Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1988/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 144.664,- Kč s příslušenstvím za zastupování žalovaného v restitučním řízení. V jejím odůvodnění uvedl, že k zastupování mu žalovaný udělil plnou moc a „Veřejným příslibem“ se zavázal za úspěšné zajištění restitučních nároků poskytnout žalobci jednu polovinu peněžního výnosu z hodnoty nevydaných nemovitostí nebo z náhrady za tyto poskytnuté. V restitučním řízení žalovanému Ministerstvo zemědělství ČR přiznalo náhradu v celkové výši 289.328,- Kč a ten je povinen žalobci uhradit polovinu z této částky ve výši 144.664,- Kč.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2005, č. j. -108, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 72.332,- Kč (výrok I.), žaloba do částky 72.332,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně z dlužné částky do zaplacení byla zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud v Ostravě doplňujícím usnesením ze dne 3. 3. 2005, č. j. -110, rozhodl o náhradě nákladů řízení i vůči státu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 9. 2005, č. j.

-133, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. výroky II. a III., včetně výroků doplňujícího usnesení, zrušil, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Ostravě pak rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. -206, uložil žalovanému ve výroku I. povinnost zaplatit žalobci mimo částky 72.332,- Kč, již přiznané pravomocným výrokem č. I výše zmíněného rozsudku soudu prvního stupně, dále 8% úrok z prodlení z částky 51.379,75 Kč za dobu od 12. 7. 2001 do zaplacení a 8% úrok z prodlení z částky 20.952,25 Kč za dobu od 3. 9. 2001 do zaplacení, výrokem II. žalobu v části, kdy se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 72.332,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 51.379,75 Kč za dobu od 12. 7. 2001 do zaplacení a 8% úrokem z prodlení z částky 20.952,25 Kč za dobu od 3. 9. 2001 do zaplacení, zamítl a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 22. 2. 2007, č. j. -210, rozhodl Okresní soud v Ostravě o náhradě nákladů řízení i vůči státu. Soud prvního stupně dovodil, že označená jako „Veřejný příslib“ ze dne 30. 7. 1997 a označená jako „Zápis z jednání konaného dne 30. 4. 2000“ jsou absolutně neplatné podle ustanovení obč. zák., neboť je žalovaný učinil v době, kdy pro duševní poruchu nebyl schopen řádně posoudit právní následky svých úkonů. Pokud se týkáy označené jako „Dohoda o narovnání“ ze dne 15. 10. 1991 a plné moci z téhož data, soud prvního stupně shledal, že první z nich nemůže být dohodou o narovnání, neboť ta je dvoustranným právním úkonem, který by museli učinit oba účastníci, avšak byla podepsána pouze žalovaným, nadto se dohodou o narovnání upravují již existující a sporné vztahy či nároky mezi stranami, přičemž takové z uvedených titulů v té době mezi účastníky neexistovaly, protože žalobce začal zastupovat žalovaného až v den podpisuy na základě udělené plné moci. Soud prvního stupně konstatoval, že i pokud by se dovodilo, že „Dohoda o narovnání“ je platným právním úkonem, sjednaná odměna ve výši 50% z hodnoty předmětného pozemku je ujednáním, které je v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení obč. zák., když výši odměny shledal nepřiměřeně vysokou. Jelikož neexistuje smluvní titul, na jehož základě by bylo možné přiznat žalobci jím požadovanou odměnu za zastupování žalovaného při úspěšném vymáhání restitučních nároků, posoudil soud prvního stupně nárok z hlediska bezdůvodného obohacení a dospěl k závěru, že činností žalobce v restitučním řízení, prováděné nesporně ve prospěch žalovaného, jenž tak nemusel platit svému eventuálnímu zástupci odměnu za zastupování, vzniklo na straně žalovaného podle ustanovení a 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat. Výši bezdůvodného obohacení soud prvního stupně stanovil dle vlastní úvahy ve smyslu ustanovení s přihlédnutím k žalobcem vyčísleným nákladům ve výši částky 55.753,- Kč jako součet podílové odměny zástupce advokáta při zastupování v restitučním řízení podle ustanovení , o odměnách advokátů a komerčních právníků, tj. ve výši 20% z hodnoty věci při jejím vymáhání (odměna žalobce činí 57.865,60 Kč), která však již byla pravomocně přiznána výrokem č. I rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2005, č. j. -108, a přiměřených materiálních nákladů, které žalobci při zastupování vznikly (ve výši 14.466,40 Kč).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 10. 2007, č. j.

-237, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I.), odmítl odvolání žalobce proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé i v nákladových výrocích (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil s úplným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právním posouzením, i přesto, že odlišně nahlíží na stanovení výše bezdůvodného obohacení, kde má za to, že v projednávané věci nelze postupovat podle vyhlášky č. 270/90 Sb., neboť žalobce postrádá právnické vzdělání a není ani podnikatelem, jenž by v předmětu podnikání měl poskytování právních služeb. Z uvedeného důvodu by se mělo podle odvolacího soudu při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházet ze skutečných nákladů, které žalobci vznikly s uplatněním restitučních požadavků žalovaného, které žalobce vyčíslil částkou 55.753,- Kč. Avšak tímto způsobem stanovená částka byla již pravomocně přiznána rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2005, č. j. -108, a to ještě ve vyšší míře. I pokud by se při stanovení výše bezdůvodného obohacení postupovalo podle výše citované vyhlášky, pak pravomocně přiznaná částka 72.332,- Kč tuto výši odměny pokrývá.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z a odůvodňuje je podle Vytýká odvolacímu soudu, že neodročil jednání, resp. nepřerušil řízení, když měl považovat podání žalobce za omluvu i žádost o odročení jednání

a nikoliv jen za omluvu, čímž zapříčinil absenci žalobce na jednání, v jejímž důsledku se odvolací soud nedostatečně zabýval tvrzeními, argumenty a důkazy žalobce (zejména „Zápisem ze dne 30. 4. 2000“) předkládanými v průběhu odvolacího řízení, ale i řízení u soudu prvního stupně. Dále vytýká odvolacímu soudu neprovedení jím navrhovaných důkazů, konkrétně důkaz revizním znaleckým posudkem ke zpochybnění věrohodnosti znaleckého posudku vypracovaného MUDr. P. H., který podrobuje kritice, když tvrdí, že znalec se vyjadřoval ke způsobilosti žalovaného činit právní úkony pouze v obecné rovině, že se nezabýval otázkou, zda-li při diagnostikované duševní poruše, mohl žalovaný učinit konkrétní právní úkon, a nezabýval se ani určením duševního stavu žalovaného ke dni 15.10.1991, kdy byla sepsána „Dohoda o narovnání“, z čehož dovolatel usuzuje, že žalovaný v daný den byl způsobilý k právním úkonům a je zavázán dovolateli zaplatit dohodnutou odměnu z tohoto smluvního titulu, nikoli z titulu bezdůvodného obohacení. Dovolatel dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu o stanovení výše odměny a poukazuje ohledně plné moci na rozpor v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou – účastníkem řízení, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu upravuje ustanovení , , a

Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu.

Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení řízení není přípustné. Tento výrok má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v ustanovení až Přípustnost podle ustanovení dána není, neboť usnesení o přerušení řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 287, svazek 3, ročník 2001), a není založena ani ustanoveními ,

a , v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Rovněž proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud odmítl odvolání, není dovolání přípustné. I tento výrok má povahu usnesení. Nejde

o rozhodnutí ve věci samé a nelze tak přípustnost dovozovat podle ustanovení § 237

Nelze ji založit ani podle ustanovení , a , neboť nejde o žádný z případů zde vypočtených (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 196, sešit č. 10, ročník 2002). Totéž lze pak vztáhnou i na výroky odvolacího soudu o nákladech řízení.

Dovolatel napadá dovoláním i výrok III. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části o věci samé potvrzen, a i když mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé v této části jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé lze tak oproti očekávání dovolatele posuzovat pouze podle ustanovení

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolání je podle přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, svazek 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, a to pouze z pohledu námitek, které v dovolání uplatnil. Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Namítá-li dovolatel, že mu odvolací soud tím, že nerozhodl o odročení jednání, resp. přerušení řízení, odňal možnost jednat před soudem, a v důsledku toho se odvolací soud nezabýval dostatečně tvrzeními, argumenty a důkazy žalobce předkládanými v průběhu řízení před soudem prvního i druhého stupně, jde o námitku zmatečnosti podle ustanovení , jež není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1457, svazek 21, ročník 2003). Nadto dovolací soud dodává, že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, pod označením SJ 25, ročník 1998), a že tedy účastník, který chce zabránit tomu, aby soud věc projednal a rozhodl bez jeho účasti, musí nejen svou nepřítomnost při jednání spočívající v důležitém důvodu omluvit, ale také požádat o odročení jednání, jak se podle podání žalobce z č.l. 231 nestalo. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Podle obsahu spisu odvolací soud nepochybil ani v případě zamítnutí návrhu na přerušení řízení.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka odvolatele, že se odvolací soud v rozporu s nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy („Zápis ze dne 30. 4. 2000“), také že v neprovedl důkaz navržený žalobcem, neboť se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu , odst. 3 (srov. např. R 8/1994 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. ). Z obsahu spisu dovolacímu soudu navíc nevyplynulo, že by soudy tvrzení,y či jiné důkazy při posuzování věci pominuly, když jako příklad lze uvést dovolatelem výslovně zmiňovaný „Zápis ze dne 30. 4. 2000“, jemuž se v odůvodnění rozsudků soudy obou stupňů věnují měrou dostatečnou (strana 6. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2007, č. j. -206, a strana 5. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2007, č. j. -237). Případný rozpor v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se nepromítl do rozhodnutí odvolacího soudu, pak rovněž přípustnost dovolání založit nemůže.

Pokud žalobce navrhoval provést revizní znalecký posudek, jenž odvolací soud neprovedl, je třeba uvést, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (srov. ustanovení , věty druhé, ). Odvolací soud neshledal, že by provedenými znaleckými posudky nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, a neshledal v nich ani relevantní nedostatky, a proto nepřistoupil k přezkoumání závěrů znaleckých posudků ve smyslu ustanovení dalším posudkem jiného znalce.

Nesouhlasí-li dovolatel s tím, jak byl znalecký posudek zpracován a posléze odvolacím soudem hodnocen, naplňuje tak dovolací důvod podle , který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle , nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).

Pokud dovolatel namítá, že znalecký posudek se nezabýval otázkou posouzení způsobilosti k právním úkonům žalovaného ke dni 15. 10. 1991, a proto je třeba dovodit, že při sepsání „Dohody o narovnání“ byl způsobilý k právním úkonům a tato byla tedy uzavřena platně, pak přehlíží závěr odvolacího soudu ohledně důvodu neplatnosti tétoy, kdy odvolací soud neshledal tutou neplatnou pro duševní poruchu v době sepsaní, nýbrž správně dovodil, že nemohla být uzavřena platně dohoda o narovnání, neboť ji podepsal pouze žalovaný a současně nemohla narovnávat existující sporné vztahy, když do dne podpisuy mezi účastníky žádné právní vztahy neexistovaly.

Dovolací soud neshledal důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku III. o věci samé mělo po právní stránce zásadní význam,

a je tedy zřejmé, že dovolání v této části směřuje do výroku rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení , věty první, a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. října 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu