Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1167/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č.j. -24, uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 17, o velikosti 3+1,

v 6. nadzemním podlaží domu č.p. 1257, P. 4 – K., T. 3, č. bytové jednotky 1257/17“ (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a vyklizený jej předat žalobkyni do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně (směřujícímu do výroku o bytové náhradě) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č.j. -46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že v roce 1985 převedla žalobkyně členská práva

a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu (dále „družstvo“), spojená s užíváním předmětného bytu, na svého syna P. V., který v roce 1991 uzavřel manželství s žalovanou, že s ní byt užíval od roku 1993, že v roce 2000 převedlo družstvo byt do výlučného vlastnictví svého člena P. V., který ho posléze - v roce 2002 daroval žalobkyni, a že manželství žalované s P. V. bylo pravomocně rozvedeno ke dni 29. 4. 2003, přičemž žalovaná v předmětném bytě bydlí i po rozvodu manželství. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, a že její povinnost k vyklizení je nutno podmínit zajištěním bytové náhrady. Zatímco soud prvního stupně za použití analogie aplikoval ustanovení v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „“), a uložil žalované byt vyklidit po zajištění náhradního bytu ( ) s tím, že žalobkyně vstoupila jako právní nástupkyně do práv a povinností svého syna, bývalého manžela žalované, odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že v době, kdy došlo k rozvodu manželství P. V. s žalovanou, byla vlastnicí bytu žalobkyně, nepřipadá použití ustanovení v úvahu. Konstatoval, že v souzené věci jde o vlastnickou žalobu podle , kdy se žalobkyně (vlastnice bytu) domáhá vyklizení žalované ze svého bytu, neboť již nesouhlasí s tím, aby v něm nadále bydlela. Podle názoru odvolacího soudu bylo jednání bývalého manžela žalované, spočívající v převodu vlastnického práva k bytu na žalobkyni za trvání manželství se žalovanou, účelové, a to i s přihlédnutím k tomu, že jejich manželství bylo v té době již rozvrácené. Pokud by totiž k převodu nedošlo, stíhala by ho povinnost zajistit jí jako rozvedené manželce, jejíž právní důvod bydlení by zanikl rozvodem manželství, náhradní byt. V této souvislosti poukázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. “, z něhož vyplývá, že v takovýchto případech je třeba za analogického použití ustanovení dovodit, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt ( věta druhá ). Odvolací soud dále dovodil, že v dané věci by výkon vlastnického práva žalobkyně domáhat se vyklizení žalované bez zajištění bytové náhrady, byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení Uvedl, že na základě tohoto ustanovení sice nelze založit právo nové, lze však omezit právo vlastníka např. tím, že vyklizení bytu je vázáno na zajištění bytové náhrady; tato interpretace není v rozporu se závěry vyslovenými v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp.zn. . Při rozhodování o splnění podmínek použití je však třeba pečlivě zvážit všechny rozhodné okolnosti jak na straně vyklizovaného, tak i na straně osoby, jež se vyklizení domáhá. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaná bydlí v bytě po rozvodu manželství s nezletilým synem, že na jeho rekonstrukci se finančně podílela i její rodina, a že žalobkyně bydlí se svým manželem v rodinném domku; není tedy v situaci, kdy by byt potřebovala pro svoje bydlení. Na základě toho dovodil, že je třeba vázat vyklizení žalované na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvody podle ustanovení a b) Namítá, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiného důvodu a na základě jiné právní kvalifikace, než soud prvního stupně. Učinil tak „s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu, na základě , které má podle něj upravovat právní vztahy svým účelem nejbližší. Co do druhu bytové náhrady pak aplikoval větu druhou , a to vzhledem k tomu, že by dle jeho názoru nezajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy“. Pro žalobkyni bylo jeho rozhodnutí překvapivým, přičemž tímto postupem byla porušena i zásada dvouinstančnosti řízení (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. ). Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. ; v označené věci však šlo o případ vyklizení bývalé manželky z nemovitosti, která byla ve vlastnictví jejího bývalého manžela, zatímco v souzené věci jde o vyklizení bývalé snachy žalobkyně. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že převod vlastnického práva k bytu byl účelový a namítá, že jde o názor zjednodušený a nepodložený. Za zjednodušenou považuje i úvahu odvolacího soudu, že nepotřebuje předmětný byt k řešení své bytové situace a uvádí, že potřebuje finanční prostředky z bytu k financování svého rodinného domku, v němž bydlí. Odvolací soud rovněž nezohlednil, že má dva syny a ponechání předmětného bytu jen jednomu z nich by bylo nespravedlivé. Vyjadřuje názor, že vyklizení bytu žalovanou, jež v bytě bydlí téměř čtyři roky po rozvodu manželství s jejím synem, a to bez bytové náhrady, není v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Pokud odvolací soud při rozhodování o bytové náhradě přihlédl k tomu, že rodiče žalované investovali do předmětného bytu finanční prostředky, bylo možno tuto investici kompenzovat jiným a přiměřenějším způsobem, než omezením vlastnického práva žalobkyně. Namítá rovněž, že bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. , sp.zn. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. ). Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Se zřetelem k tomu, že potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, týkající se vyklizovací povinnosti žalované nebyl dovoláním zpochybněn, zabýval se dovolací soud posouzením přípustnosti dovolání toliko ve vztahu k potvrzujícímu výroku, týkajícímu se bytové náhrady pro žalovanou (po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat (v daném případě potvrzující výrok o uložení vyklizovací povinnosti žalované), se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. , uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c)

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela žalobkyně) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu

a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

V projednávané věci dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahu dovolání je patrno, že zpochybňuje právní posouzení otázky nároku žalované na bytovou náhradu.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nárok žalované na bytovou náhradu posoudil „… na základě , které má … upravovat právní vztahy svým účelem nejbližší..“, …“ co do druhu bytové náhrady pak aplikoval větu druhou , a to vzhledem k tomu, že by … nezajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy“; rovněž mu vytýká, že nesprávně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. .

Podle právního názoru, vyjádřeného v označeném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp.zn. , ale též v jeho rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněného pod C 46 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, dále např. v rozhodnutích ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. , a ze dne 7. 6. 2006, sp.zn. , je třeba nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit, posoudit analogicky ( ) podle ustanovení , upravujícího nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl - stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - za trvání manželství odvozen od existence manželství a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl. Co do formy (kvality) bytové náhrady je pak třeba analogicky ( ) použít ustanovení věty druhé

Na tomto právním názoru však odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, uvedl toliko, že pokud by syn žalobkyně nepřevedl své vlastnické právo k předmětnému bytu na žalobkyni, stíhala by ho povinnost zajistit žalované bytovou náhradu, a to s odkazem na citované právní závěry. Jestliže tedy odvolací soud na vytýkaném právním závěru (jinak odpovídajícímu ustálené judikatuře) své rozhodnutí nezaložil, nelze na tomto základě dovodit přípustnost dovolání podle

Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil svoje rozhodnutí na závěru, že vyklizení žalované – bývalé manželky syna žalobkyně (vlastnice předmětného bytu) – bez bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení , přičemž dovolatelka tento závěr rovněž zpochybila. Pro řešení této otázky však nelze shledat dovolání podle shledat přípustným, neboť jde o otázku, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp.zn. , uveřejněném pod č. 170 v časopise Soudní judikatura 23/1998 dovodil, že manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků), je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit, a to zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení § 712 a § 713 obč. zákoníku tu ani analogicky ve smyslu obč. zákoníku použít nelze. Současně však dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit toliko postupem podle , tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je. Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp.zn. , ze dne 21. 3. 2201, sp.zn. , a ze dne 12. 4. 2001, sp.zn. (ústavní stížnost proti posléze uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 5. 2002, sp.zn. ).

V nálezu ze dne 4. 8. 1999, sp.zn. , pak Ústavní soud dovodil, že pokud “ neupravuje výslovně, že osoba užívající byt na základě odvozeného právního důvodu, tedy kupř. z důvodu příbuzenského vztahu k vlastníku budovy, v níž užívala byt s jeho souhlasem, má po odvolání tohoto souhlasu nárok na bytovou náhradu ( ), vznikající zásadně jen za předpokladu zániku nájemního práva k bytu, souhlasí Ústavní soud s názorem, jenž Nejvyšší soud České republiky vyslovil ve svém rozsudku sp.zn. , že v takovém případě ustanovení a obč. zák., a to ani analogicky ( ), použít nelze. Také projednávaný případ je typickým příkladem odvozeného užívacího vztahu, kdy možnost stěžovatelky v domě bydlet byla vázána na souhlas žalobkyně, jako výlučné vlastnice rodinného domku. Nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze však, jak dále konstatuje v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud, i podle názoru Ústavního soudu zmírnit postupem podle obč. zákoníku, tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. V projednávané věci nelze pominout, že manželství stěžovatelky a syna žalobkyně bylo uzavřeno již před zhruba 20 lety a že z tohoto manželství se narodily dvě dcery, které, jak Ústavní soud zjišťuje z obsahu spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 9, byly rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. února 1995 svěřeny do výchovy stěžovatelky. Ústavní soud má proto za to, že výkon vlastnických práv žalobkyně je za současného stavu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení , neboť stěžovatelka, odkázaná pouze na svůj příjem zdravotní sestry, by se vystěhováním z bytu i se svými dětmi, vnučkami žalobkyně, ocitla bez obydlí. Pokud tedy obecné soudy z tohoto pohledu věc vůbec nezkoumaly, odepřely tím stěžovatelce, vystavené ze strany žalobkyně postupu stěží slučitelnému s y (rozumějd jako součásti ústavního pořádku České republiky) právo na soudní ochranu podle Listiny”.

Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci podmínil za použití ustanovení

– s poukazem na skutečnosti uvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí – vyklizení žalované zajištěním bytové náhrady, postupoval v souladu se závěry vyplývajícími z citované judikatury.

Předkládá-li dovolatelka proti tomu vlastní (odlišný) názor na posouzení věci z hlediska ustanovení , je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. , uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. , a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. ).

Pokud pak dovolatelka namítá existenci vady řízení, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení ( ), jakož i k vadám uvedených v , a b) a , dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle nezakládá. Pro úplnost lze dodat, že v projednávané věci šlo od samého počátku o otázku právního posouzení nároku žalované na bytovou náhradu, a že žalovaná (jak vyplývá i z jejího obsáhlého vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně) namítala, že výkon práva žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy ( ); nelze tedy mít za to, že by žalobkyně neměla možnost se k této argumentaci skutkově a právně vyjádřit.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , věty první,

a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejich náhradu by měla právo vůči dovolatelce.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2008

Doc. JUDr. Věra Korecká,CSc., v. r.

předsedkyně senátu