Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2592/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou v konečném znění domáhala po žalované zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. září 1998, č. j. -14, zamítl žalobu o zaplacení částky 20.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Konstatoval, že i když kupní smlouva, na základě níž žalobkyně poskytla žalované 20.000,- Kč, je neplatná, nelze žalobě vyhovět, neboť žalobní petit nevystihuje synalagmatický charakter závazku.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. března 1999, č. j. -26, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby připustil změnu žaloby, jak ji žalobkyně navrhla v podaném odvolání, a aby případně provedl další důkazy, a o změněné žalobě rozhodl.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. srpna 1999, č. j. -36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 19 % úrokem od 13.11.1995 do zaplacení a žalobkyni uložil povinnost vrátit žalované osobní automobil, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud usnesením ze dne 23. února 2000, č. j. -55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vyjádřil názor, že neplatnost právního úkonu nelze určit smluvně. Soudu prvního stupně uložil interpretovat projev vůle účastnic zachycený v kupní smlouvě a doplnit dokazování v naznačeném směru. Zároveň mu dal pokyn k poučení žalobkyně o nutnosti formulovat žalobní petit tak, aby vyjadřoval vzájemnou vázanost plnění.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 2. listopadu 2000, č. j. -77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.000,- Kč s 19 % úrokem od 13.11.1995 do zaplacení proti vydání osobního automobilu, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 16. ledna 2007, č. j. -126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o úrocích z prodlení změnil jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení 19 % úroku z prodlení z částky 20.000,- Kč za dobu od 13. 11. 1995 do 13. 2. 1997, jinak jej v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech státu. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že se žalovaná ocitla v prodlení se splněním svého závazku uhradit žalobkyni 20.000,- Kč až 14. 2. 1997, tedy poté, co žalobkyně dopisem ze dne 12. 2. 1997 doložila připravenost splnit svůj závazek vydat žalované automobil a zároveň ji vyzvala k zaplacení uvedené částky.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž popsala genezi daného případu včetně průběhu celého řízení. Namítla, že soudy svými rozhodnutími porušily její právo na svobodu a rovnost v právech a právo na rovnost v řízení, jež jsou zaručena d, tím, že zatímco ona je postihována úrokem z prodlení, žalobkyně za nevrácení auta takto postihována není. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „ “). Odvolací soud, který o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl dne 16. ledna 2007, věc projednal s přihlédnutím k části dvanácté hlavě I bodu 15. podle dosavadních právních předpisů (rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 2. listopadu 2000). Proto i v řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném před novelou provedenou

Po zjištění, že dovolání bylo podáno subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( , ), se dovolací soud zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.

Nejvyšší soud již dříve ve svých rozhodnutích vyslovil názor (od něhož není důvodu se odchylovat ani v této věci), že projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu bodu 17. hlavy první části dvanácté , se rozumí i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání, a že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vydanému před 1. lednem 2001 nebo vydanému v době od 1. ledna 2001 po řízení provedeném podle , ve znění účinném před tímto datem, lze podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Současně však dospěl k závěru, že dovolání podané účastníkem po uplynutí této lhůty nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu, kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí nesprávně vymezil odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod R 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněné časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 7/2003).

V posuzované věci byli účastníci v písemném vyhotovení napadeného rozsudku poučeni tak, že „proti tomuto rozsudku není přípustné dovolání, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně dospěje dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Jelikož rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 14. 2. 2007 a žalovaná podala dovolání u soudu prvního stupně dne 13. 4. 2007, stalo se tak sice po uplynutí jednoměsíční dovolací lhůty ve smyslu věty první , avšak v souladu s poučením, jehož se jí dostalo v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, tedy ve dvouměsíční lhůtě od jeho doručení. Lze tak uzavřít, že v této věci jde o dovolání včasné.

Dále se dovolací soud zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, je možno správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují , a

Podle je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v tomto ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží, i když dovoláním nebyly uplatněny ( věta druhá ). Protože v dovolání takovéto vady namítány nejsou a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, nelze dovolání z hlediska shledat přípustným.

Předpoklad přípustnosti dovolání není naplněn ani podle , neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nebyl sice jeho v pořadí prvním rozhodnutím ve věci, avšak jeho bezprostředně předcházejícím rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl jinak (rovněž žalobě vyhověl), a jeho v pořadí první rozsudek odvolací soud zrušil z procesních důvodů a uložil mu, jak má dále po procesní stránce postupovat.

Rovněž z přípustnost dovolání nevyplývá, neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z , neboť žalovaná za podmínek uvedených v tomto ustanovení návrh na připuštění dovolání jako mimořádného opravného prostředku neučinila.

Je zřejmé, že přípustnost podaného dovolání v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávně formulované poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti rozsudku. Není-li totiž možnost podat dovolání stanovena v zákoně ( ), jde vždy bez ohledu na to, jakého poučení se účastníkům ze strany soudu dostalo, o dovolání nepřípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a věty první (per analogiam) za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. října 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu