Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
9C9B75295CA6AC5CC1257A4E00699E5C.html
HTML · 17.28 KB
No categories available
33 Cdo 2592/2007
U S N E S E N Í
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalované zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. září 1998, č. j. 11 C 135/98 -14, zamítl žalobu o zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že i když kupní smlouva, na základě níž žalobkyně poskytla žalované 20.000,- Kč, je neplatná, nelze žalobě vyhovět, neboť žalobní petit nevystihuje synalagmatický charakter závazku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 1999, č. j. 23 Co 30/99 -26, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby připustil změnu žaloby, jak ji žalobkyně navrhla v podaném odvolání, a aby případně provedl další důkazy, a o změněné žalobě rozhodl.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. srpna 1999, č. j. 11 C 135/98 -36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 19 % úrokem od 13.11.1995 do zaplacení a žalobkyni uložil povinnost vrátit žalované osobní automobil, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 23. února 2000, č. j. 23 Co 30/2000 -55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vyjádřil názor, že neplatnost právního úkonu nelze určit smluvně. Soudu prvního stupně uložil interpretovat projev vůle účastnic zachycený v kupní smlouvě a doplnit dokazování v naznačeném směru. Zároveň mu dal pokyn k poučení žalobkyně o nutnosti formulovat žalobní petit tak, aby vyjadřoval vzájemnou vázanost plnění.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000, č. j. 11 C 135/98 -77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 19 % úrokem od 13.11.1995 do zaplacení proti vydání osobního automobilu, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. 30 Co 481/2006 -126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o úrocích z prodlení změnil jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč za dobu od 13. 11. 1995 do 13. 2. 1997, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že se žalovaná ocitla v prodlení se splněním svého závazku uhradit žalobkyni 20.000,- Kč až 14. 2. 1997, tedy poté, co žalobkyně dopisem ze dne 12. 2. 1997 doložila připravenost splnit svůj závazek vydat žalované automobil a zároveň ji vyzvala k zaplacení uvedené částky.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž popsala genezi daného případu včetně průběhu celého řízení. Namítla, že soudy svými rozhodnutími porušily její právo na svobodu a rovnost v právech a právo na rovnost v řízení, jež jsou zaručena Listinou základních práv a svobo d, tím, že zatímco ona je postihována úrokem z prodlení, žalobkyně za nevrácení auta takto postihována není. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř. “). Odvolací soud, který o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl dne 16. ledna 2007, věc projednal s přihlédnutím k části dvanácté hlavě I bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. podle dosavadních právních předpisů (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 2. listopadu 2000). Proto i v řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 240 odst. 1 , § 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích vyslovil názor (od něhož není důvodu se odchylovat ani v této věci), že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. , se rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu , ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Současně však dospěl k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001 , uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001 , uveřejněné časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 7/2003).
V posuzované věci byli účastníci v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučeni tak, že „proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Jelikož rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 14. 2. 2007 a žalovaná podala dovolání u soudu prvního stupně dne 13. 4. 2007, stalo se tak sice po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. , avšak v souladu s poučením, jehož se jí dostalo v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, tedy ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení. Lze tak uzavřít, že v této věci jde o dovolání včasné.
Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, je možno správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují § 237 odst. 1 , § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř. o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ). Protože v dovolání takovéto vady namítány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, nelze dovolání z hlediska § 237 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. shledat přípustným.
Předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn ani podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebyl sice jeho v pořadí prvním rozhodnutím ve věci, avšak jeho bezprostředně předcházejícím rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl jinak (rovněž žalobě vyhověl), a jeho v pořadí první rozsudek odvolací soud zrušil z procesních důvodů a uložil mu, jak má dále po procesní stránce postupovat.
Rovněž z § 239 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z § 239 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , neboť žalovaná za podmínek uvedených v tomto ustanovení návrh na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku neučinila.
Je zřejmé, že přípustnost podaného dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávně formulované poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti rozsudku. Není-li totiž možnost podat dovolání stanovena v zákoně (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. 29 Odo 809/2001 ).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu