Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1544/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 11. 2004, č.j. -11, uložil žalovanému vyklidit byt 3+1 v prvním patře domu č.p. 443 v D. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č.j. -31, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalobkyně a žalovaný byli manželé a užívali předmětný byt v prvním patře tohoto domu a druhý spoluvlastník (otec žalobkyně) byt nacházející se v přízemí, že manželství žalobkyně a žalovaného trvalo 14 let a bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. 9. 2004, že žalobci od tohoto data nesouhlasí s dalším bydlením žalovaného v předmětném bytě a že žalovaný nemá jinou možnost bydlení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná, neboť žalovaný užívá předmětný byt po rozvodu manželství se žalobkyní bez právního důvodu. Konstatoval, že žalovaný za trvání tohoto manželství odvozoval svůj právní důvod bydlení od existence rodinněprávního vztahu se žalobkyní a že po rozvodu (a odvolání souhlasu žalobců) tento právní důvod odpadl; protože mu nesvědčilo právo nájmu bytu, nepřísluší mu ze zákona právo na bytovou náhradu. Toto právo mu lze přiznat toliko na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. omezením vlastnického práva žalobců v tom směru, že vyklizení žalovaného bude vázáno na zajištění náhradního ubytování (obdobně jako je tomu v případě § 712 odst. 3 obč. zák., kdy rozvedený manžel užívá družstevní byt, jehož nájemcem je druhý z rozvedených manželů). Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by žalovaný svého práva zneužíval, resp. choval se k žalobcům bezohledně, není důvod pro odepření této formy bytové náhrady.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod podle Odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká nesprávnost právního posouzení jeho nároku na bytovou náhradu a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. , dovozuje, že v dané věci je nutno analogicky ( obč. zák.) aplikovat ustanovení větu druhou obč. zák. Podle posléze uvedeného ustanovení mu přísluší bytová náhrada ve formě náhradního bytu; vzhledem k tomu, že jeho manželství se žalobkyní trvalo 14 let a že se osobním přičiněním a vlastní prací podílel na údržbě a rekonstrukci předmětného domu, nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby mu bylo přiznáno toliko náhradní ubytování. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhl odklad jeho vykonatelnosti.

Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a namítli, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví, přičemž žalobkyně je jeho menšinovou spoluvlastnicí (ze 4/9). Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2006, č.j. -45, odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu včetně jeho obsahové konkretizace shledává dovolací soud dovolání přípustným podle pro posouzení otázky nároku žalovaného na bytovou náhradu.

V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z bytu, nacházejícího se v domě, jehož spoluvlastníkem je druhý z nich (žalobkyně), jestliže byt byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství a manžel – nevlastník v něm zůstal bydlet i poté, co jejich manželství zaniklo rozvodem.

Nejvyšší soud České republiky se touto právní otázkou zabýval opakovaně ve svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 118 v časopise Soudní judikatura č. 10/2001, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. , jakož i v rozhodnutích ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněných pod C 16 a C 46 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, a dospěl k následujícím závěrům (od nichž nemá důvod se odchýlit ani v této právní věci):

Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě (dále též jen “byt”), jehož vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu (srov. zprávu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14), neboť obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu ( , o rodině, ve znění pozdějších předpisů - dále jen “zákon o rodině”) i vzájemnou vyživovací povinností manželů ( zákona o rodině). Na tomto základě má manžel - nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat vyklizení bytu podle obč. zák. Nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit, není v výslovně upraven, přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - musí být posouzeno analogicky ( obč. zák.) podle toho ustanovení , které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je obč. zák., upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl - stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - za trvání manželství odvozen od existence manželství a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl.

Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady (i když také v těchto případech je třeba na základě konkrétních skutkových zjištění v dané věci zabývat se tím, zda zde není důvod pro odepření bytové náhrady postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy). Pokud jde o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela - nevlastníka na bytovou náhradu posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., neboť analogické uplatnění režimu jednotlivých druhů bytových náhrad podle ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. není v takovém případě odůvodněno. Nejde zde totiž o vztah obsahem a účelem nejbližší této situaci (§ 853 obč. zák.), neboť ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. vychází ze specifik zde uvedených bytů (bytů služebních) a jeho analogické uplatnění by v této situaci vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák., ačkoliv mu svědčilo (neodvozené) právo nájmu bytu; přiznání bytové náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu by pak v těchto případech vedlo ve svých důsledcích k neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela - vlastníka domu.

Nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z nich, na bytovou náhradu [co do jejího druhu (kvality)] je proto nutno posoudit podle obecné úpravy, obsažené v ustanovení § 712 odst. 3 větě druhé obč. zák., které je této situaci ustanovením obsahem i účelem nejbližším (§ 853 obč. zák.). Vznikne-li totiž podle § 704 odst. 1 obč. zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na § 705 odst. 1 obč. zák.) míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi - tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě, patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v § 712 odst. 2 větě první obč. zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.

Na překážku uvedeným závěrům není v dané věci ani okolnost, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a jejího otce. Jejich právní postavení jako podílových spoluvlastníků vymezují ustanovení §§ 137 a násl. obč. zák., přičemž – jak se podává z obsahu spisu – užívají každý z nich jeden ze dvou bytů v tomto domě, a žalobkyně se žalovaným užívali za trvání manželství (i v současné době) předmětný byt, který má být vyklizen. Uvedená okolnost by eventuálně mohla být jedním z důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního ubytování.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá na právním názoru, že žalovanému žádné právo na bytovou náhradu nepřísluší a že jeho povinnost k vyklizení lze vázat na zajištění náhradního ubytování toliko za použití obč. zák., nelze tedy považovat za správné a Nejvyšší soud je proto – vzhledem k vzájemné provázannosti výroků o vyklizení a o bytové náhradě – podle části věty za středníkem zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla podle věty druhé vrácena k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. června 2006

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu