Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 140/09

Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bauerem, advokátem se sídlem Gorkého 11, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. -99, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2007, č. j. -75 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2007, č. j. -53, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující po odstranění vad formální náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila stěžovatelovo právo na řádný zákonný proces garantované věta první y (dále jen " "), právo na spravedlivé soudní řízení garantované y základních práv (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku ve smyslu y a ve smyslu Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel dále namítá porušení y, neboť "v jeho případě nebyla státní moc uplatněna v mezích a způsobem zákonem stanoveným, tj. ve spojení s absencí tzv. fair procesu."

Městský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Tuto výpověď dal stěžovatel žalovaným manželům J. a H. Š. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný má jinou možnost bydlení, neboť mu svědčí vlastnické právo k rodinnému domku v Uhřicích. Tento domek žalovaný získal darovací smlouvou od svých rodičů, přičemž touto darovací smlouvou bylo rodičům založeno věcné břemeno spočívající v doživotním bezplatném a nerušeném bydlení v celém domě. Podle městského soudu podmínky ust. § 711 odst. 1 písm. g) o. z., podle kterého může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu z důvodu, že má "nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt", splněny nebyly. V řízení totiž nebylo prokázáno, že žalovaní mají k užívání dva byty, neboť rodinný domek užívá na základě dohody o zřízení věcného břemene z roku 1990 jako osoba oprávněná matka žalovaného. Po žalovaných proto nelze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v rodinném domku žalovaného, neboť by zasahovali do práva matky žalovaného na nerušené bydlení a užívání tohoto domku.

Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu nižší instance potvrdil, neboť městský soud zjistil dostatečným způsobem skutkový stav a vyvodil z něj také správný právní závěr. I kdyby byl podle názoru krajského soudu uvedený výpovědní důvod dán, nemusel by soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět a to s ohledem na ust. § 3 odst. 1 o. z. (dobré mravy). Jak dále uvádí krajský soud, "nelze zatížit právo odpovídající věcnému břemeni matky tím, že by se žalovaní nastěhovali do domu, který je pouze jednobytový a prakticky by tak došlo k omezení práva matky žalovaného co se týče výkonu věcného břemene."

Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost. Nejvyšší soud odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž "nemovitost, k níž svědčí jiné osobě věcné břemeno užívání, nelze pokládat za právně volnou" (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Nejvyšší soud dále upozornil na to, že "věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní postavení, které může uhájit proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, tedy i proti vlastníkovi nemovitosti, žalobou obdobnou žalobě vlastnické" (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. ). Podle názoru Nejvyššího soudu se odvolací soud v konečném důsledku neodchýlil od ustálené soudní praxe, jestliže dovodil, že v daném případě není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle ust. § 711 odst. 1 písm. g) o. z.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody ( ).

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ochrana vlastnického práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Základní právo garantované y a Dodatkového protokolu k Úmluvě je omezováno přímo zákonem, konkrétně , který obsahuje taxativní výčet výpovědních důvodů z nájmu bytu. Takto stanovené důvody dále rozvádí setrvalá judikatura Nejvyššího soudu, kterou je nutno chápat ve shodě s dosavadní judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva jako zákon v materiálním smyslu, kterým je vlastnické právo také legitimním způsobem omezováno. Tato rozhodnutí a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

, N 170/42 SbNU 455). Byť jde v daném případě o omezení vlastnického práva, které je v návaznosti na celou úpravu nájemních vztahů velmi intenzivní, Ústavní soud nemůže přehlédnout dlouhodobé judikatorní působení Nejvyššího soudu, které v podstatě aprobovala i judikatura Ústavního soudu, a proto nemá důvod k zásahu právě proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Naopak Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Závěr obecných soudů, tj. že v daném případě není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle ust. § 711 odst. 1 písm. g) o. z., lze ústavně aprobovat. Obecné soudy ústavně přijatelně posoudily klíčovou otázku existence věcného břemene užívání nemovitosti matkou žalovaného a logicky odůvodnily, proč po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v tomto rodinném domku, neboť je evidentní, že zásahem do výkonu práv na nerušené bydlení a užívání oprávněného z věcného břemene nemohou žalovaní zákonným způsobem uspokojit svou bytovou potřebu.

Pokud jde o tvrzené porušení y, tak Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 y je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.

Ze skutečnosti, že stěžovatelova žaloba byla zamítnuta, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného y (ve spojení s y) a Úmluvy. Na samotné "zamítnutí žaloby" výše uvedená práva totiž nedopadají. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů nenalezl žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. V projednávaném případě proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil, neboť výklad ust. § 711 odst. 1 písm. g) i jeho aplikace obecnými soudy nezaložily porušení základních práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 2009

Jiří Nykodým

předseda senátu