Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2509/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. ledna 2007,

č. j. -53, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 2 v domě M. 928/7 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětného domu, v němž žalovaní původně užívali k bydlení třípokojový byt č. 11, že v roce 2002 žalovaná nabídla žalobci uvolnění uvedeného bytu, bude-li jim nabídnut menší byt, že dne 1. února 2003 uzavřeli žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 1. února 2003“), že na základě darovací smlouvy uzavřené s otcem již dne 5. listopadu 1990 je žalovaný vlastníkem mimo jiné i rodinného domu čp. 69 v U. (dále jen „dům v U.“), v němž je pouze jeden byt, že v darovací smlouvě ze dne 5. listopadu 1990 zřídil žalovaný jako obdarovaný svým rodičům věcné břemeno spočívající mimo jiné v doživotním bezplatném bydlení v domě v U. a že v domě v U. dosud bydlí oprávněná z věcného břemene – matka žalovaného M. Š., která zřízené právo vykonává nepřetržitě a nerušeně nejméně od roku 1990. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ve vztahu k předmětnému bytu svědčí žalovaným právo společného nájmu bytu manžely

( , , ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou / - dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle

§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. proto, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby bydleli v domě v U., využívá-li právo vyplývající ze zřízeného věcného břemena matka žalovaného (která dosud v domě v U. bydlí).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne

1. srpna 2007, č. j. -75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Navíc dovodil, že i kdyby byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., bylo by na místě žalobu zamítnout, neboť – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – by šlo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Předně namítl, že „za otázku zásadního právního významu lze považovat tu, která se týká poměřování existence dvou bytů nájemce dobrými mravy a tu, zda lze omezit právo odpovídající věcnému břemenu svědčící oprávněné osobě nastěhováním do domu nájemci, jímž zaniklo právo nájmu na základě výpovědi.“ Především však jde podle dovolatele o řešení otázky, „zda žalovaní mají dva byty v případě, že jeden z bytů je zatížen věcným břemenem zřízeným jedním z nájemců, a zda lze posoudit výkon pronajímatelova práva dát výpověď z nájmu bytu s využitím jednoho ze zákonných výpovědních důvodů jako rozporný s dobrými mravy.“ V této souvislosti připomněl charakteristiku práva nájmu bytu podle nálezu sp. zn. Ústavního soudu České republiky; současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2001, sp. zn. , a ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. . Dále uvedl, že právní úprava nájmu bytu obsažená v je kogentní povahy, omezuje především autonomii vůle na straně pronajímatele, který je často i vlastníkem bytu. Zvýšený stupeň ochrany nájemce se tak podle dovolatele odráží v omezení vlastnického práva pronajímatele, a proto je nezbytné tyto zásahy posuzovat restriktivně a citlivě. Dovolatel zdůraznil, že v daném případě žalovaný dobrovolně uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene, čímž se zbavil možnosti vytvořit si podmínky pro uspokojování potřeb bydlení ve svém domě a je tedy podle něj v rozporu s dobrými mravy, aby omezoval jeho vlastnické právo tím, že užívá jeho byt. Namítl rovněž, že oba soudy nevhodně akcentovaly dobré mravy ve prospěch žalovaných. Vzhledem k tomu navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dům v U. nemohou užívat k bydlení, neboť k němu svědčí věcné břemeno ve formě bezplatného doživotního

a nerušeného užívání matce žalovaného, která ho stále vykonává. Podotkli, že dovolatel brání všem nájemníkům „domu na M. ulici v B.“ s regulovaným nájemným v řádném výkonu nájemních práv, v důsledku čehož na něj byla podána obžaloba pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k bytu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno mimo jiné i na právních závěrech, že na domě v U. vázne věcné břemeno oprávněné M. Š. k bezplatnému doživotnímu užívání této nemovitosti a že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Protože správnost posléze uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna, mohl by tento závěr činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že o takové rozhodnutí jít nemůže.

V rozsudku ze dne 18. května 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že pro závěr o tom, že nájemce má dva či více bytů, postačí, pokud v té době má objektivně existující trvalý právní titul bydlení, tj. např. mu svědčí vlastnické, popřípadě spoluvlastnické právo k nemovitosti obsahující byt, který sice není právně volný, ale nájemce měl anebo v dohledné době bude mít možnost se užívání bytu ujmout, např. proto, že uplynula (uplyne) doba, na níž byl nájem tohoto bytu sjednán.

Soudní praxe je však rovněž ustálena v názoru, že nemovitost, k níž svědčí jiné osobě věcné břemeno užívání, nelze pokládat za právně volnou (srov. k tomu závěry vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. června 2007, sp. zn. ).

Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě (§ 151n odst. 1 obč. zák.). Věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele (§ 151n odst. 2 obč. zák.). Věcná břemena se vyznačují tím, že spočívají v omezení vlastníka nemovitosti buď k prospěšnému využívání nemovitosti jiného konkrétního vlastníka, anebo k prospěchu určité konkrétní fyzické nebo právnické osoby. Toto omezení je spjato se zatíženou nemovitostí tak, že se na jeho trvání nezmění nic ani výměnou vlastnického subjektu; zatížení přímo z povahy věci sleduje nemovitost, na které lpí. Práva z věcných břemen jsou omezená věcná užívací práva k cizí nemovité věci, jimž odpovídá závazek vlastníka ve prospěch jiného něco trpět, něčeho se zdržet anebo něco konat. Oprávnění odpovídající věcnému břemenu je věcným právem, a tedy zároveň právem absolutním se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou žalobě vlastnické (§ 126 obč. zák.). Vzhledem k této zvláštní povaze oprávnění či zatížení vyplývajících z věcného břemene je třeba, aby jejich existence byla každému zjevná; proto se uvedená práva zapisují do veřejně přístupných operátů katastru nemovitostí vedených katastrálními úřady.

Z uvedených tezí vychází rovněž rozhodovací praxe soudů. Již v rozsudku ze dne 2. března 2004, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením věcného břemene „nerušeného bezúplatného doživotního užívání převáděných nemovitostí,“ jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitosti poměrně častým jevem. Dárci pak právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Nejvyšší soud v tomto smyslu vyslovil i názor, že je žádoucí, aby byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Soudní praxe rovněž dovodila, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemena vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 19 v sešitě č. 3 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek). V rozsudku ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že aktivní věcnou legitimaci v řízení o žalobě na vyklizení bytu proti třetí osobě neoprávněně byt užívající svědčí uživateli, kterému na základě zřízeného věcného břemena přísluší byt užívat, a nikoli vlastníku bytu; osoba oprávněná z věcného břemena spočívajícího v užívání bytu je oprávněna umožnit užívání bytu např. členům své rodiny (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 931 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Věcně oprávněný subjekt má tak absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, tedy i proti vlastníkovi nemovitosti, žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. , a ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. ). Zbývá dodat, že odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a je – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu v dané věci – nepřípadný.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se v konečném důsledku neodchýlil od ustálené soudní praxe, jestliže dovodil, že v daném případě není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.

Závěr o rozporu výpovědi s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud přijal jako závěr podpůrný pro případ, že by uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl naplněn. Je-li ovšem v souladu s ustálenou judikaturou závěr, že v daném případě není uvedený výpovědní důvod naplněn, bylo by – logicky vzato – protismyslné zabývat se závěrem, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Vzhledem k uvedenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle Proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , , a a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.950,- Kč (, ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. října 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu