bylo následně odvolacím orgánem zrušeno. Žalovaný nenechal pozemky rozparcelovat, neboť k tomu došlo v důsledku obnovy katastrálního operátu. Tvrzení o tom, že pozemky byly pronajaty žalobkyni je pak naprosto nepravdivé. Co se týče žalovaným namítaného nesplnění povinnosti zakotvené v ze strany žalobkyně, pak ani případné porušení tohoto ustanovení nemá vliv na vznik vlastnického práva, k němuž došlo ex lege. Záznam v katastru nemovitostí ani v tomto případě nemá konstitutivní účinky. Výklad této otázky nemá charakter zásadní právní významnosti, neboť citované ustanovení zákona je naprosto jasné a při jeho aplikaci nemohou vzniknout žádné výkladové potíže a jednak se jedná o právní otázku, která nemá pro rozhodnutí o předmětu sporu žádný význam. Je dále nepochybné, že nabytí vlastnického práva státem na základě a Ú. l. není vázáno na vyplacení náhrady za vyvlastnění, ale dochází k němu právní mocí vyvlastňovacího rozhodnutí. Žalovaný ani jeho právní předchůdci nemohli vlastnické právo k dotčeným nemovitostem ani vydržet, neboť v řízení bylo spolehlivě prokázáno, že tyto osoby předmětné nemovitosti nedrželi. Lze jen stěží uvažovat o dobré víře u osob, jimž bylo adresováno rozhodnutí o vyvlastnění. Existence vlastnického práva žalobkyně ke sporným nemovitostem již byla závazně vyřešena, a to právě rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 2. 2006, č. j. -136, jímž byla zamítnuta žaloba dovolatele proti žalobkyni, kterou se dovolatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení za údajné užívání sporných pozemků bez právního důvodu. Žaloba byla zamítnuta z důvodu, že obec H. v. S. je vlastnicí těchto pozemků, nikoliv dovolatel. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím  , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen  , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě však napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalovaného uvedené podmínky nesplňuje, neboť neobsahuje řešení takové právní otázky, jež by bylo možno považovat v tomto smyslu za zásadně právně významnou. Veškeré argumenty dovolatele směřující proti rozsudku odvolacího soudu jsou uplatněním nových skutečností, což je podle v dovolacím řízení nepřípustné. Navíc se jedná spíše o uplatnění důvodů spočívajících v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ty lze nicméně uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustně podle nebo b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( ), což v souzené věci nepřichází úvahu. Posouzení následků nesplnění povinnosti zakotvené v ze strany žalobkyně pak ani nepředstavuje otázku zásadního právního významu, neboť podobná problematika byla již judikatorně řešena, a to zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. s tím, že „podle byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí, přičemž tato lhůta je pouze lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes do katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege k uvedenému dni, má tedy účinky deklaratorní“ (viz i nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. ). Uplatnění nároku na určení vlastnického práva pak nemůže být ani považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolateli se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jeho dovolání podle A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. , , , a ve znění , č. , č. , a č. – čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ) ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy ve výši 6.307,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobkyni v tomto řízení zastupoval ( ).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2008

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu